Jiří Stejskal a Lukáš Koudelka jsou sběrateli cen. Na prestižní londýnské Academy of Chocolate jich získali za poslední tři roky už sedm.
Vyučený kuchař Jiří Stejskal už měl dost práce v restauracích, chtěl být svým pánem a věnovat se něčemu, co souvisí s jídlem. Přemýšlel, jaké chutě Hradec Králové ještě postrádal. Víno, čaj a kávu prodával kdekdo, ale čokoláda na trhu chyběla. Tedy ta pravá – z kakaových bobů, cukru a sušeného mléka, v jejíž výrobě byly české země za první republiky mistry.
„V současnosti se sem vozí jen hmota a odlévají tabulky,“ říká dvaatřicetiletý Jiří Stejskal, který se před osmi lety rozhodl naučit jíst Čechy pravou čokoládu.
Pro svůj nápad získal stejně „mladého“ kamaráda Lukáše, vystudovaného „ajťáka“, jehož otec byl jedinou blízkou osobou, která jim fandila. Ostatní si klepali na čelo a dost dlouho to vypadalo, že na slova sýčků dojde. „Nelze se divit, nikdo v našich rodinách nepodnikal,“ přiznává Jiří Stejskal.
Protože dovoz čokolády byl jeho nápad, zvolili název Jordi‘s Chocolate, v překladu Jirkova čokoláda. Jméno pocházející z hovorové katalánštiny má logiku, ve Španělsku je totiž jedna z nejstarších čokoládoven na světě, a navíc to dobře zní v cizině.
Od hmoždíře ke strojům
Lukáš měl větší šanci dosáhnout na úvěr. Se dvěma sty tisíci v kapse si na královéhradeckém náměstí pronajali prodejnu a začali dovážet mistrovské a úměrně tomu drahé čokolády. Měli otevřeno dvanáct hodin denně sedm dní v týdnu a ztuha vydělali na nájem.
Při čekání na zákazníky a objíždění různých akcí studovali, jak se čokoláda vyrábí. A kdo by je podezíral z toho, že si její výrobou splnili dětský sen, aby mohli neomezeně mlsat, toho vyvedou z omylu.
Jinak chutná čokoláda ze stejné odrůdy vypěstované na Madagaskaru nebo v Hondurasu. A myslím, že to na rozdíl od vína tu odlišnost pozná i laik, říká Lukáš Koudelka.
O čokoládu nikdy moc nestáli ani je neovlivnil film o Karlíkovi a Willym Wonkovi. Spíš je zaujalo, že je to stejná věda jako víno nebo káva, že záleží na druhu i původu kakaových bobů i kvalitě přísad.
„Když jsme zjistili, že to tu nikdo nedělá, bylo rozhodnuto. Začínali jsme s hmoždířem, který jsme v krámě měli na drcení chilli do horké čokolády. Tři hodiny jsme se u něj střídali v drcení bobů. Když jsme si koupili první malý mlýnek, hodiny jsme do něj fascinovaně koukali, jak se to v něm mele.“
Investice v pravý čas
Představa o vlastní čokoládovně se nadšeným malovýrobcům jevila nedostupně, naštěstí jim pomohl jejich „pan domácí“ – královéhradecký patriot Roman Grym.
„Zajímalo ho, co jsme za magory, že jsme tu od rána do večera, jezdíme starou šunkou a do krámu nikdo moc nechodí. Začal se s námi bavit a nabídl nám za velmi slušných podmínek investici 400 tisíc korun a další prostory s tím, že do letoška půjčku splatíme. Splaceno jsme měli už o dva roky dřív a celková půjčka se vyšplhala na milion,“ říká spokojeně Jiří.
Zajímavá byla i úřední stránka věci. „Měli jsme výhodu, že na nás všude koukali jak zjara. Nikdo to tu neznal ani nedělal, dokonce nás na živnostenském úřadě neměli kam zařadit, tak patříme pod cukráře a pekaře. Když k nám prvně přišla inspekce, byla to pro ně vlastně exkurze k exotům. Ale vesměs máme dobré zkušenosti.“
V současnosti v první české výrobně na čokoládu, nacházející se v Třebechovicích pod Orebem, zpracují pět až sedm tun kakaových bobů ročně, mají e-shop, organizátorku degustací a zásobují zhruba 120 prodejen po republice i v cizině.
V roce 2015 získali první ocenění na prestižní londýnské Academy of Chocolate, rok poté stříbro a tři bronzové medaile, v roce 2017 bronz a letos další stříbrnou a bronzovou.
Všechny chutě světa
Při pohledu na exotická jména zemí, odkud dovážejí kakaové boby, se nabízí otázka, jak je získávají. „Nákupy se řeší přes internet a po telefonu. Zpočátku bylo obtížné najít někoho, kdo by nám byl ochoten prodávat v malém množství, a ne po kontejnerech, dnes už máme všude kontakty. Kolumbijci se u nás byli podívat, sami jsme pozvaní na čtyři místa, ale zatím není čas. Sklizeň probíhá v době, kdy nám vrcholí sezona a takový výlet se vyplatí, pokud jedete aspoň na měsíc. Nejvíc nás to táhne do Vietnamu, zejména kvůli tamější kuchyni, a na Madagaskar, odkud bereme i vanilku,“ zasní se Jiří.
Mléko je pro telata. Mladý pár uspěl s Nemlékárnou
Cukr nakupují od tuzemské firmy Druid, sušené kravské mléko z Opočna a zbytek je zahraniční – oříšky s certifikací I. P. G. z Piemontu, mandle ze Španělska, sušené ovčí mléko ze Sicílie, kozí z Holandska. Plus nejrůznější koření. Z toho vzniká 24 druhů čokolád a řada limitovaných edicí.
Logo a obaly si majitelé navrhli sami. „Lukáš to umí v programech, sedíme u toho a ladíme tak dlouho, až se nám to oběma líbí.“
Rosteme jen do stropu
Velkou výhodou je dokonalé souznění jejich povah, Jiří si za deset let, co se poznali při práci v restauraci, vybavuje pouze jednu krátkou hádku, jen už neví, kvůli jaké „hovadině to bylo“.
„Zatím nemám představu, na čem by se nám měla spolupráce kousat. Ani jeden z nás není byznysmen ulítávající na autech a toužící po Seychelách, většinu výdělku vracíme do firmy. Máme 13 zaměstnanců, což už je také nějaká odpovědnost. A nejsme ostří a bažící po nekonečném růstu. Kdybychom byli, musíme teď čtyři lidi propustit, protože je nepotřebujeme, a na podzim v sezoně je zase pracně shánět. Prostě se k sobě chováme rodinně. Ostatně ve firmě pracuje další kamarád, jeho sestra, moje přítelkyně… I když se moc nevěnujeme marketingu, firma zatím výrazně rostla – obrat v prvním roce po přechodu na s. r. o. byl čtyři miliony korun, v současnosti 11 až 12 milionů. Za strop považujeme zpracování 12 tun bobů za rok, těch dobrých totiž na světě není neomezené množství, a pak se chceme věnovat jen vylepšování a vyvíjení nových věcí.“
Chystají postavení vlastní výrobny, kde budou exkurze provoz vidět za sklem. „Začneme vyrábět i pralinky,“ plánuje Jiří. A samozřejmě se také konečně chtějí podívat do míst, odkud jejich základní surovina pochází.
Článek vyšel v magazínu Profit