Přestože parlament minulý týden podpořil komunistický návrh na zdanění církevních restitucí, páter Stanislav Přibyl nevěří, že k němu skutečně dojde. „Jedná se o náhradu, není to žádný dar ani výdělek čili je to celé nesmysl,“ říká generální sekretář České biskupské konference.
| Stanislav Přibyl (46) |
|---|
| • Od října 2016 pracuje jako generální sekretář České biskupské konference, vede sekretariát této organizace zastřešující činnost katolické církve v Česku. |
| • Je členem kongregace redemptoristů. Vystudoval Katolickou teologickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, v roce 2012 tam získal doktorát z teologie. |
| • V letech 2002 až 2011 zastával úřad provinciála pražské provincie redemptoristů. V letech 2004 až 2008 působil jako prezident Arcidiecézní charity Praha. |
| • Mezi lety 2009 a 2016 byl generálním vikářem litoměřické diecéze. |
Arcibiskup z Canterbury Justin Welby nedávno napsal knihu o roli peněz ve společnosti. V našem životě podle něj hrají nepřiměřeně velkou roli. Souhlasíte s ním?
Peníze mají velkou roli a lidé jsou pro ně schopni udělat leccos. Pokusím se to vztáhnout na sebe. Když mám peníze, mám pocit zajištěnosti. Pak mám pocit svobody: něco si usmyslím a můžu si to dopřát. A nakonec mám také pocit, že nejsem závislý na někom druhém, nemusím se nikoho doprošovat. Zároveň ovšem vím, že toto jsou potenciální nebezpečí současné společnosti: že budeme svobodní až k bezuzdnosti, že budeme tak sobečtí v cestě za svým cílem, až to ublíží někomu jinému.
Myslíte, že to hrozí?
Když si můžu něco dovolit, pak s penězi udělám nějaký faul. Když si sáhneme do svědomí, tak to v malém občas udělá každý. Následkem toho je, že si kolem sebe postavíme bariéru, která potom brání základním životním věcem. Když chci například někoho obdarovat, stává se mi, že on ten dar buď odmítne, anebo přijme se zdráháním proto, že se cítí zavázaný. Přitom vzájemné obdarovávání je mnohem důležitější věc než si něco koupit. Dostali jsme život, dostali jsme zdraví, výchovu - to jsou všechny věci darované. Nejzákladnější hodnoty našeho života nejsou zpeněžitelné a penězi koupitelné. A domnívám se, že společnost je impotentní právě proto, že bohatství uzavírá lidi do jakýchsi ohrádek a brání jim komunikovat mezi sebou.
Myslíte, že si navzájem věříme méně než dřív?
Kristovi hospodáři: církev zhodnocuje znovunabytý majetek
Jak se vlastně díváte na to, že poslanci podpořili další projednávání návrhu komunistů na zdanění církevních restitucí?
Z právního hlediska je to nesmysl. Z mnoha důvodů. Jedná se o náhradu, není to žádný dar ani výdělek čili je to celé nesmysl. Současný stav věcí je opřen o zákon a ten zákon je ještě překryt smlouvou čili dvoustranným soukromoprávním aktem. Je to záležitost uzavřená a zaúčtovaná. Dostáváme od státu splátky, jsme v pozici věřitele. Ale samozřejmě, všechno se dá zkusit.
Do značné míry je to politická hra. Navrhovatelé to dělají z nějakého důvodu, který nemusí být primárně proti církvím.
Chápu to, že jsme takový králík v klobouku. Když je potřeba získat krátkodobý politický kapitál nebo nějaký vyjednávací potenciál, vytáhne se to, ukáže a pak se to zase dá zpátky. Stávalo se to u všemožných příležitostí. A není to fér.
Navrhli to komunisté, kteří vaši přátelé rozhodně nejsou...
Nejsou. Navíc jsou pachatelé. Jsou to ti, kteří v roce 1948 vzali majetek pod sebe, zplundrovali ho a používali financování církví jako prostředek útlaku. Tomu se říká „chucpe“.
Čtěte také:
Latinská Amerika zhřešila. Papeže Františka čekalo silně prořídlé stádo
