Svádět obludnou předluženost Čechů jen na finanční negramotnost je alibismus, říká autor Mapy exekucí

Radek Hábl má rád černý humor. Moc si ho ale neužije. Většinu času tráví s lidmi, kteří jsou v pasti, a on jim často nedokáže pomoci. Další hodiny tráví s politiky, kteří by jim pomoc mohli, ale nechtějí. Je sice pravděpodobné, že dlužníky ve svém okolí mají – exekuci už má každý desátých Čech –, jsou pro ně ale zatím spíše abstraktní problém. Až se zhmotní v podobě volebního lístku pro jejich populistickou konkurenci, bude pozdě.

O tom, jak se stalo, že milion Čechů uvízl v exekuci, jsme si povídali s Radkem Háblem, který se byznysu s dluhy věnuje poslední čtyři roky a je autorem Mapy exekucí. Jeho práci ocenila v minulých dnech světová organizace Ashoka, která podporuje sociální inovátory.

Jak se stane, že se z globální firmy člověk přesune do neziskové sféry a začne pomáhat lidem s dluhy?

Strávil jsem šest plus šest let v korporátech. Myslím, že jsem dvakrát vyhořel, ani ne tak z množství práce jako z její nesmyslnosti. Vaši nejlepší kamarádi se jmenují Excel a Powerpoint. A de facto poměr, v jakém tyto nástroje používáte, hovoří o vaší pozici ve firmě – čím víc Excelu, tím jste juniorštější, a čím víc využíváte Power point, tím stoupáte výš. Pak už víceméně jenom prezentujete. Takže už mě nebavilo být power point manažerem, chtěl jsem svůj čas investovat do něčeho smysluplnějšího. Každým dnem mě to víc a víc ubíjelo, až mě to ubilo. Už tenkrát v IBM jsem spolupracoval s Člověkem v tísni, doučoval jsem jednoho romského chlapečka matematiku a čistil jsem si tím hlavu. Nakonec to dopadlo trochu jinak.

Moje známá potřebovala půjčit docela velký obnos. Chtěl jsem vědět na co, začali jsme tedy trochu mapovat její situaci. Trvalo to asi 14 dní a to byl vlastně první poznatek – zjistit kolik, kde a za co člověk dluží, je téměř nadlidský úkol. Ona si myslela, že má pět až deset dluhů asi za půl milionu. Měla jich ale 32 a většina byla po splatnosti…

Jak je to možné?

Ptal jsem se úplně stejně. Jak se do takových dluhů mohla dostat se svým vzděláním? Jak to, že jí firmy dál a dál půjčují, když má tolik dluhů po splatnosti? Tak jsem postupně přišel na to, že půjčování tzv. mikroúvěrů je neuvěřitelně profitabilní a zároveň amorální byznys. Že se cílí zejména na lidi, kteří jsou v problémech, půjčují se malé částky a nevydělává se na úrocích, ale na ohromných sankcích. Moje známá v té době měla splatné závazky v daném měsíci za 95 tisíc, takže dluhová past jako hrom. Tehdy jsem poprvé vystoupil ze své sociální bubliny, z IBM světa do normálního světa, a začal jsem se tomu věnovat naplno.

Jak dopadl příběh té vaší známé?

Ona byla tenkrát na mateřské… Přesto dostala půjčky od České spořitelny. První byly za 200 300 tisíc. Dříve Komerční banka, GE Money Bank i třeba Česká spořitelna hodně půjčovaly lidem, kterým v životě půjčit neměly. Tito lidé pak sanovali své splátky mikroúvěry od nebankovních společností s enormními sankcemi a tím se do dluhů zacyklili. Dnes ta moje známá má už jen jeden nebo dva úvěry, které byly rozloženy v čase na pět let.

Národ v exekuci: v dluhové pasti jsou dva miliony Čechů

Zároveň se ještě snažíme zvrátit některé pravděpodobně protiprávní exekuce, které už zaplatila. Když se totiž do exekuce dostala, nebyl čas řešit jejich protiprávnost. Když jste v exekuci, máte většinou zablokované všechny účty, což vám nabourá celý systém pravidelných plateb, neodchází nájem, poplatky za služby, splátky jiných úvěrů a další platby. Tím často vzniká sekundární zadlužení. Takže děláte všechno pro to, aby se exekuce rychle zaplatila, exekutor odblokoval účty a mohla jste fungovat. Není čas se zdlouhavě soudit. Teď máme ale v ruce nálezy Nejvyššího a Ústavního soudu a chceme dostat některé peníze zpět.

Už se to někomu povedlo?

No jasně. Například společnost Český spotřebitel s. r. o. provozuje web, kde se na zastavování exekucí nařízených na základě protiprávních rozhodčích nálezů specializují. Stejně tak mnohé neziskové organizace jako například Člověk v tísni, Rubikon centrum a mnohé další. Pořád tu máme ale ještě odhadem statisíce exekucí, které byly nařízeny protiprávně.

A už se někomu povedlo soudně donutit nějakou firmu, aby vrátila už zaplacené peníze?

Ano, nejde jen o to takovou exekuci zastavit, ale pokud byly zaplaceny například protiprávní sankce či úroky, získat je zpátky. Někteří exekutoři je vracejí bez problémů, jiní ne. Hodně mi jeden takový případ leží v žaludku, z třiceti tisíc se stalo u Profi Creditu sto tisíc, a mrzí mě, že se to tenkrát nepodařilo zastavit. Profi Credit, Tommy Stachi, Ferratum a podobné společnosti měly ve svých smlouvách opravdu nemorální věci. Díky novému zákonu o spotřebitelském úvěru však musely i tyto společnosti své smlouvy upravit, aby vyhověly licenčnímu řízení ČNB.

Proto jste se do pomoci lidem s dluhy vrhl?

Ano, jednak mi vadila ta ubohost, kdy si různé společnosti, a to nejen ty úvěrové, vezmou na mušku nejzranitelnější skupiny, které se těžko mohou bránit. A pak také to, že se celý amorální systém schovával ve veřejném diskurzu pod roušku nedostatečné finanční gramotnosti a půjček na dovolenou. Přitom Češi rozhodně nejsou méně finančně gramotní než obyvatelé jiných státu. Jen systém jsme tu měli - a částečně ještě máme - zvrácenější.

Už tenkrát bylo jasné, že byznys s dluhy je postavený na čtyřech základních pilířích. Prvním pilířem byly téměř neregulované nebankovní společnosti, kdy k poskytování spotřebitelských úvěrů stačil živnostenský list. Ten v té době mělo na poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru na 65 tisíc subjektů. To samo o sobě hovoří o tom, jaký to musel být profitabilní byznys. Částky do pěti tisíc dokonce ani nespadaly pod zákon o spotřebitelském úvěru, protože ten byl z nějakého důvodu nastaven na půjčky až od pěti tisíc korun, takže jste mohla často narazit na půjčky 4999 korun a méně.

A ten druhý pilíř?

Druhý pilíř byla rozhodčí řízení, taková privatizace soudní moci. Stát nestíhal, tak převedl pravomoci soudů na soukromé rozhodce - de facto soukromé soudce, kteří měli ulevit justici a zrychlit řízení. Myšlenka to nebyla špatná, bohužel ve skutečnosti to začalo fungovat tak, že se přes soukromé rozhodce často legalizovaly všechny ty nemravné sankce a extrémně vysoké náklady na vymáhání, které by přes nezávislý soud neprošly. Takže se do úvěrových smluv začaly přidávat tzv. rozhodčí doložky a později rozhodčí smlouvy. V případě sporu tak tyto věci neřešil nezávislý soud, ale soukromý rozhodce. A rozhodce nevybíral nikdo jiný než věřitel…

To si nikdo nevšiml, jak je to obrovský konflikt zájmů?

Dám reálný příklad: Paní rozhodkyně Vaňková rozhodovala pro společnost Profi Credit přes 27 tisíc sporů. To máte tisíc korun za jeden spor, takže 27 milionů jistá odměna. Jestli to není ekonomická závislost soudce, který má být nezávislý, tak už nevím. Mimochodem pro společnost Profidebt rozhodovala dalších deset tisíc sporů, takže to máte dalších deset milionů. Profidebt je sesterská společnost Profi Creditu z nadnárodní finanční skupiny Profireal Group.

Jak dlouho trvalo, než to soud zakázal?

Trvalo to na můj vkus strašně dlouho. To je ta naše česká specialita. Něco se vymyslí, pak se na tom dlouho vydělává, a než to zastaví většinou Ústavní soud (nikoliv politici), tak to trvá někdy i desítky let.

A další pilíř?

Neuvěřitelně vysoké advokátní tarify, které mimochodem zvýšil bývalý ministr spravedlnosti Pavel Němec v roce 2004 a které způsobily, že se začalo extrémně vydělávat na bagatelních dluzích, kde nebylo smyslem vymoci dlužnou částku, ale vydělat na procesu vymáhání. To je naprosto zvrácená logika odporující smyslu soudního řízení. Často se jednalo o nezaplacené třicetikorunové poplatky u lékaře, nejvíc položek byly samozřejmě pokuty u dopravních podniků. Celé to bylo postaveno na tom, že jen v rámci zákonných mantinelů uděláte z pohledávky sto korun 17 až 20 tisíc na advokátních náhradách a odměnách exekutora. A tyto pohledávky se prodávaly za vyšší než nominální hodnotu, což byl, troufám si říci, světový unikát.

Stačilo pár administrativních pracovníků, kteří žaloby sekali jak Baťa cvičky, nebyla v tom žádná právničina, jen ty odměny byly královské. Rychle se to prosoudilo, ve zrychleném řízení se vydal platební rozkaz či rozhodčí nález, člověk se neodvolal a šlo se k exekutorovi. A to je ten čtvrtý pilíř, který vznikl v roce 2001. Myšlenka soukromých exekutorů není špatná sama o sobě, ale předpoklad byl, že lidé peníze na splácení mají, jen nechtějí zaplatit. Takže se na ně udělal bič. To je v pořádku, ale vůbec se nemyslelo na to, že tady je spousta lidí, kteří neplatí ne proto, že nechtějí, ale protože ty peníze zkrátka nemají. A tyto lidi vymáhací systém uvrhl do mnohem větších problémů. Dostali se do sekundární platební neschopnosti a jejich situace se začala zhoršovat.

Cesta z dluhové pasti: jak vyhlásit osobní bankrot

Soukromá osoba, která funguje v tržním prostředí, přitom má pravomoci státu...

Soukromí exekutoři disponují silnými nástroji veřejné moci na straně jedné a na straně druhé jsou vystavení konkurenčnímu prostředí. To je smrtící kombinace, která vedla a stále ještě vede k tomu, že je zde tendence tyto nástroje zneužívat a tím získat konkurenční výhodu. Ta vede k přísunu lukrativních zakázek. Takový exekutor posiluje svou moc a maximalizuje zisk za cenu toho, že jde na hranu nebo i za hranu zákona. Dokud nepřijmeme místní příslušnost soudních exekutorů s nezávislým přidělováním exekutorů místně příslušným soudem, nic se nezmění.

Mimochodem, dnes vidíme, že od roku 2001 bylo zahájeno osm milionů exekučních řízení a z toho pět milionů jich pořád běží - je tedy jasné, že systém nefunguje, jak má. Máme tu přes 150 tisíc lidí, kteří čelí minimálně deseti exekucím najednou. A tyto exekuce vymáhá deset a více exekutorů najednou. To je přece naprosto absurdní. Je to enormní zátěž a neefektivita pro celou společnost. V jiných státech je exekuční řízení spíše výjimečný institut a jeho náklady jsou nesrovnatelně nižší než u nás. Exekuce přece nemá být sama o sobě dluhovou pastí.

Nedávno jsem četla tiskovou zprávu Exekutorské komory, že trend je pozitivní a exekucí ubývá.

Když se řekne, že bylo nově zahájeno méně exekucí než loni, tak to vypadá pozitivně, ale je třeba dodat, že počet ukončených exekucí je nižší, než počet nově zahájených. To znamená, že celkový počet lidí v exekuci dál roste. Nic pozitivního na pěti milionech běžících exekucí a milionu lidí s exekucí tedy nevidím.

Jak je možné, že celý ten systém obchodu s chudobou běžel roky a až v posledním roce se začíná pořádně medializovat a politici si ho všímají?

Ono se spousta věcí udělala už dříve. Od prosince 2016 jsou regulované nebankovní společnosti, zakázaly se rozhodčí řízení ve spotřebitelských smlouvách, snížily se advokátní tarify u formulářových žalob. Medializaci a dalším změnám asi svým způsobem pomohla i Mapa exekucí, která problém hodně personifikovala a konečně popularizovala. Když se podíváte na svoji obec a zjistíte, že tam je 30 až 40 procent lidí v exekuci, najednou se vás to začne dotýkat mnohem víc, než když vidíte jedno makro číslo, že je v Česku milion lidí v exekuci.

O byznysu s chudobou čtěte více:

Konec lichvy? Ještě ne. Některé firmy se naučily zákon o spotřebitelském úvěru obcházet

Navíc nám tady vyrůstá generace exekučních dětí. O tom se moc nemluví...

Dětí, kterým běhá exekutor po bytě. Rodiče nemají peníze, aby koupili základní věci, takže se učí žít mimo systém a děti to okoukávají. Zároveň jim rodiče nemohou platit školní obědy, výlety, kroužky, na jejich oblečení je vidět, že na tom nejsou finančně dobře, jsou vylučovaní z kolektivu, stydí se za sebe i za své rodiče, cítí bezmoc, že s tím nemohou nic udělat, mají nízké sebevědomí, přestávají věřit systému, mají problém s pravidly a autoritami, přestávají chodit do školy…

Mají dlužníci nějaké jiné možnosti, než jít do „ilegality“?

To jsme u novely insolvenčního zákona, který se jmenuje hezky: zákon o úpadku a způsobech jeho řešení. On ale ty způsoby řešení spoustě lidí nenabízí. Abyste se mohla oddlužit, musíte být schopna během pěti let splatit alespoň 30 procent dluhů. Co ale s těmi, kteří už mají dluhy tak velké, nebo příjmy tak nízké, že to prostě nedokážou?

Jak na to odpovídají politici?

Většina na to odpověď nemá, nebo chtějí dlužníky posuzovat individuálně.

Jak chtějí posoudit milion lidí individuálně?

To je otázka, kterou jim vždycky pokládám. Takový pozměňovací návrh teď prosazuje Patrik Nacher s Taťánou Malou. Myšlenka není špatná, pokud by tu nebyl milion lidí v exekuci. Když člověk dokáže splatit méně než 30 procent, bude víceméně po pěti letech posuzovat soud, jestli se snažil, jestli splnil všechny podmínky, jestli pracoval celou dobu, jestli vydělával tolik, na kolik má vzdělání a já nevím co ještě, a neví to asi ani soudci. Přitom by stačilo, aby se uzákonilo, že pokud oddlužení nebylo v jeho průběhu zrušeno pro neplnění podmínek, je na konci splněno. Je zvláštní, že pořád musíme vymýšlet vlastní řešení, přestože máme hotovou předlohu ve většině zemí EU.

Jak na nebankovní půjčku: skryté poplatky stále existují

Já bych do toho určitě nešla.

A spousta dalších do toho kvůli té nejistotě také nepůjde. V oddlužení totiž, pokud nemáte státní, nebo přednostní pohledávky, vám strhávají více než v exekuci, takže pak je z tohoto pohledu výhodnější zůstat v exekuci či mimo systém. Jenomže být mimo systém má pro společnost nejen finanční, ale i sociální a politické dopady.

Politici nechápou, že je nebezpečné mít armádu takto naladěných lidí?

Já doufám, že snad začínají chápat nebo čekají, až se něco pořádného stane, pak se třeba probudí úplně.

Jako co?

Může přijít ekonomická krize a do problémů mohou spadnout další lidé, kteří dnes problémy nemají. Úroky u hypoték letí nahoru, to nabourá nejeden domácí rozpočet. Zadluženost domácností se zvyšuje dlouhodobě rychleji, než rostou platy. Vymahatelnost exekucí je dnes už jen 18 procent. Když se problému dnes nechytnou demokratické strany a nezačnou ho řešit radikálněji, chytnou se ho jiné strany, které už svoje téma mají vyčerpané. Například uprchlíci už tolik netáhnou, takže se slíbí, že se všem odpustí dluhy a zestátní exekutoři a milion hlasů je jistých. Je to samozřejmě černý scénář přitažený za vlasy, ale co kdyby.

Dále čtěte:

Autor Mapy exekucí získá ocenění Ashoka fellow. Problematice dluhů se bude věnovat naplno

Nevědí ani, kde si půjčili. Krupské sídliště bylo rájem lichvářů. A v pasti je doteď

Míru zadlužení Česka považují za vysokou tři pětiny lidí, ukázal průzkum

Exekuce: je třeba udělat tenkou tlustou čáru

Letos si chce půjčit polovina Čechů. Nejoblíbenější jsou úvěry na bydlení

50 tisíc migrantů. Hypotéku letos refinancuje rekordní počet Čechů