Ekonomickou historii Česka vyznačují milníky jako Bílá hora či Vítězný únor, během kterých přišly o majetek statisíce lidí. Při troše štěstí si však stát dovedl prosadit svou i v demokratických časech - za Rakouska-Uherska či za první republiky.
Ukázkové byly v tomto ohledu majetkové přesuny, které provázely takzvané chabrusové volby do Českého zemského sněmu v dubnu 1872. „Takový předvolební guláš, při kterém se prodávalo politické přesvědčení za báječné peníze, Čechy snad nikdy jindy nepoznaly,“ charakterizoval ony čachry historik Otto Urban. Krátce před volbami selhal pokus o česko-rakouské vyrovnání a nová vídeňská vláda Adolfa von Auersperga se rozhodla ovládnout odbojný český sněm. Ideálním polem pro volební machinace byla velkostatkářská (šlechtická) kurie, která sice dodávala skoro třetinu všech poslanců, ovšem měla jen zhruba 550 voličů.
Za laciný peníz
S volebními podvůdky začala - na straně staročeských vůdců Palackého a Riegra stojící - česká konzervativní šlechta, když se pomocí fiktivních převodů statků mezi příbuznými (volební právo neměla osoba jako taková, ale držitel velkostatku) pokusila získat více hlasů. Jenže Vídeň se nápadu chytila a začala přes prostředníky statky skupovat skutečně. V pražském hotelu U modré hvězdy otevřela kancelář - vídeňskými bankami financovaná - společnost Credit Forcier, jejíž agenti dokázali během pouhých několika týdnů přesvědčit zhruba 70 vlastníků-voličů, aby svůj statek - a přesvědčení k tomu - prodali. Češi konsorciu posměšně říkali „chabrus“ (nadávka označující dražební mafii), ale konkurovat mu nedokázali.
Kolben, Škoda, Baťa. Podnikatelské dynastie to měly ve 20. století těžké
Bankéři za statky platili mnohem víc, než byla jejich reálná cena, a voliči proto většinou prodávali dobrovolně. „Statek Pavlov ,koupil‘ jakýsi Alois Fenz od Ant. Koppa za 105 000 zl. a přeplatil jej o 35 000 zl., statek Třebohuz,koupil‘ písař dr. Weiss za 100 000 zl. a 'dal' zaň nejméně o 40 000 více,“ vypočítávaly české Národní listy. Jenže byly tu i jiné případy, ve kterých se prachsprostě vydíralo. Například rodina Odkolků musela, jak psaly Národní listy, pod tlakem prodat velkostatek Dub, když dva notáři „skoupili nejprve všecky směnky p. Odkolka za laciný peníz“ a pak je se ziskem 40 tisíc zlatých prodali „chabrusu“.
Bylo to ostudné, ale účel to splnilo. Zemský sněm ovládli Němci, což vládě v konečném důsledku umožnilo prosadit volební reformu, zbavit Čechy vlivu a stabilizovat poměry.
Škoda Škody
Za první světové války šla demokracie víceméně k čertu, takže se jí zabývat nebudeme. Po vzniku Československa se hesly dne stala pozemková reforma a „nostrifikace“ průmyslových podniků, což znamenalo jediné: některé statky i továrny změní vlastníka.
Až do reformy bylo u nás pozemkové vlastnictví extrémně koncentrované, když pouhých 255 velkostatkářů s výměrou nad tisíc hektarů vlastnilo skoro třetinu půdy. Během pozemkové reformy rozdělil stát čtyři miliony hektarů (28,5 procenta rozlohy tehdejšího Československa) a maximální držbu stanovil na 150 hektarů. Poměry se tím naprosto převrátily a po roce 1930 největší statky s výměrou nad 100 hektarů tvořily jen sedm procent zemědělské půdy.
Přečtěte si: Jak ukrást firmu?
Nostrifikační zákon sice nařizoval pouze to, aby všechny podniky působící na československém území přesunuly své ústředí z Vídně či Budapešti „domů“, jenže ve skutečnosti „počešťování“ průmyslu provázely výrazné - a ne vždy dobrovolné -majetkové přesuny. Asi nejflagrantnější z nich se týkal plzeňské Škodovky. Většinu akcií vlastnil syn zakladatele závodů Karel Škoda, ovšem hned 30. října 1918 dosadil plzeňský národní výbor do čela podniku dočasného správce a Škoda, o kterém noviny psaly jako o Němci, zrádci či „habsburském agentovi“, odejel ze země.
Na odkoupení akcií tehdy tlačil ministr vnitra (a pozdější premiér) Antonín Švehla, přičemž Škoda kontroval plánem na rozprodání akcií dělníkům. Vláda nicméně držela Škodu pod krkem, a tak se nakonec obě strany v létě 1919 „dohodly“. Škoda dostal za akcie největšího tuzemského podniku zhruba 17 milionů korun, což byla asi polovina jejich předválečné ceny.
Cítil se odstrčen a později to hořce okomentoval slovy, že mu byla „průmyslová činnost zde v republice znemožněna“ a dodal, že odprodej akcií, jejichž „kurs byl pod pari“, znamenal „značnou majetkovou oběť‘.
Dále čtěte:
Válka o bagouny aneb Cla za velké hospodářské krize
Soudružka žena aneb Emancipace žen za socialismu
