Pokyn velitele, pět vojáků z posádky v Jincích se bleskem rozbíhá, skáče na houfnici a během chvilky může začít ostrá střelba. Samohybné dělo DANA vzniklo ve slovenské fabrice ZŤS Dubnica nad Váhom v době, kdy ani jeden z pětice ještě nebyl na světě. Monstrózní houfnice je pořád jednou z hlavních těžkých zbraní české armády a vojáci z ní očividně stále mají respekt.
Přestože dnes moderní dělostřelectvo vypadá jinak, šlo o jeden z nejkvalitnějších výrobků československého zbrojního průmyslu v druhé polovině 20. století. Na přelomu 70. a 80. let těchto houfnic vzniklo téměř sedm stovek a staly se výborným vývozním artiklem v rámci Varšavské smlouvy a spřízněných zemí. „V letech 1984 až 1988 vyvezlo Československo zbraně a vojenskou techniku za 2,7 miliardy amerických dolarů (v cenách roku 1985 - pozn. red.), a zařadilo se tak na sedmé místo mezi světovými exportéry zbraní,“ popisuje tehdejší situaci Jaroslav Láník z Vojenského historického ústavu.
Přesto byl tehdejší průmysl jen stínem toho, jak československá obranná výroba vypadala před rokem 1948. A jen několik let ji dělilo od dalšího zlomu v 90. letech.
Plzeňská děla na císařských lodích
Munice se v českých zemích vyráběla už od druhé poloviny 19. století, zásadní rozkvět přináší až na přelomu století Škoda Plzeň. Pomohlo jí, že rakouská armáda si ji vybrala jako hlavního dodavatele ocelových kanonů. Plzeňskými výrobky bylo vyzbrojeno nejen námořnictvo monarchie, ale třeba i švýcarské horské jednotky nebo vojska Francie či Číny.
Jak uvádí Karel Šáda ve své knize Umlčené zbraně, například v prvním pololetí roku 1917 se v celém Rakousku-Uhersku vyrobilo 2285 hlavní, přičemž rovných 1805 pocházelo z akciové společnosti Škodovy závody.
Slavná historie. Fotografie z konce 19. století zachycuje momenty po zastřelování jednoho ze škodováckých děl.
A úspěch firmy pokračoval i v nové republice po roce 1918. I když konkurence se začala velmi rojit, protože jedním z hlavních úkolů zrozeného státu bylo co nejdřív vyzbrojit armádu. Škodovka se proto kromě dělostřelectva zaměřila i na obrněná vozidla a tanky, soutěžit musela s podnikem ČKD, který těžil především z exportu. Jeho tanky TNH či AH byly na globálním trhu před druhou světovou válkou velmi žádaným zbožím.
V leteckém průmyslu se zase dobře profilovaly společnosti Letov, Aero a Avia, jejímuž dvouplošníku B-534 velmi hlasitě tleskala i cizina. Uspět chtěla i Praga, jenže pro masovější výrobu svého kulometu neměla dostatečnou kapacitu. Na tom vydělala Zbrojovka Brno, která nabízela tehdy velmi široký sortiment, o nějž měla zájem celá Evropa.
Vzestup hospodářství zastavila válka. Veškerou výrobu ovlivňovaly požadavky wehrmachtu a jeho spojenců.
Standard Varšavské smlouvy
Nástup studené války na konci 40. let znamenal, že zbrojní průmysl pojede pořád naplno, ale řada tradičních českých producentů musela s vojenskou výrobou skončit. Tak to vymysleli stratégové a nakreslili plánovači. Jde především o odsun těžké výroby na Slovensko. V ČKD se přestaly vyrábět tanky, v Plzni zase děla.
Kaddáfí sleduje. Podnik Aero Vodochody přivítal 21. srpna libyjského vůdce Miammara Kaddáfího, ukázali mu stroj L-39.
V Česku se mohla dál rozvíjet letecká produkce a nově i radarové technologie. V obou oblastech se podniky v rámci zemí východního bloku dostaly velmi rychle na špici. O tom svědčí například rok 1961, kdy se proudový stroj L-29 Delfín stal standardním letounem pro všechny státy Varšavské smlouvy a v Aeru Vodochody jich sestavili téměř tři tisícovky.
Velkou část zbrojního průmyslu zaměstnávala i samotná Československá lidová armáda. Jejím strategickým úkolem bylo v případě konfliktu zpomalit postupující západní vojska, a proto kromě lidí potřebovala i tisíce kusů techniky. A tak se třeba od poloviny 50. let uchytila automobilka Praga se svým nákladním vozem V3S.
Letecké motory. Dílna aeroplánů ve Škodových závodech roku 1931.
Vrchol československé zbrojní produkce paradoxně nastal na konci 80. let, kdy se bortilo bipolární rozdělení světa. „Největšího objemu dosáhla v roce 1987, a to cirka 29 miliard korun. Tvořila zhruba čtyři procenta HDP a téměř z osmi procent se podílela na celkové průmyslové výrobě,“ popisuje Jaroslav Láník z Vojenského historického ústavu. „Více než polovina směřovala do států Varšavské smlouvy a jedna pětina byla exportována do rozvojových zemí,“ upřesňuje.
Těžká devadesátá
S nástupem 90. let zbrojaři přišli o svá tradiční odbytiště na Východě a v Africe, navíc došlo k privatizaci. Protože se zdálo, že zbrojit se už nikdy nebude tak silně, podniky se musely zaměřit na civilní výrobu. Jak složité to pro některé závody mohlo být, ukazuje Oldřich Čechák ve své knize Zbrojní výroba, konverze, obranyschopnost. Na počátku 90. let činil například podíl zbrojní výroby v Letovu 94 procent, Tesle Pardubice 86 procent, Poličských strojírnách 80 procent a 70 procent v přerovské Meoptě. Řada tradičních značek z toho důvodu zanikla nebo se přeorientovala na úplně jiné zákazníky.
A stále pracuje. První prototyp Praga V3S byl vyroben v únoru 1952 a na řadě míst slouží tyto náklaďáky dodnes.
Zlepšení stavu přichází zhruba v polovině 90. let, kdy Česká republika rozjela přípravy na vstup do Severoatlantické aliance a zvyšovala obranný rozpočet. Do té doby se datuje obří zakázka za 52 miliard korun pro Aero Vodochody, které letectvu dodalo 72 podzvukových bitevníků L-159 Alca. Podobně odvážné byly i sny o modernizaci tanků T-72. Z obchodu pro státní opravárenský podnik v Šenově u Nového Jičína původně mluvící zhruba o třech stovkách tanků se ale nakonec vyklubal jen kontrakt na 33 těchto „pásovců“.
Další oživení přichází v posledních letech. Kvůli zhoršené bezpečnostní situaci se do obrany investuje všude na světě. I když - zatímco v roce 2016 vyvezly tuzemské firmy vojenský materiál za 18,6 miliardy korun, loni suma spadla na 15,1 miliardy. Velká pozornost zbrojařů i proto míří na českou armádu. Její modernizační plány počítají se zakázkami v celkové hodnotě kolem sto miliard korun.
Přečtěte si také:
Nesmiřitelní. Zbrojařské klany se perou o stomiliardové zakázky
Do hry se vrátili spekulanti, komentuje soupeření zbrojařů Hynek
