Kdo investuje své peníze na finančních trzích a právě se vrátil z ročního pobytu na Marsu, musí mít pocit, že se pomátl buď zbytek světa, nebo on sám. Žhavým tématem číslo jedna je bitcoin, tedy řada čísel bez jakékoli reálné hodnoty, či dokonce bez jakéhokoli vztahu k jakékoli reálné hodnotě. Tento výmysl, honosící se důstojným názvem kryptoměna, do ledna 2017 spolykal 12 miliard dolarů; v půli prosince to však už bylo 281 miliard dolarů (ve skutečnosti je to tak, že než vznikl první odstavec tohoto textu, ze 280 se stalo 281 miliard dolarů).
Akcie, nebo dluhopisy?
Dotyčný zavrtí nevěřícně hlavou a podívá se na Wall Street. Dow Jonesův index, jenž měří výkonnost tamní burzy NYSE, měl před rokem hodnotu zhruba 19 tisíc bodů. Dnes je to přes 24 tisíc bodů; burza si odněkud napískala čtvrtinu své hodnoty, aniž by kdo hnul prstem.
To platí skoro doslova. Akciovým hitem je pasivní investování, tedy princip, jenž si nedělá hlavu s odhadováním, jestli ta či ona firma má nějaký potenciál, jestli je nad- či podhodnocená a jestli její manažeři jsou provaření psychopatičtí gauneři, nebo na to odhalení teprve čekají. Na co se tím zabývat? Stejně jdou ceny všech akcií nahoru, děj se co děj; nejlepší je investovat do fondu, který kopíruje celý index, a basta.
Dotyčný nervózně poposedne a obrátí se k dluhopisovému trhu, tradičně usedlejšímu a méně bláznivému. Co vidí? Dluhopisy jsou skoro tak drahé jako akcie (jinak řečeno, jejich výnosy jsou nízké). Achich ouvej.
Možná, že než dotyčný - už řádně vyděšený - začne znovu investovat, bude mu lépe, když si někde sežene bydlení. Jenže ouha! V Británii podražil za posledních dvanáct měsíců průměrný rodinný dům o skoro devět procent (byt v Praze jen během druhého kvartálu o osmnáct procent; a o nájmu ani neuvažujte). Našemu nešťastníkovi tak začíná pomalu svítat: Po světě běhá spousta peněz, které nemají do čeho píchnout a shánějí kšeft. Výsledkem je, že když nejste zrovna naftový šejk, máte smůlu.
Na vině je Fed?
Kdo za to může? Běžný názor mezi odborníky je, že centrální banky v čele s americkým Fedem pumpují peníze do oběhu tak dlouho a s takovou vervou, že vznikají bubliny. „Politika nízkých úrokových sazeb Fedu zkresluje ceny tržních aktiv,“ napsal v říjnu The Economist. Podobně píší Financial Times o „nepřirozeně vysokých cenách akcií“. „Valuace napříč aktivy nejdou pod dvě procenta od svých historických maxim,“ napsali v prosinci analytici investiční banky Goldman Sachs. Přeloženo do lidské řeči to znamená, že všechno, do čeho lze investovat, je buď skoro tak drahé, jak kdy bylo, nebo dražší.
Nejčastějším adresátem vyčítavých pohledů přitom bývá právě americká centrální banka. Ta měla podle kritiků víceméně na politickou objednávku udržovat ekonomiku v chodu za cenu zmíněného zkreslení tržních vztahů pomocí takzvaného kvantitativního uvolňování a nepřirozeně nízkých úrokových sazeb (ačkoli letos je začala poprvé po deseti letech znovu zvyšovat). To by bylo zlé; znamenalo by to, že centrální banky cynicky pohánějí mechanismus ožebračování populací, jejichž měny mají chránit.
Mezitím ovšem zazněl hlas finančnického disentu s názorem radikálně odlišným. Podle něho Fed (a spol.) nedrží sazby nepřirozeně nízko, v důsledku čehož by ceny aktiv nepřiměřeně stoupaly; naopak, přirozená výše úrokových sazeb se razantně snížila a Fed ji jen kopíruje, což koneckonců dělat musí. Vysoké valuace pak jsou logickým vyjádřením „nového normálu“. (Jaká je přirozená úroková míra, nikdo neví; její odhady ale v posledních letech skutečně klesají, viz graf.) Takový názor zastává například nobelista Paul Krugman; komentář v tom smyslu publikovala i agentura Bloomberg. Mají-li pravdu, pak jsme teprve v pořádném průšvihu.
I bankéři jsou nervózní
Naneštěstí pro Krugmana a spol. si ani Fed nemyslí, že je všechno o. k.. „V době, jež uplynula od našeho dubnového hodnocení, stoupla zranitelnost spojená s tlaky způsobenými vysokou valuací aktiv ze zaznamenáníhodné na zvýšenou, když ceny aktiv zůstaly vysoké, případně ještě stouply,“ zaznělo v poznámkách z jednání Fedu -v červnu. Od té doby akcie (o ty jde především) vesele šplhaly vzhůru, jako by Fed nic neřekl.
Abychom byli fér, Fed v tom není sám. Evropská centrální banka v březnu 2017 srazila klíčovou sazbu na nulu, ačkoli během roku začala alespoň tempo tištění peněz brzdit. A Česká národní banka, aby se to nepletlo, letos po čtyřech letech přestala uměle udržovat kurz koruny nad hodnotou 27 korun za euro.
Výmysl. Žhavým tématem číslo jedna je bitcoin, tedy řada čísel bez jakékoli reálné hodnoty.
Při pozvolném utahování opasků však centrální banky narážejí na problém. Ačkoli ekonomiky Spojených států i eurozóny se jakžtakž rozjely, inflace zůstává nízko, hluboko pod cílovou hodnotou, obvykle nastavenou na dvou procentech ročně (či těsně pod nimi). Když centrbankéři kohouty nepřitáhnou, ceny akcií, dluhopisů a spol. porostou dál a s nimi i rizika monumentálního finančního krachu.
Když však přitáhnou, začne nebezpečně zpomalovat inflace. Rok 2017 tak postavil centrální banky (a s nimi veškeré globální finančnictví) před nepěknou volbu: Buď ohrozí ekonomiku absurdní bublinou aktiv, nebo ji podusí de facto deflačním tlakem.
Spásný vrtulník
Zbývá otázka, jak se stalo, že buď jsou peníze tak drahé, že jejich nedostatek ekonomiku brzdí, nebo naopak tak levné, že se bezhlavě hromadí v akciích, nemovitostech a bitcoinech - případně obojí najednou. Jednou z možných odpovědí je, že ony pěkně natištěné peníze, které centrální banky cpou do oběhu, o ekonomiku v běžném slova smyslu často ani nezavadí, protože jdou víceméně rovnou do řečených investic. Kdyby namísto toho skutečně někdo shazoval peníze z vrtulníku, jak říká známá cynická hypotéza, mohlo to být jinak. Byl by je získal napřed nějaký zemědělec, na jehož pole by zaletěly, po něm logicky nejbližší hospodský, po něm autoservis, prostitutka, obchodník s kosmetikou a tak dále. Nakonec by se také usídlily v nějakém investičním nástroji - ale mezitím by se alespoň chvíli chovaly jako peníze.
Rok 2017 se stal rokem, kdy tohle všechno začalo dostávat konkrétnější obrysy. Lze to brát jako první kapitolu zúčtování za to, jak se finanční instituce popraly s dědictvím globální krize. Podle všeho to bude čím dál tím méně veselé počítání.
Nejvýznamnější události uplynulého roku ve světě
• 1. Čína na koni
„Svět vešel v roce 2017 do klíčové fáze posunu rovnováhy moci,“ řekl v půli prosince čínský ministr zahraničí Wang I na konferenci svého úřadu během opulentního projevu, který šlo stěží vykládat jinak než deklarování světovládných ambicí Pekingu. Vzestup Číny je světovou zprávou číslo jedna již několik let, ale dosud nezaznělo z tamních úst nic takto jednoznačného. „Jsme na křižovatce dějin a je fér říci, že čínská diplomacie se rokem 2017 ocitla na zcela nové půdě,“ prohlásil dále. Jak taková nová půda vypadá konkrétně? Pro ilustraci, v listopadu rozpůjčovaly tamní banky 170 miliard dolarů, téměř o polovinu více než v říjnu. Letošní objem tamních úvěrů tak dosáhl téměř dvou bilionů dolarů, což je více než celá italská ekonomika.
• 2. Trump ve Washingtonu
V lednu převzal úřad amerického prezidenta Donald J. Trump. Vzápětí se stal terčem největších protestních akcí na území USA od vietnamské války. Jeho působení v úřadě je od té doby charakterizováno kombinací sporných tahů (uznání Jeruzaléma jako hlavního města Izraele, odstoupení od pařížské dohody o kontrole počasí, zdráhavé odsouzení demonstrací s rasistickým podtextem ve virginském Charlottesville) s tahy vyloženě katastrofálními (pokusy o zákaz vstupu vybraných cizinců do USA a o zrušení Obamova zákona o zdravotním pojištění, o mexické zdi nemluvě). Hrozí mu impeachment kvůli dosud nevyjasněné roli, kterou při jeho loňském zvolení sehrálo Rusko, a kvůli tomu, jak se snažil vyšetřování mařit.
• 3. Evropa v klidu
Po bouřlivých letech 2015 až 2016 se čekalo, že série voleb v důležitých západoevropských zemích potvrdí vzestup populismu na úkor střízlivosti. Nestalo se: v Německu, Francii, Nizozemsku a Rakousku populisté volby prohráli. Také Britové dali najevo, že se jim konzervativní „brexitová“ vláda nijak nezamlouvá. Nejhorší rozruch tak způsobili Katalánci, kteří si odhlasovali nezávislost na Španělsku, a madridská vláda, která jim to chtěla z hlavy vytlouci obuškem. Trvalo skoro tři týdny, než se na celý ten poprask docela zapomnělo.
Bůh v práci
Sedmnáctého srpna doputoval do zorného pole amerických kosmických observatoří LIGO neuvěřitelný výjev: Dvě mimořádně masivní neutronové hvězdy se spojily a na několik sekund - či snad desítek sekund - spolu tančily v objetí stejně smrtonosném jako životodárném. Vyzářily přitom tolik energie, že to zahýbalo časoprostorem o sto třicet milionů světelných let „vedle později“ (či jak to říci), aby vzápětí zkolabovaly v černou díru. Pro astronomy je to objev tisíciletí. Potvrdilo se, že z takových setkání, zvaných kilonova, vznikají těžké prvky, jako je zlato; že z nich vychází záblesk gama-záření netušené intenzity a mnoho dalšího. Malý třesk, řeklo by se.
• 4. Kim v rauši
Severokorejský vůdce Kim Čong-un měl podle všeho dobrý rok. Víceméně úspěšně otestoval rakety středního doletu a vzápětí oznámil stejně úspěšné završení jaderného programu. (Kromě toho měl prohlásit, že jeho tělo je tak výjimečné, že neprodukuje odpad, takže Drahý vůdce nepotřebuje chodit na toaletu, ale to je jiná věc.) Ačkoli nebyl zván, zdá se, že jej klub jaderných velmocí bude muset přijmout do svých řad.
• 5. Írán ve formě
Jen co se irácká armáda zapletla do rozmíšek s kurdskými jednotkami při sporu o ropné zdroje na severu země (poté, co Kurdové vyhlásili referendum o odtržení), oznámil Bagdád, že definitivně porazil jednotky Islámského státu a převzal kontrolu nad veškerým územím Iráku. Předtím v červnu vyhlásila Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty a několik jejich spojenců blokádu Kataru kvůli „podpoře terorismu“ -rozuměj příliš dobrým vztahům s Íránem. Bohatí Katařané se však rychle přizpůsobili. V Saúdské Arábii, nervózní kvůli nízkým cenám ropy, poté proběhl de facto palácový převrat, jenž soustředil všechnu moc v rukou následníka trůnu Muhammada bin Salmána. Celkem vzato všechny karty hrají do rukou Teheránu.
• 6. #MeToo
Radikální feminismus si nadělil dárek, když miliony žen začaly na sociálních sítích sdělovat světu, že jim věnují pozornost muži (včetně těch, u kterých to řečené ženy nevyžadovaly). Následkem toho skončila kariéra mnoha mocných, ale údajně indiskrétních mužů, počínaje hollywoodským filmovým producentem Harveym Weinsteinem přes americké federální zákonodárce Johna Conyerse a Ala Frankena až po britského ministra obrany sira Michaela Fallona. Mocipáni v háji Rok 2017 přinesl několik kýžených odchodů ze světla ramp. V listopadu dostali dobrou i špatnou zprávu obyvatelé Zimbabwe. Ta dobrá: Robert Mugabe (93), jenž zemi vládl 37 let, odstoupil. Ta špatná? Jeho nástupce bude nejspíš právě tak nesnesitelný. V Haagu dostal doživotí někdejší bosenskosrbský generál Ratko Mladič, známý jako velitel masakru nejméně osmi tisíc lidí v bosenské Srebrenici v roce 1995. Končí i sám soud pro exjugoslávské válečné zločince; Mladič byl jeho posledním případem. A konečně v prosinci rozhodl Mezinárodní olympijský výbor, že se Rusko nesmí napřesrok zúčastnit zimní olympiády v Jižní Koreji. Pak se ovšem olympionici zalekli a řekli, že tam Rusové smějí, ovšem bez vlajky a hymny.
• 7. Musk a Bezos ve vesmíru
Ne doslova; ale raketa firmy SpaceX (Elon Musk, šéf Tesly), nesoucí jedenáct telekomunikačních družic, se 15. prosince úspěšně vrátila z oběžné dráhy na místo startu na floridském mysu Canaveral. Zhruba měsíc předtím se návrat z letu povedl i raketofirmě Blue Origin (Jeff Bezos, šéf Amazonu), ovšem z menší výšky, za menších rychlostí i hmotnosti stroje. Buď jak buď, vesmírný souboj Muska s Bezosem posouvá výzkum kosmu, inu, raketovou rychlostí.
• 8. Leonardo v Arábii
Nejdražším obrazem světa je nově Spasitel světa (Salvator Mundi) od Leonarda da Vinciho. Přes pět století starý obraz vydražilo v londýnské síni Christie's na začátku prosince ministerstvo kultury arabského emirátu Abú Zabí za 450 milionů dolarů.
O české ekonomice a akvizicích roku čtěte:
Fúze a akvizice roku 2017: čekání na velkou rybu
Rok varu. Ekonomika se letos dostala na vrchol hospodářského cyklu
