Z mezinárodního srovnání vycházejí české soudy jako slušně efektivní a rychlé, poněkud nepřívětivé a přiměřeně drahé.
Nejdřív krátký výlet do historie. Slavný basista Jiří Huml zpíval Kecala celý život, ovšem 15. května 1915 mu představení Prodané nevěsty v Národním divadle vůbec nevyšlo. Nezpíval, jen recitoval, navíc příšerně přehrával a celé to činilo dojem, že to dělá schválně. Gymnaziální učitel – a budoucí slavný muzikolog – Vladimír Helfert mu to také spočítal, když si na jeho ubohý výkon veřejně stěžoval a doslova uvedl, že šlo o „zločinné komolení Smetany“.
Pomluvený basista tvrdil, že šlo jen o hlasovou indispozici a 31. května podal na Helferta žalobu. První jednání před c. k. okresním soudem na Královských Vinohradech se konalo 12. června, a protože bylo třeba vyslechnout tři znalce a zhruba 15 svědků – včetně pověstně mnohomluvného muzikologa a pozdějšího ministra kultury Zdeňka Nejedlého –, tak soudce František Greif vynesl rozsudek až při druhém zasedání, které připadlo na 21. června. Helfert, který musel Humlovi za urážku na cti zaplatit 30 korun, se poté ještě obrátil na c. k. zemský soud v Praze, ovšem ten 17. srpna 1915 jeho odvolání zamítl.
Takže si to shrňme. Dvanáctého dne po sepsání žaloby zasedl poprvé soud, dvacátého prvního dne byl na světě prvoinstanční rozsudek a sedmdesátého osmého dne rozsudek odvolací. Dnešní české soudy si o takové efektivitě mohou nechat jen zdát, přesto na tom nejsou – jak dokládá zatím poslední, letos zveřejněné srovnání evropských justičních systémů (EU Justice Scoreboard 2019 vycházející z dat za rok 2017) – zdaleka tak špatně, jak má velká část veřejnosti tendenci věřit.
Slušně efektivní
Ze srovnání například plyne, že český prvoinstanční soud řeší civilní či obchodní spor v průměru 157 dní (viz graf č. 1). V rámci evropské „osmadvacítky“ jsou rychlejší jen soudy pěti zemí: Litvy, Lucemburska, Nizozemska, Estonska a Rakouska. Je to skvělý výsledek, přesto jsou namístě dvě poznámky. Zaprvé v roce 2010 to bývalo jen 128 dní a zadruhé Litva a Estonsko názorně ukazují, že i v postkomunistické zemi to jde ještě o něco rychleji.
Pozoruhodné rovněž je, jak rychle se na naši úroveň dokázali dostat Rumuni a Slováci. Pokud spočteme čas, který zabere vyřešení civilního či obchodního sporu všem třem instancím (tou třetí je u nás myšlen Nejvyšší soud), jsou české soudy s průměrnými 402 dny opět velice rychlé. O to víc, když toto číslo porovnáme s 2740 dny, které vyřešení takového sporu zabere třem soudním instancím v zemi rafinovaných justičních sadistů – tedy v Itálii.
Slušně na tom v minulosti bývaly české trestní soudy. Trestním právem se však aktuální žebříček nezabývá. Správním soudnictvím naopak ano a Česko v něm nijak nevyniká. Se správní žalobou se prvoinstanční soud potýká v průměru 408 dní (viz graf č. 2), což Česko řadí až na patnácté místo ze čtyřiadvaceti zemí (čtyři státy data nedodaly). Čest českého správního soudnictví naštěstí zachraňuje Nejvyšší správní soud, který naopak patří v evropském srovnání k těm rychlejším, když k vyřízení kasační stížnosti mu stačí v průměru 200 dní.
Nepřívětivé a „neevropské“
Skvělé hodnocení si česká justice (spolu s Pobaltím a Maďarskem) odnesla za možnost uplatňovat některé nároky na soudech elektronickou cestou. Naprosto však české soudy propadly v jiných moderních disciplínách. Úplně nejhorší jsou v poskytování různých obecných právních informací online (jaká mám práva, jak získat právní pomoc…), druhé nejhorší ve zveřejňování rozsudků na internetu a pátí od konce v poskytování konkrétních informací stranám sporu.
V řadě zemí – Bulharsku, Estonsku, Litvě, Lotyšsku, Maďarsku, Španělsku, Itálii – existují sofistikované automatické e-mailové či SMS systémy, které zúčastněné včas a přehledně informují o „jízdním řádu“ jejich případu, a to včetně odročení a různých průtahů. My, Slováci, Rumuni, Irové a pár dalších zemí však stále ještě spoléháme na osobní aktivitu soudce a starou dobrou „kabinetní“ justici.
Považujete českou justici za efektivní?
České soudy také naprosto selhávají, když mají rozhodovat v některých specifických oblastech evropského práva. Týká se to například soutěžního práva, elektronické komunikace či vymáhání práv v oblasti intelektuálního vlastnictví. Velmi dobré (šesté nejlepší) naopak jsou v případech, které se týkají praní špinavých peněz.
Přečtěte si: Nezávislost zastupitelství by nejlépe garantovala změna ústavy, řekl Pavel Zeman
Ani drahé, ani levné
Dobrá otázka samozřejmě je, kolik to všechno stojí a jak se na to lidé tváří. Česká republika dala roku 2017 na soudy v přepočtu 55 eur na obyvatele, což ji řadí na dvacáté místo v EU (viz graf č. 3), přičemž logicky platí, že západní státy platí justici více peněz a postkomunistické země méně než my.
Existuje pouze několik výrazných anomálií: Poláci a Lotyši, kteří na justici dávají v absolutních číslech víc než bohatší Češi, a pak chudí Bulhaři, které jejich – v poslední době slušně výkonná – justice stojí v přepočtu na obyvatele skoro stejně jako nás.
Pokud se náklady na justici vyjádří jako podíl na HDP, mají ji absolutně nejdražší Bulhaři, kteří na soudnictví vynakládají víc než 0,6 procenta HDP. Hned po nich následují Poláci a Rumuni (v obou případech zhruba 0,5 procenta). V případě Česka jde o 0,3 procenta HDP a zcela pozoruhodný je výkon Litvy a Estonska. Oba státy platí na justici o něco méně než my (Estonsko jen zanedbatelně méně), ovšem jejich soudy jsou – v civilní, obchodní i správní agendě – efektivnější než naše. Nezbývá než závidět.
Zatím přiměřeně nezávislé
Kvalitu soudního rozhodování lze měřit jen těžko a letošní evropské srovnání se tomuto kritériu věnuje jen okrajově a hodně neinvenčně. Zkusme se proto podívat aspoň na to, jak práci svých soudů vnímají obyvatelé jednotlivých zemí.
Jestliže rozdělení na východ a západ už třeba v hodnocení efektivity justice neexistuje, pak ve vnímání nezávislosti soudů a soudců platí skoro absolutně. Česká republika je v tomto srovnání tradičně někde na pomezí, když 51 procent tuzemských respondentů vnímá justici za zcela nezávislou či převážně nezávislou.
Platí přitom, že všechny postkomunistické země – až na Estonsko – dopadly v tomto srovnání hůře než my a všechny západní státy až na Španělsko, Portugalsko a samozřejmě Itálii naopak lépe.
Na závěr pár poznámek. V Polsku víra v nezávislé soudy strmě klesá. Vládní zásahy do justice zkrátka rostoucí efektivita polských soudů nevyváží (za nezávislou či převážně nezávislou je označilo jen 39 procent respondentů).
Na Slovensku došlo k znevážení justice už za dob Vladimíra Mečiara a další roky drželi důvěru v ní při samé zemi lidé typu předsedy Nejvyššího soudu (a nedávného prezidentského kandidáta) Štefana Harabina. Víra v nezávislost justice sice na Slovensku v posledních letech pomalu roste, ale ukazuje se, že to je a bude velmi pomalý proces. V její nezávislost věří nicotných 28 procent Slováků.
Naopak případ Rakouska, ve kterém považuje soudy za zcela či převážně nezávislé 83 procent obyvatel, ukazuje, o co všechno nás dějiny od dob Františka Josefa připravily. Brzy uvidíme, jak s důvěrou v české soudy zamává případ Čapí hnízdo. Tedy jestli k nim někdy dospěje.
Čtěte také:
