Pro někoho je to důvod proč evropskou osmadvacítku opustit, ale dokážete si představit, že veškerou legislativu tvoří současní čeští politici? Lepší nedomýšlet. Myslím, že stačí problémy s jednou třetinou, kterou tvoří sami. Hluboké analýze jsem se věnovat nechtěl, místo toho vám nabízím pár postřehů nasbíraných během pěti let v centru evropského dění.
1) Pes, který štěká, nekouše. Stručné pojmenování české „unijní“ politiky, kterou zastávala většina minulých vlád. Hrozby vetem, budování koalic za „správnou“ věc, národní mediální humbuk, ale ve skutečnosti ochota couvnout od první chvíle. Jeden příklad za všechny. Když politici dojednávali klíčová ustanovení Lisabonské smlouvy na lisabonském summitu, česká vláda a především pak Alexandr Vondra podle svých slov bojovali jako lvi za možnost přenosu evropských kompetencí zpět na národní úroveň.
Měla to zajistit takzvaná obousměrná flexibilita. Novináři, které si česká delegace přivezla, to takto vylíčili svým čtenářům. Ve skutečnosti ostatní politici ani nevěděli, že Češi něco takového chtějí. Ptali jsme se s několika kolegy mimo jiné polského premiéra, který by jako člen V4 měl podobné věci jistě vědět.
2) Čím větší euroskeptik ve vládě, tím větší obava z cesty do Bruselu. Nejhlasitější kritici EU se ve skutečnosti vědomě vyhýbají unijním zasedáním. Často je to způsobeno komplexem méněcennosti, protože dotyčný většinou neumí žádný jazyk a má o dění v unii nulové povědomí. Pamatuji si na posezení s jedním takovým ministrem v bruselské hospodě, kdy si zásadně objednával pití českým výrazem „pivo“ navzdory nechápavým pohledům obsluhy. Po osmém pivu (belgická jsou opravdu silná) se jeho jazykové schopnosti zásadně zlepšily a začal si objednávat rusky.
3) Za politika se skutečně můžete stydět. Živě si vybavuji scény po zrušení jednoho z letů do Prahy a následný boj o místa v dalším spoji, kdy si nejaktivněji počínala nejmenovaná komunistická europoslankyně. S diplomatickým pasem nad hlavou a nevybíravými slovy na adresu lidí čekajících ve frontě si naštěstí místo na palubě díky příčetnému personálu nevybojovala. Ve srovnání s vysoce postaveným diplomatem, který v Bruselu několik let terorizoval své podřízené, se to ale nedá srovnat.
Bývalý poslanec byl schopen povolat řidiče, který trávil dovolenou v Česku, do Belgie jen kvůli tomu, aby přivezl jeho ženu z bruselského letiště domů (zhruba 15 kilometrů). Po splnění úkolu se mohl řidič vrátit zpět do Česka. Sám diplomat nemohl řídit, protože mu nikdo nemohl konkurovat v pití tvrdého alkoholu. Mimochodem je to jediný politik, o němž vím, že pije vodku ze skleniček na víno.
4) Václava Klause evropští politici skutečně nenávidí. Nemá jej rád zejména předseda Evropské komise José Barroso. Ten ale pohrdá hned několika českými politiky. České televizi se jednou podařilo natočit jeho přestřelku s bývalým premiérem Mirkem Topolánkem na jednom z unijních summitů. Topolánek přinesl seznam českých požadavků Barrosovi na cáru papíru a jeho reakce rozhodně stojí za vidění. Klause má v Bruselu ve skutečnosti rád jen britský euroskeptik Nigel Farage a hrstka jeho věrných.
5) Čeští úředníci a diplomaté (až na pár výjimek) jsou opravdoví profesionálové a snesou srovnání se svými kolegy ze západních zemí. Je škoda, že řada z nich v českých službách nevydrží. Nemůžeme se jim divit. Hloupost jejich nadřízených (rozuměj politiků) je někdy stěží uvěřitelná a plat také nestojí za moc, pokud se vrátí zpět do Česka.
Můžeme doufat, že příštích 10 let bude lepších. Od EU jsme zatím především brali, ale dávat nechceme, nicméně časem budeme muset. Připravme se na to a volme především příčetné politiky.
Čtěte další komentáře redaktorů časopisu Euro:
