100 000 000 000

Kapitola LXI

Ideje a cash * Láznička recidivus, nebo co?

Ideje a cash

Čím přesvědčili lidovci Mirka Topolánka, aby jim přenechal dva nejklíčovější posty - finance a místní rozvoj - ve své vládě? Když nad tímto hlavolamem přemýšlíte, aniž byste byli dobře informováni, nevyluštíte ho. Samozřejmě že později bude vše jasné, ale pro byznysmeny, zvlášť pro ty, co jezdí ve vozech jako Audi 8, je přece jen lepší vědět dříve. Aby měli náskok.
K pochopení současné situace je zapotřebí zalistovat v týdeníku EURO, který vyšel 7. března 2005, a přečíst si rozhovor s bývalým premiérem Milošem Zemanem. „ODS a sociální demokracie jsou tak trochu antiklerikální strany. A to je něco, co je spojuje. Ono je to nespojuje pouze ideově, ale i materiálně. Česká biskupská konference nedávno uvedla restituční požadavek v závratné výši 100 miliard korun - cash. Podotýkám cash, protože je to finanční restituce. Kalousek a jeho křesťanští demokraté jsou tímto požadavkem dost nad své míry zatíženi při vyjednávání o koalici s ODS,“ tvrdil Zeman.
Designovaný premiér Mirek Topolánek 20. prosince 2006, kdy Melčák už byl zřejmě přesvědčen, se setkal s kardinálem Miloslavem Vlkem. „Chtěli jsme demonstrovat, že máme vůli bavit se, řešit, pomoci,“ uvedl Topolánek pro ČTK. Katolický primas Vlk po schůzce s premiérem řekl, že cítí politickou vůli problémy řešit. „Je to začátek dialogu. Znamení, že je ochota řešit problémy, které zůstávají mezi církví a státem,“ uvedl Vlk.
Topolánkova strana už nebude tak antiklerikální jako Klausova. Je to jasný a správný plán. A aby se mohl i uskutečnit, levičák Melčák zvedá ruku. To je záhada české politiky!

Láznička recidivus, nebo co?

Josef Láznička, tajemník Státního fondu dopravní infrastruktury, byl v rámci „korupční aféry biolíh“ v březnu 2006 zatčen, obviněn, dva měsíce vazebně stíhán - a pak se vrátil zpět na své tajemnické místo. Šéf fondu Pavel Švagr totiž respektuje presumpci neviny a Zákoník práce, protože v Lázničkově případě dosud nerozhodl soud a obvinění se netýkalo agendy, kterou má fond na starost; pro jistotu ale „okleštil“ jeho pravomoci. Asi má pravdu.
To vše zjistili investigativci Hospodářských novin, když v minulých dnech mapovali osudy aktérů této aféry. Ti si ovšem myslí, že podezření kolem Lázničky se netýkají jen byznysu s biopalivy. Vyvozují z „Protokolů zbraslavských mudrců“ (jak by se dala více než případně označit Kubicova zpráva, podvržená před volbami Parlamentu), že Láznička zneužíval i informace, které získal díky svému postavení ve fondu. Možná i oni mají pravdu.
Adriana Krnáčová, ředitelka české pobočky Transparency International, je přesvědčena, že ve vyspělých zemích by Láznička už dávno musel svůj post opustit. I ona by mohla mít pravdu.
Prakticky je však leccos jinak - a hlavně komplikovanější. Na jedné straně se zdá, že v naší státní správě je už možné doslova všechno a že jedině drakonická protiopatření by byla na místě. Jenže i Charta 77 byla založena na legalismu, protože právě nelegalismu bylo všude kolem dost. Navíc skutečně není možné někoho postihnout na základě neprocesních policejních „výstupů“, to právě bylo výsostným poznávacím znamením předchozího režimu! Je proto dobře, že šéf Lázničku nechal na svém místě, ale je taktéž dobře, že to novináři vypátrali.
Jak to, že toto je dobře i ono je dobře, tento má pravdu, tito mají taktéž pravdu a ona jakbysmet? Správná námitka! Ono se to má jako s oním rabínem, který měl na návštěvě dva jiné rabíny, a ti se ukrutně hádali - a on jim oběma dával za pravdu. Pak si ho vzala stranou jeho žena a vyčetla mu: „Co ty jseš za člověka!? Když jednomu dáš za pravdu, nemůžeš přece i jeho odpůrci dát za pravdu.“ Rabín se zamyslel a špitl: „I ty máš pravdu.“
Existuje však jedna starodávná interpretační metoda pro případ, kdy proti sobě stojí dva protichůdné výroky: hledá se hledisko, z něhož platí oba. Hledání nás přivede k hlemýždím postupům státního zastupitelství a/nebo soudů! Jejich liknavost je často ve výsledku k nerozeznání od druhého extrému, kdy se zdá, že chtějí vyřešit téměř všechny nepravosti světa v jednom procesu. Paralelně rozpracovávají u jednoho obviněného další a další podezření a skutky, a on se zatím směje světu a pokračuje v tom, co dělal, v ještě větší míře, protože hraje vabank a musí si zaplatit ty nejdražší advokáty - a tak se spor táhne a vyostřuje, až to většinou stát prohraje. Kdyby byl naopak obviněný, podezřelý třebas i z mnoha skutků, rychle odsouzen za ten z nich, který je nejméně sporný a nejlépe dokazatelný, šel by sedět a soud by mu obstavil sporný majetek a účty, aby si nemohl z nakradených peněz platit ty nejdražší právníky. Právo na obhajobu by mu tím omezeno nebylo: mohl by si pořídit obhájce „za všechny prachy“, u nichž by vykázal legální původ. A soud by postupně mohl dořešit i ty jeho složitější skutky. A soudci by tak zabránili podezřelému v pokračování v trestné činnosti, a lidé by tak konečně měli důvod na ně pohlížet vlídněji. Je na tom něco nerealizovatelného?

(red)