Zavřít se před veřejností a po čase na někoho svalit vinu. Častý postup předchozích neúspěšných kandidátů na amerického prezidenta zopakovala i Hillary Clintonová, která pár měsíců po volbách obvinila ze své porážky šéfa FBI Jamese Comeyho, WikiLeaks, ale také Vladimira Putina.
Zatímco americký prezident Donald Trump byl během svých prvních sta dní v úřadu téměř neustále na očích, poražená kandidátka Hillary Clintonová se spíše schovávala a většinu času trávila procházkami kolem svého domu nebo psaním memoárů. Vidět byla jen občas na sociálních sítích, kam lidé umisťovali fotografie zachycující ji při venčení psa.
Půl roku po volbách se Clintonová vrací do veřejného života. Na světovém ženském fóru v New Yorku se ohlédla za prezidentskou kampaní. „Kdyby byly volby 27. října, byla bych nyní vaší prezidentkou,“ řekla v rozhovoru s reportérkou televize CNN Christiane Amanporovou.
Neúspěšná kandidátka Demokratů tím narážela na samotný konec prezidentské kampaně, během kterého byl zveřejněn dopis šéfa FBI Jamese Comeyho, který zákonodárcům oznámil, že je Clintonová stále vyšetřována kvůli e-mailovému skandálu. Vinu za porážku ve volbách pak hodila ještě na organizaci WikiLeaks, která zveřejnila informace z ukradených e-mailů šéfa její kampaně Johna Podesty. Svůj díl viny pak nese prý i ruský prezident Vladimir Putin, který se údajně snažil ovlivnit kampaň ve prospěch Trumpa.
Clintonová dále uvedla, že chystá knihu, ve které se za celou kampaní ohlíží. „Znovu to celé prožívat je bolestivý proces,“ přiznává. Psaní je pro ni podle jejích slov katarzí, zároveň však utrpením.
Jak si v prvních 100 dnech ve funkci vedl Trump? Přečtěte si více
Bývalá první dáma USA se přidala k řadě neúspěšných kandidátů, kteří svou porážku těžce nesli. Pocity deprese, prázdnoty a traumatu jsou pro ně poměrně obvyklé. Ze dní pečlivě naplánovaných na minutu za neustálého zájmu médií a veřejnosti se dostanou do prázdnoty bez jasného cíle. „Když kandidát prohraje, většinou upadne do hlubokého zármutku,“ říká Douglas Brinkley, historik z Rice University. „Jsou pohlceni vlastními chybami a zároveň se snaží obvinit vnější vlivy, které jim ukradly vítězství.“
Jedním z nejzářivějších případů je Al Gore, původně favorit voleb v roce 2000, který však překvapivě prohrál s Georgem Bushem mladším. Podobně jako Clintonová přitom dostal větší počet hlasů. Vždy perfektně upravený muž výrazně přibral, nechal si narůst plnovous a uzavřel se do sebe. Později sám přiznal, že v té době muselo být velice těžké být v jeho blízkosti. Podle jeho slov mu pomohla cesta do Evropy, po které se dal znovu dohromady, dokončil knihu o globálním oteplování Nepříjemná pravda a v roce 2007 obdržel Nobelovu cenu za mír.
Podobným procesem si prošel republikán Mitt Romney, když v roce 2012 prohrál s Barackem Obamou. Stáhl se do svého domku poblíž San Diega, s okolím komunikoval téměř výhradně prostřednictvím e-mailů a ven vycházel jen zřídka, například když se nabídl příteli, že jej odveze na transplantaci ledviny.
Ještě předtím ale Romney obvinil ze své porážky dárky, kterými si měl Obama údajně kupovat přízeň menšin. Řada kolegů jej kvůli tomu odsoudila a věštila mu, že už se nikdy do veřejného života nevrátí. Romney se skutečně držel spíše stranou a pozornost příliš nepřitahoval. Výjimkou byl charitativní exhibiční boxerský duel s bývalým šampionem těžké váhy Evanderem Holyfieldem. Velkým překvapením tak bylo, když se stal jedním z možných kandidátů Donalda Trumpa na nového ministra zahraničí. Tím spíš, že jej během loňské kampaně několikrát kritizoval. Místo nakonec na úkor Romneyho získal Rex Tillerson.
Mitt Romney při exhibičním boxerském duelu s Evanderem Holyfieldem:
O něco lehčí pozici než Gore a Romney měl John Kerry, který v roce 2004 neuspěl ve snaze zamezit obhajobě mandátu George Bushe mladšího. Ihned se totiž mohl vrátit do politického procesu, protože působil jako senátor za stát Massachusetts. V příštích prezidentských volbách pak podpořil Obamu a následně se stal ministrem zahraničí.
Hlouběji v minulosti hořkost z porážky výrazně poznamenala demokratického kandidáta George McGoverna, který se v roce 1973 nezúčastnil inaugurace vítěze Richarda Nixona a den nato jej při přednášce na univerzitě v Oxfordu přirovnal ke králi Richardovi III., protože si podle něj také uzurpoval práva, která mu nenáležela. Poté dodal, že Spojené státy jsou ve své historii nejblíže k vládě jednoho muže. Nixon rok nato kvůli kauze Watergate rezignoval. McGovern zemřel v roce 2012 a ještě pár týdnů před svým skonem přirovnal porážku z prezidentské kampaně k ráně, která se nikdy nezahojí.
Nejsmutněji vyznívá příběh Horace Greeleyho, známého vydavatele New York Tribune. Jen pár dní před jeho drtivou porážkou, kterou mu v roce 1872 uštědřil Ulysses Grant, mu zemřela manželka, v listopadu pak byl vystrnaděn ze svého vlastního listu a na konci měsíce sám zemřel.
Dále čtěte:
