Gross má většinu, teď si ji musí osedlat
Pomalu, ale pevně postupuje Stanislav Gross směrem k sestavení nové vlády. Před čtrnácti dny bojoval o důvěru prezidenta a uspěl, minulý týden hledal většinu ve sněmovně a teoreticky ji nalezl. Problém je, že v US-DEU, KDU-ČSL a zejména ČSSD panují rozdílné představy, jak by měla vláda podporovaná sto jedním hlasem vypadat. Ústřední výkonný výbor sociálních demokratů sice torpédoval 26. června Špidlovu koalici hlavně proto, aby se zbavil Špidly, části poslanců ČSSD však účast unionistů ve vládě skutečně vadí. Podle informací týdeníku EURO je pravděpodobné, že kompromisním řešením by se mohla stát redukce počtu unionistických křesel na dvě, čímž by si naopak o jeden post polepšili lidovci. US-DEU chce do budoucna trvat na tom, aby její šéf Pavel Němec zůstal ministrem pro místní rozvoj a zároveň se po Petru Marešovi stal vicepremiérem. Ještě předtím však Gross musí přesvědčit prezidenta, aby jej definitivně pověřil sestavením vlády.
Topolánek for premiér.
Hru o většinu Gross takticky rozehrál na více frontách. Záměrně zkusil všechny možnosti – asi aby umlčel kritiky ve své straně, kteří stále sní o menšinové vládě. První oslovil ODS: minulou středu jí výměnou za podporu pro novou vládu nabídl rok neobsazený post šéfa Nejvyššího kontrolního úřadu, předsednické křeslo v rozpočtovém výboru sněmovny, místa v dozorčích radách státních fondů včetně možnosti podílet se více na zahraniční nebo bezpečnostní politice státu. Topolánek už věděl, že Gross má v záloze Bieleszovo eso, a rozhodl se ČSSD dál ignorovat. Nabídku označil za opoziční smlouvu číslo dvě a okázale ji odmítl. V rozhovoru pro MF Dnes pak přitvrdil, když řekl, že „zájem na udržení této (stojedničkové – pozn. red.) konstelace mají určité lobbistické kruhy“, jména však neřekl. I když Topolánek věří, že Gross vládu sestaví (EURO 27/2004), po spálení mostů ke Grossovi se tváří, že by prezident mohl tímto úkolem brzy pověřit právě jeho. K tomu ale dojde jen stěží. Václav Klaus za prvé nesdílí Topolánkovy představy o řízení ODS, za druhé si dobře pamatuje, kdo v únoru loňského roku pomohl zařídit, že se prezidentem nestal Miloš Zeman, nýbrž čestný předseda ODS. Klaus má smysl pro fair play, dá se proto očekávat, že Grossovi nebude v jeho snaze vytvořit kabinet házet klacky pod nohy. Možná by i – kdyby bylo nejhůř – pomohl přesvědčit některé občanskodemokratické poslance o potřebě Grossovi pomoct. Bez toho se však šéf ČSSD už obejde.
Dejte šéfa sněmovny.
Gross si minulý čtvrtek otestoval i komunisty. Ti předem za podporu pro vládu kromě programových ústupků požadovali křeslo předsedy Poslanecké sněmovny. Grebeníček dokonce jmenoval možné kandidáty – šéfa poslaneckého klubu KSČM Pavla Kováčika, exmístopředsedkyni strany Zuzku Rujbrovou nebo místopředsedu sněmovny Vojtěcha Filipa.
Čtvrteční schůzka Gross-Grebeníček probíhala zcela ve stínu rezignace Mariána Bielesze na poslanecký mandát a jeho vystřídání Zdeňkem Kořistkou, který ihned deklaroval loajalitu k pokračující trojbarevné koalici. Gross si mohl dovolit nenabízet komunistům žádné posty a omezit se na obecné konzultace o roli opozice při kontrole vlády. Četné spekulace, že Bielesz byl ke svému nečekanému činu přinucen nebo že za rezignaci dostal deseti až dvacetimilionové odstupné, exposlanec i vedení ČSSD pochopitelně důrazně odmítli a cokoli jiného by šlo zřejmě velmi těžko dokázat. Dá se tedy vzhledem k vzneseným požadavkům ODS a KSČM říct, že Gross ke své stojedničkové většině přišel velice levně až zadarmo. Ani za vetché vlády Vladimíra Špidly k takovým škatulatům nedocházelo: když ve sněmovně kabinet potřeboval přehlasovat prezidentské veto k zákonu o změnách DPH, nechal se vážně zraněný ministr zahraničí Cyril Svoboda raději přivézt na vozíku v krunýři, než by mandát přenechal náhradníkovi.
Hořký start.
Grossova stojedničková výhra je tak trochu Pyrrhovým vítězstvím. Už nikdy se totiž nezbaví podezření, že se do čela kabinetu dostal pomocí podezřelé a nestandardní intriky. Jako se kdysi vtipkovalo, že nespokojenost s vládou NDR chtěli tamní vůdci vyřešit výměnou lidu, bude se tradovat, že i sestavení Grossovy vlády bylo podmíněno úpravou ve složení sněmovny, jinak se většiny dosáhnout nedalo. Při absenci jakýchkoli programových cílů může taková razance mocenského nástupu srazit Grossovu popularitu na kolena.
Staronovou koalici čeká debata o programu a obsazení ministerstev. ČSSD by ráda získala resorty obsluhující toky dotací, tedy dopravu a místní rozvoj, naopak by se chtěla zbavit problematického zdravotnictví. Dá se očekávat ofenziva lidovců, kteří by kromě více křesel rádi vybojovali pro Miroslava Kalouska post ministra financí (odmítl prý zemědělství). Zato na ministerstvo zahraničí chce ČSSD přesunout šéfa sněmovny Lubomíra Zaorálka (jeho křeslo by mohl obsadit expremiér Vladimír Špidla), což znamená, že z Cyrila Svobody by se zřejmě stal namísto Pavla Teličky eurokomisař.
