Pokus o obvinění na poslední chvíli
Jedenácté září 2002 se stalo nezapomenutelným datem pro sedm bývalých vysoce postavených bankéřů České spořitelny včetně bývalého generálního ředitele Jaroslava Klapala. Policejní rada Eva Hanáková z brněnské skupiny Úřadu finanční kriminality a ochrany státu rozhodla o jejich trestním stíhání. Jelikož mezi obviněnými je i Josef Kotrba, manžel ministryně školství za ČSSD Petry Buzkové, spekuluje se o politických motivech stíhání. Konkrétně o tom, zda nejde o odvetu jistých politicko-finančních kruhů za pád Karla Srby.
Na spořitelnu je embargo!
Nejprve shrňme, co je známo. Policie šetří významnou transakci České spořitelny ve výši 970 milionů korun z roku 1997 a kvůli tomu stíhá sedm členů bývalého představenstva banky. Podle zdrojů týdeníku EURO se kromě bývalého generálního ředitele Jaroslava Klapala jedná o Rudolfa Hanuse, člena představenstva Stavební spořitelny České spořitelny (SSČS) Vladimíra Kotláře, vysoce postaveného manažera firmy Deloitte & Touche Josefa Kotrbu, předsedu dozorčí rady SSČS Karla Kotrbu, Jaroslava Svobodu a Kamila Zieglera, nynějšího šéfa Raiffeisenbank.
Policie si myslí, že došlo k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku, zkreslování údajů hospodářské a obchodní evidence. Stíhaní bankéři měli podle policie způsobit České spořitelně škodu přes 850 milionů korun a podle příslušné právní klasifikace jim hrozí až osm let vězení.
Výslechy ovšem podle informací týdeníku EURO začnou až v říjnu a policie i státní zastupitelství se dohodly, že nebudou v nejbližších dnech poskytovat veřejnosti žádné informace. „Ta věc je choulostivá. Jakmile to stav vyšetřování umožní, informovat budeme,“ řekl minulé úterý pro ČTK pracovník odboru „15“ Úřadu finanční kriminality a ochrany státu. Embargo rovněž potvrdila pracovnice odboru závažné hospodářské a finanční kriminality pražského vrchního státního zastupitelství.
Promlčení a pragmatismus.
Zajímavé je, že stíhání bývalých manažerů banky začalo pár dní předtím, než uběhlo pět let od provedení zkoumané transakce. Usnesení o zahájení trestního stíhání bylo podepsáno 11. září 2002, úvěr byl schválen 16. září a poskytnut 18. září 1997. „U trestných činů, kde hranice trestu činí více než tři a méně než deset let, činí promlčecí doba pět let,“ řekl týdeníku EURO Radek Pokorný z advokátní kanceláře Pokorný, Wagner a spol.
Právě 18. září, kdy uplynulo přesně pět let od poskytnutí úvěru, které mělo být trestným činem, vydala ČTK zprávu, v níž nejmenovaný pracovník Úřadu finanční kriminality a ochrany státu uvádí, že policii se stále nedaří předat některým ze sedmi obviněných usnesení o zahájení jejich stíhání. Jedním ze stíhaných, kterým nebyl dopis od policie doručen do 18. září, je Josef Kotrba. Dokument převzal až o den později. Co by se mohlo stát, když manželovi Petry Buzkové policie doručila obvinění pozdě? „Po novele trestního řádu se stíhání zahajuje usnesením policie, takže zdánlivě by se řeklo, že to je postačující. Podle trestního zákona se promlčecí lhůta přerušuje sdělením obvinění. V zákonu ale stojí, že pokud se dotyčné osobě nesdělí obvinění v promlčecí lhůtě (v tomto případě je to pět let – pozn. red.), skutek je promlčen a stíhání se má zastavit. I komentář k trestnímu zákonu se přiklání, byť ne kategoricky, k tomu, že ke sdělení obvinění dochází po doručení nebo po osobním oznámením u výslechu. „Je to legislativní zmetek, protože novela trestního řádu se nepromítla do trestního zákona,“ uvedl pro týdeník EURO odborník na trestní právo Jan Linda z advokátní kanceláře Kříž, Bělina. „Pokud si někdo odmítá převzít usnesení o obvinění z těchto časových důvodů, počíná si pragmaticky,“ konstatoval Linda.
Na počátku byl Corfin.
Nejasné načasování vzbuzuje údiv ještě v jedné souvislosti. Vyšetřování se týká složitých finančních operací, které měly vést k záchraně firmy Corfin (leasingové společnosti České spořitelny) v roce 1997. Klíčovou roli v nich hrála firma IC, spol. s r. o., která pro spořitelnu vymáhala pohledávky (například AB Banky a další).
Do tohoto malého podniku, který patřil spořitelně, vrazilo ozbrojené policejní komando v roce 1998. Různé složky policie již od poloviny toho roku stíhaly dva jednatele firmy, Jana Rančáka a Václava Bezděku kvůli porušování povinnosti při správě cizího majetku, ale případ letos na jaře Úřad finanční kriminality a ochrany státu odložil. Na kauzu Corfin policisté zřejmě museli narazit právě v rámci šetření firmy IC už mnohem dříve. Proč ji otevřeli zrovna nyní, je záhadou.
Zlatá léta.
Na začátku devadesátých let byl Corfin lídrem leasingového trhu. Česká spořitelna v něm vlastnila kolem 40 procent akcií, zbytek držely ČSOB a Bank Austria. Díky rakouské bance měl podnik slušné know-how, software a metodiku prověřování klientů. V této době ještě nikdo netušil, jaké potíže spořitelně o pár let později tato nadějná investice přinese.
„Z Corfinu jsem odcházel v dubnu 1994 a po mně nastoupil Libor Žák, delegovaný ČSOB, kde byl ředitelem úseku kapitálových operací banky,“ vzpomíná si bývalý generální ředitel Corfinu František Fridrich. „Firma byla v dobré kondici, za první kvartál roku 1994 dosáhla zisku asi osm milionů korun, podíl problematických leasingových smluv vzhledem k tehdejším podmínkám se pohyboval kolem čtyř procent.“ Podle Fridricha byl systém byl denně vyhodnocován, denně se přijímala opatření k řešení problémových smluv a prý dobře fungovalo i vymáhání pohledávek.
Odchod schopných.
„Bohužel, po mém odchodu během několika měsíců firmu opustilo asi 80 procent vedoucích manažerů a více než polovina výkonných pracovníků. S lidmi odešlo i know-how, zkušenosti, schopnosti a hlavně chybělo řízení. Pouze z náhodných setkání s některými bývalými zaměstnanci jsem slýchával různé zvěsti, kterým jsem nemohl ani věřit, protože byly z druhé či třetí ruky,“ tvrdí Fridrich s tím, že takový masový odliv lidí nemohl zůstat bez důsledků pro výsledky hospodaření firmy.
Největší ranou byl odchod ředitele odboru stroje a zařízení Karla Boučka (přišel z ČKD Dukla) a jeho náměstka Oty Mandyse, kteří s dalšími 28 lidmi z firmy na podzim roku 1995 Corfin opustili, aby založili na zelené louce (pro ČSOB) OB Leasing. „Bouček byl schopný a perspektivní manažer. Velká osobnost,“ vzpomíná si na něj Fridrich. Ve stejné době odešla z Corfinu na post generálního ředitele Vojenského otevřeného penzijního fondu i další mimořádně nadaná osoba Petr Illetško, který měl na starosti metodiku a vývoj produktů. Po těchto personálních ztrátách bylo jasné, že se podnik musí brzy dostat do vážných problémů s řízením.
Nové koště, nové problémy.
Když v polovině devadesátých let přišli do vedení spořitelny noví manažeři, začali přísněji posuzovat úvěry i hospodaření majetkových účastí. Corfin tenkrát auditoval Ernst & Young, který – jak týdeníku EURO řekl jeden z bývalých vedoucích manažerů spořitelny – v roce 1995 provedl hloubkovou analýzu stávajícího portfolia smluv. Našla se díra zhruba ve výši 280 milionů korun, nicméně spořitelna od roku 1995 už nebyla ochotna žádný další úvěr na pomoc Corfinu poskytnout. Sešli se proto akcionáři Corfinu a v zájmu dalšího fungování firmy se dohodli, že každý obětuje svůj původní kapitálový vstup. Česká spořitelna odkoupila podíl ČSOB a Bank Austria za symbolickou cenu.
Tímto způsobem získala spořitelna dohromady 98 procent akcií, což uvedla i ve výroční zprávě za rok 1995. Jenomže tato majetková oběť vlastníků problém zdaleka nevyřešila, manažeři leasingové dcery údajně neplnili téměř nic, na čem se s matkou domluvili.
Ještě horší zprávy.
Vedení spořitelny brzy zjistilo, že sekyra v Corfinu je daleko větší, než se předpokládalo. Pozvali auditorskou firmu KPMG, ale vzhledem k tomu, že společnost evidovala přes deset tisíc leasingových smluv, trvala kontrola více než čtyři měsíce. Výsledek byl šokující: ztráta kolem 1,2 miliardy korun. Manažeři spořitelny pro jistotu ještě poslali do Corfinu i svoji firmu Sindat Consulting, kterou banka používala k analýze problematických klientů a projektů. I tato firma ovšem potvrdila, že ztráta převýší miliardu korun. Co s tím?
Spořitelně nezbývalo než připravit projekt řízené likvidaci Corfinu. Situace nebyla jednoduchá, protože nechat padnout v té době největší leasingovou firmu v zemi, nota bene vlastněnou státní Českou spořitelnou, by přivedlo i mnoho zdravých firem – klientů Corfinu - do vážných problémů. Vedení spořitelny se tedy rozhodlo zachránit, co se dá.
V lednu roku 1996 se oddělilo stávající portfolio leasingových smluv od nových, které už uzavírala spořitelnou nově založená firma CORFINA (nyní Leasing České spořitelny). Do křesla generálního ředitele v srpnu téhož roku usedl Vladimír Kozák, který firmu úspěšně řídí dodnes. Z postu generálního ředitele Corfinu byl koncem roku 1996 odvolán Libor Žák, údajně kvůli špatnému řízení a nárůstu problémových pohledávek. (Vzápětí dosedl na post šéfa leasingové firmy Société Générale v České republice Sogelease.)
U zmíněné transakce zůstává jedna nejasnost. Zdroj týdeníku EURO z České spořitelny tvrdí, že do společnosti CORFINA se převedly také bonitní leasingové smlouvy firmy Corfinu (v celkové hodnotě kolem 350 milionů korun). Naopak generální ředitel firmy Leasing České spořitelny (dříve CORFINA) Vladimír Kozák v rozhovoru pro týdeník EURO řekl: „Myslím si, že k přebírání smluv od firmy Corfin nedošlo. Když jsem v srpnu 1996 začal společnost CORFINA řídit, měla už portfolio asi 600 milionů korun.“
Policii minulost nezajímá. Proč?
„Vedení spořitelny připravilo projekt řízené likvidace Corfinu, která byla velice složitá a neexistoval sebemenší úmysl kohokoliv poškodit,“ uvedl pro týdeník EURO bývalý vysoce postavený manažer České spořitelny, který si nepřál být jmenován, protože je mezi stíhanými. „Naopak. Policejní vyšetřování musí prokázat, že jsme majetky zachraňovali. Bohužel, policie zřejmě nešetří, jak mohla tato špatná finanční situace, kterou jsme museli složitě řešit, nastat,“ uvádí tento manažer. Podle něj tehdy kauza Corfin nebyla v bance „osmapadesátý problém v pořadí“, ale problém číslo jedna. Proto o něm vědělo a řešilo jej i představenstvo a dozorčí rada.
Klaus ví, že Klausová nic neví.
V té mimo jiné zasedala i Lívie Klausová. „Manželka byla vždy jen v dozorčí radě (České spořitelny – pozn. red.), což znamená, že neměla sebemenší kontakt s konkrétním poskytováním úvěrů. To nedělá žádná dozorčí rada na světě,“ řekl minulý týden v rozhovoru pro Lidové noviny předseda ODS Václav Klaus o roli své ženy v tomto orgánu. Avšak co si myslí předseda ODS, je v této věci irelevantní, další okolnosti nasvědčují tomu, že případem se zabývala i dozorčí rada. Transakce pokračovala podle plánu. V říjnu 1996 byla majetková účast spořitelny v Corfinu (98 procent) prodána spřízněné firmě Sindat za jednu korunu a tím byla kumulovaná ztráta leasingové firmy vyvedena mimo konsolidační skupinu banky. (Jen na okraj: Touto transakcí se nyní policie také zabývá. Vyšetřovatelé mají za to, že tento postup byl ve výroční zprávě České spořitelny za rok 1996 prezentován jako zisk ve výši 422 milionů korun, což je údajně rozdíl mezi prodejní cenou a čistou hodnotou aktiv k datu prodeje. „Ve stejné výroční zprávě si ale každý může také přečíst, že proti tomuto účetnímu zisku stojí opravná položka ve stejné výši jako náklad,“ řekl týdeníku EURO bývalý manažer banky.)
Křížové úvěry.
Corfin byl zadlužen střednědobými úvěry u České spořitelny, Komerční banky, Agrobanky a dalších finančních institucí se splatností zhruba za dva roky. Spořitelna zase úvěrovala také CAC Leasing, kde polovinu akcií držela Komerční banka. Takže vnikla situace, kdy leasingová firma spořitelny měla úvěr u Komerční banky (asi 600 milionů korun) a leasingová firma Komerční banky úvěr u spořitelny (asi 1,5 miliardy korun). V případě krachu Corfinu by Komerční banka započetla svůj úvěr a spořitelna by dostala za svůj úvěr zpět od CAC Leasingu zhruba o 600 milionů méně. To si ve spořitelně nikdo nepřál.
Proto rozhodla v září 1997 poskytnout Corfinu, kde se očekávala ztráta přes jednu miliardu, revolvingový úvěr ve výši 970 milionů korun. Peníze ale Corfin od banky samozřejmě nedostal. Šlo jen o to, aby Corfin nemusel splatit starý úvěr (ve stejné výši) od spořitelny hned a aby mu tím banka umožnila z tržeb či dalších příjmů splatit závazky vůči jiným bankám, Komerční bance, Agrobance a dalším. Krátce řečeno - spořitelně a novému vedení Corfinu tato operace vytvořila podmínky pro kvalifikované řešení krize. Úvěrová angažovanost Corfinu vůči spořitelně se tedy nezvýšila.
Co je IC spol. s r. o.?
Koncem března roku 1998 úvěr Corfinu (970 milionů korun) spořitelna převedla za symbolickou jednu korunu na bankou kontrolovanou firmu IC spol. s r. o., která vykonávala správu pohledávek pro Českou spořitelnu. Ta totiž na tuto práci vlastní lidi neměla. Pro banku tento úvěr větší hodnotu než korunu neměl, protože špatná situace v Corfinu stejně nezaručovala návratnost. IC spol. s r. o. podle tvrzení bývalých manažerů spořitelny prováděla všechny operace pod dohledem centrály, byla také součástí auditu banky, kterou prováděl KPMG. Policie tvrdí, že o měsíc později, v dubnu 1998, byla tato pohledávka za Corfinem (teď už jen 969 999 999 korun) po schválení členem představenstva spořitelny Josefem Kotrbou odepsána Komisí centrály České spořitelny pro odpis pohledávek. Vyšetřovatelé soudí, že Kotrba to udělal neoprávněně, protože takové rozhodnutí bylo výlučně v kompetenci představenstva. Kotrba nebyl celý minulý týden k zastižení, nebral ani mobilní telefon. Podle jeho přátel, se kterými týdeník EURO hovořil, prý byl v zahraničí a mobilní telefon údajně ztratil. Týdeníku EURO má ovšem informace, že s celou operací souhlasilo jak představenstvo, tak dozorčí rada banky. Spořitelna tedy úvěr 970 milionů pro Corfin vyoprávkovala, protože bylo jasné, že se nevrátí. Nicméně z problematických aktiv, které byly z Corfinu převedeny na IC spol. s r. o., se podle tvrzení bývalého člena představenstva banky podařilo postupem času vymoci až 45 procent a všechny peníze se vrátily zpět do České spořitelny jako mimořádný zisk. Podle zdrojů týdeníku EURO se z Corfinu vrátilo do banky kolem půl miliardy korun. Česká televize v pořadu Fakta minulý týden uvedla, že kolem fungování firmy IC existují pochybnosti. Společnost vlastní Česká spořitelna (9,52 procenta) a firma Sindat, nicméně spořitelna má podíl na hlasovacích právech 50 procent. Společnost IC spol. s r. o. byla založena v polovině devadesátých let pomocí KPMG Barents (KPMG je dlouholetým auditorem skupiny České spořitelny), která bance radila v oblasti metodiky. Existence takové firmy na vymáhání špatných pohledávek je v bankovním světě běžnou záležitostí. Předsedou dozorčí rady je od dubna 1996 je Josef Šurýn z odboru restrukturalizace a vymáhání pohledávek České spořitelny.
Přísný auditor.
IC spol. s r. o. pohledávku údajně rozdělila a převedla na některé svých dvanácti dcer s názvy CF IMMO 1 až 12. Ale spořitelna podle bývalého člena představenstva „pohledávku nikdy nepustila z řízeného dohledu“. Firma CF IMMO 1 pak někdy v létě 2000 pohledávku vůči Corfinu, který byl v listopadu roku 1998 přejmenován na Corfin leasing, kapitalizovala a obě firmy se sloučily. Podnik se nyní jmenuje SINCOM Leasing. Operace na záchranu Corfinu byla podle informací týdeníku EURO v pořádku i podle auditora, kterým je renomovaná společnost KPMG. „KPMG je přísný a zásadový auditor. Nikdy nedovolil České spořitelně žádný krok, kterým si chtěla kupovat čas. Operace, které by znamenaly posunutí rizika pro banku o pět či deset let, prostě přes auditora neprošly,“ tvrdí jeden z bývalých členů představenstva spořitelny.
