Zabalit dobré sýry, uzeninu, bagety, šampaňské a vzhůru na západ slunce a svítání na 1603 metrů vysokou Sněžku. Počasí je ideální – 12 stupňů a bezvětří, okolo kaple svatého Vavřince není ani noha.
Zapadající slunce halí horu do šarlatového hávu, kleč přehrává pestré valéry pod taktovkou slunce a mraků.
Za první republiky se na České i Pruské boudě servírovaly ty nejvybranější lahůdky. Z jídelního lístku z roku 1905 si poutník mohl objednat polévku z hrdliček, v těstě zapékaného candáta, telecí hřbet nebo sněhové koule ve vinné omáčce. Samozřejmostí byly čerstvé cukrovinky a koláče. Podávalo se pivo z Maršova, Trutnova, Rudníku, z Jelení Hory a Kowar. Česká bouda byla známá klasikou, včetně vepřové se zelím a knedlíkem, boudaři na vrcholu hory chovali vždy nejméně dva čuníky. Boudař Emil Pohl i jeho nástupci si nechávali připravovat vlastní kávu. Kvalitní vína kupovali ve známých sklepích v okolí Vídně. Bílá pocházela nejčastěji z vinic u Gumpoldskirchenu a Klosterneuburgu, červená od Lázní Vöslau. Nabídku doplňovala sladká i drsnější červená vína z Maďarska.
Dnes si horal musí vystačit s vlastní donáškou, ale za tu trochu námahy to stojí. Slunce zapadlo, hvězdy v nebeském klenutí tiše osvětlují hřbety okolních hor. Na hoře je ticho jako v chrámové lodi. Trsy trávy za Českou poštovnou skýtají příjemné místo k pár hodinám klidného spánku. Krátce po čtvrté hodině ráno se na východě objevuje úzký rudý proužek, jako by se otevírala poklice nad pekelným kotlem. Po chvíli se pruh záře rozšiřuje a obzor zalévá hřejivá sytě oranžová. Barvitěji se to popsat nedá, to se musí prožít.
