Ptáte-li se, jakým vůdcem byl Vladimir Vladimirovič Putin, jako byste se ocitli v některém z obrazů M. C. Eschera. Schodiště vedené po stranách čtverce míří neustále nahoru; první strana, druhá i třetí. Pak se stane něco, čemu na první pohled nerozumíte: jdete stále nahoru, ale skončíte v bodě, z něhož jste vyšli. Plyne z toho trochu absurdní závěr, že pohyb nahoru nemusí být protikladem pohybu dolů a že tedy Putin a jeho vláda jsou dobré i špatné najednou. A protože jde o Rusko, učiníme dobře, když takovou absurditu jako součást reality prostě přijmeme.
Jinak záleží především na tom, koho se ptáte. Vezměte takového Dmitrije Jeršova, exmanažera společného programu OSN pro rozvoj (UNDP) a Globálního fondu životního prostředí (GEF) na sblížení evropských a ruských ekologických norem. Loni v prosinci, čtyři roky poté, co jeho angažmá skončilo, poslal soukromým dárcům, z jejichž peněz program žije, netradiční videozáznam. Je na něm on sám, jak sedí ve své moskevské pracovně. „Dárci, prosím, nenechte UNDP krást vaše peníze a pak to po léta kamuflovat,“ říká.
Učebnice korupce
Trochu zoufalé akci s videozáznamem předcházely čtyři roky interních upozorňování, dokazování, zatloukání, byrokratických průtahů a podobných radostí veřejného života. Poté se věci chopil americký časopis Foreign Policy, díky němuž se aféra v létě dostala na veřejnost.
Přečtěte si:
Všechno do Sber.ru. Banka se chce stát ruským Amazonem
Ve zkratce: Program v letech 2010 až 2014 spolykal zhruba 40 milionů dolarů. Jeho výsledkem je práce, kterou byste vy i já svedli zhruba za týden. Drtivou většinu onoho výsledku představuje shrnutí již existujících ruských norem či jejich návrhů, které už tak či onak evropské normy plus minus respektují.
Ten příběh má všechno, od zfixlovaných faktur přes přihrávání zakázek firmám, které náhodou vlastní manželka šéfa komise (v případě vykuka jménem Alexandr Naumov, jenž jedné takové komisi předsedal, dokonce přímo jeho firmy podávaly přihlášky do tendrů a vyhodnocovaly jejich způsobilost), až po vyhrožování auditorům, že nedostanou zaplaceno, pokud nedodají výsledkům auditů lichotivé vyznění. Až někdo bude sepisovat učebnici korupce (co ji tak nazvat „Sedm návyků úspěšného podnikatele v součinnosti se státní sférou“ a prodávat ji za 99 USD?), bude moci jen přetisknout, co se dělo v ruské části UNDP a GEF.
Že jde o drobné, je jedno. Důležitý je modus operandi, jenž fungoval hladce i pod mezinárodním dohledem, o němž si - my na západ od azbuky - trochu nafoukaně myslíme, že je korupčnímu jednání překážkou. Také si rádi myslíme, že kde jsou lež a nátlak leitmotivem veřejného života, musí zákonitě nastat ekonomický průšvih. Když můžete někam beztrestně zašít 70 procent státního rozpočtu, jak odhaduje přední ruská novinářka Julia Latynina (před dvěma lety Rusko po opakovaných útocích opustila), nejspíš se zemi moc dobře nepovede.
Tady se příběh naneštěstí začíná komplikovat a nastupuje efekt Escherova schodiště. Porovnáme-li Rusko roku 1999 s Ruskem 2019, ekonomický (a podle mnoha kritérií i obecně společenský) vzestup je stěží uvěřitelný. A za nezanedbatelnou část tohoto vzestupu si může Putin právem připsat zásluhu.
Výbuchy a vraždy
Pro lepší porozumění kontextu napřed zopakujeme několik obecně známých faktů. Putina vynesla na jaře roku 1999 k moci shoda několika okolností. Zaprvé, ekonomika byla po finanční krizi z předcházejícího roku (jež přinutila Moskvu mimo jiné rezignovat na splácení dluhopisů za 40 miliard dolarů) na vhozený ručník. Hrubý domácí důchod obnášel bratru 210 miliard dolarů; pro ilustraci, automobilka General Motors ten rok utržila 161 miliard dolarů.
Čtěte komentář: Sankce bolí, ty chytré zvlášť
Index ekonomické mizerie, jejž sestavuje časopis Business New Europe (sčítá hodnoty inflace, procenta lidí žijících v chudobě a nezaměstnanost), dosáhl hodnoty 1440 bodů, což je zhruba desetinásobek západoevropského průměru. V ruské státní kase byly devizové rezervy ve výši deseti miliard dolarů, ekvivalentu pouhých dvou a půl měsíců importu. Tím jediným, co mohlo Rusům v danou chvíli pomoci, byl vývoz ropy. Cena barelu však tou dobou poklesla na legračních deset dolarů.
Prezident Jelcin byl tehdy starý a nemocný, chvíli v nemocnici, chvíli v kocovině, a tak se začal prozíravě starat o postprezidentskou bezpečnost vlastní i své rodiny. Potřeboval proto, aby se jeho nástupcem stal člověk dostatečně loajální a zároveň dostatečně mocný, aby dokázal svoji vůli prosadit. Putin splňoval obojí.
Vyznal se v poměrech KGB (a tou dobou šéfoval její nástupkyni FSB) a o dva roky dříve dokázal ochránit svého leningradského mentora Anatolije Sobčaka, jemuž v kritické chvíli umožnil emigraci. Putin bleskově zkonsolidoval svoji moc nejbrutálnějším možným způsobem - do měsíce nechal vyhodit do povětří dva činžáky v Moskvě a jeden v Bujnaksku, přičemž vyvolal ve veřejnosti dojem, že jde o dílo čečenských islamistů. (To je nejpravděpodobnější a všeobecně přijímané vysvětlení - pochopitelně s výjimkou Moskvy.) Třináctého září si pak během jednání Státní dumy vzal nenadále slovo její předseda, jistý Gennadij Selezňov, a oznámil, že další bombový útok se odehrál ve městě Volgodonsk. To se vloudila chybička. Ve Volgodonsku skutečně činžák bouchl, ale až o tři dny později.
Selezňov svoji jednorázovou jasnozřivost nikdy nevysvětlil. Naopak - poslanci Sergej Jušenkov a Jurij Ščekočichin, členové nezávislé komise, která výbuchy (zemřelo při nich na 300 lidí) vyšetřovala, byli zavražděni. Právník Michail Trepaškin, člen FSB, který jim pomáhal, dostal čtyři roky natvrdo. Poté se provalilo, že FSB vydala svým lidem příkaz Trepaškina zabít spolu s tehdy již exilovým podnikatelem Borisem Berezovským.
Tím, kdo příkaz vynesl na světlo, byl starý známý Alexandr Litviněnko. Ten byl později zavražděn a Berezovskij před šesti lety záhadně zemřel; žádné ze čtyř zmíněných úmrtí nebylo nikdy uspokojivě vyšetřeno. Stejně dopadli mnozí další političtí protivníci, novináři a nepohodlní lidé obecně; vražda se stala běžným prostředkem politického boje.
Hospodářský zázrak
To všechno se dělo během prvních dvou Putinových funkčních období, kdy ruská ekonomika šlapala na plné obrátky. Během devíti let stoupl její podíl na globální ekonomice ze dvou procent na procenta čtyři; v neupravených absolutních číslech to představuje nárůst ze zmiňovaných 210 miliard dolarů (1998) až k 1,8 bilionu dolarů (2008). Poměr vnějšího dluhu k devizovým rezervám poklesl z 1243 procent v roce 2000 na dnešních asi 8,9 procenta.
Pocítili to i lidé, kteří na makroekonomická čísla běžně nehledí. Barter, který ke konci Jelcinovy vlády obstarával většinu spotřeby domácností, byl zapomenut. Počet obyvatel žijících v akutní chudobě poklesl někam ke čtrnácti procentům, což je plus minus srovnatelné se Západem (ruský práh chudoby začíná na 161 dolarech měsíčně). Podpora, jíž se Putin dodnes těší, není jen dílem propagandy a ruské záliby v tyranech.
Donald a vůně petroleje. Za rostoucí cenu ropy mohou i Trump a Maduro
Pochopitelně největší zásluhu na výše uvedeném měl vzestup cen ropy - ze zmiňovaných deseti dolarů až někam ke 150 dolarům za barel. Putinovi však slouží ke cti, že s řečenými příjmy naložil relativně smysluplně. Jak napsal šéfredaktor dobře informovaného serveru intellinews.com Ben Aris, „Putin dokáže naslouchat svým ekonomickým poradcům, zatímco (turecký prezident Recep Tayyip) Erdogan ani neví, že ekonomice nerozumí“.
Klíčovými lidmi v tomto případě byli (ex)ministr financí Alexej Kudrin a především German Gref, tehdejší ministr pro ekonomiku a dnes šéf Sberbank. Právě on je autorem plánu, podle něhož Putin zbídačelou ruskou ekonomiku krok za krokem modernizoval. Do roku 2005 splatil veškeré dluhy u Mezinárodního měnového fondu. Nechal zemi připojit k platebním systémům Clearstream a Euroclear a dosáhl členství ve Světové obchodní organizaci. Závislost na prodeji ropy a plynu srazil z 50 procent rozpočtových příjmů na dnešních 35 procent. Odliv kapitálu, jinak dlouholetá bolest, se nakrátko otočil, když v letech 2006 a 2007 zaznamenala ruská ekonomika čistý kapitálový přírůstek.
Smyčka se utahuje
Uvedené výdobytky byly součástí - či důsledky - Grefova plánu, ačkoli mnoho z uvedeného bylo završeno později než v období 2000 až 2008, o němž je na tomto místě řeč. Smůla byla, že v roce 2008 přišla globální finanční krize. Objem ruské ekonomiky se rázem smrštil o třetinu a zhruba ve třetině také zůstala realizace plánované obrody.
Putin ten rok přenechal prezidentskou funkci Dmitriji Medveděvovi a zhruba rok „se choval jako týmový hráč“, jak v bilanci jeho působení napsal list Moscow Times. Co se pak přesně stalo, nevíme. Snad sám došel k názoru, že Medveděv vede zemi jinak, než si on, Putin, představuje; nebo možná pocítil tlak autoritářské pasti, tedy že musí zůstat u moci, chce-li zůstat živý a na svobodě. Buď jak buď, v roce 2012 se do nejvyšší funkce vrátil - a ekonomický rozvoj se přesunul na vedlejší kolej.
Jak se vyvedli potomci největších diktátorů 20. a 21. století. Přečtěte si v eseji:
Maminka v domácnosti, tatínek diktátor
Od roku 2014 je takový úkol samozřejmě obtížnější o prudce poklesnuvší ropné příjmy v kombinaci se stále četnějšími západními sankcemi. Smyčka se poprvé začala utahovat. Hospodářství od té doby plus minus stagnuje. Dva ekonomicky soudné kroky, zvýšení daně z přidané hodnoty o dva procentní body a zvýšení důchodového věku (z 60 na 65 let pro muže a z 55 na 60 let pro ženy) ubraly Putinovi na popularitě, kterou už tak docela nestačí vyvažovat zahraniční vojenská dobrodružství v Sýrii a na Ukrajině, včetně anexe Krymu.
Patrně i proto letošní moskevské protesty - relativně nepočetné ve srovnání se statisícovými demonstracemi z roku 2012 - narazily na velmi razantní policejní odpověď. Žádný režim se nevzdává rád – a o tom dnešním ruském to platí dvojnásob. O Putinově odhodlání bránit se všemi prostředky nepochybuje nikdo.
Prodlužující se stíny
Kardinální otázka Putinova vládnutí však zůstává dosud nezodpovězena: je dlouhodobě možné rozvíjet ekonomiku západním stylem a zároveň zcela ignorovat požadavky právního státu? Je možné někoho pozvednout a ponížit najednou, aniž by někde něco prasklo?
Putin si zjevně myslí, že ano - a může mít pravdu. Během posledních dvou let například zlepšil výběr daní o desítky procent zavedením systému, proti němuž je EET vyloženě umírněné opatření. Dnes zaznamenává systém každou transakci ze strany prodávajícího, ale v budoucnu má registrovat i daňové číslo kupujícího. Stát by tak získal dokonalý přehled o všem důležitém, co se děje. Věděl by, za co, kdy a kde jste utratili své peníze. Složitý čínský systém sociálního kreditu je vedle takové vize téměř legrační.
Čtěte také: Když se kradou volby
Tak daleko však ještě nejsme; koneckonců třetina ruské ekonomiky je stále v šedé zóně. Mezitím je skepse namístě.
„Stagnace není způsobena sankcemi, nýbrž domácími problémy. Podnikatelé jsou pod tlakem, reálné příjmy nerostou a strukturální reformy nejsou na pořadu dne. Pokusy o stimulaci ekonomiky levnými penězi mohou poškodit makroekonomickou stabilitu, zatímco výrazné intervence ze strany centrální banky budou znamenat inflační tlak a vyvolají cenové bubliny na finančních trzích,“ napsala letos agentura Reuters. Je to přímý citát - nikoli však některého z Putinových disidentů, nýbrž Elviry Nabiulliny, Putinovy pravé ruky v čele centrální banky. „Říkáme tatáž slova už mnoho let. Nejprve to vypadalo, že jsou pravdivá, pak si na ně lidé zvykli, ještě později začala znít jako klišé z úst úředníků a teď působí jako výkřiky ze zoufalství,“ řekla Nabiullina o den později na ruské bankovní konferenci. Co k tomu dodat?
Snad jedině, že stále platí citát čínského filosofa Lin Ju-tchanga, jejž použil k popsání Putinovy vlády již před lety Edward Lucas, britský bezpečnostní expert ve službách týdeníku The Economist: „Když muž tak malý vrhá stín tak dlouhý, znamená to, že slunce zapadá.“
Dále čtěte:
Miliardáři v čele znesvářených států: Porošenko je bohatší než Putin, ale pouze oficiálně
Zvětralé šampaňské na Krymu. Podnikání na staronově ruském poloostrově je rok od roku obtížnější
Cvičiště Ukrajina. Země slouží Rusům jako testovací polygon pro kyberválku
Demokracie azbukou. Zelenského na Ukrajině čekají tři zásadní úkoly
„Únava z prezidenta“. Důvěra Rusů v Putina klesla nejníže za posledních 13 let