2006: O reformě škol se ani nezačalo mluvit

Jen změna vzdělávacího systému umožní v České republice rozvoj lidského kapitálu

Článek je reakce na text šéfredaktora týdeníku EURO Istvána Lékó Školné zleva, zprava (EURO 42/2006).

Když politikův proslov připomíná „hlas volajícího na poušti“, je to známka, že společnost má problém. Málokteré výroky přitom naplňují biblické přirovnání tak dobře jako stížnost maďarského premiéra Ference Gyurcsánye a české ministryně školství Miroslavy Kopicové na diskriminaci chudých na univerzitách.
Poměry na vysokých školách jsou očividně nespravedlivé. Děti z bohatých rodin se snáze dostávají na gymnázia, kde se dobře připraví na vysokou školu. Tu pak bez problémů absolvují za státní peníze, tedy i za daně vybrané od jejich chudších vrstevníků, kteří si vinou horšího rodinného zázemí po ukončení devítiletky museli vytáhnout horší kartu a odejít na učiliště. Tam sice přišli k nějakým profesním dovednostem, nezískali však širší vzdělání. Navíc učňové mají po škole čtyřikrát větší šanci propadnout se do nezaměstnanosti než absolventi univerzit.
Dodejme, že stát vysokoškolákům dotuje stravu, bydlení a platí za ně příspěvky do důchodového systému. Tato naprostá nespravedlnost, kdy chudí podporují budoucí milionáře, je dlouhodobě známá. Přesto se s ní nic nedělá, protože současný stav je výhodný pro ty, kdo určují veřejné mínění. Velmi proto překvapí, když se některý z politiků rozhodne na neúnosný stav upozornit.

Propast padesáti let nepřekročíš.

Tuto absurditu je nutné odstranit a nebylo by to zřejmě ani tak těžké, kdyby nebyla jen pověstnou špičkou ledovce problému, který se středovýchodní Evropě nedaří řešit už patnáct let.
O co jde? Ekonomové nepochybují, že Česko má zhruba stejně vyspělý trh práce jako většina zemí Evropské unie, přesto je produktivita práce průměrného Čecha čtyřikrát až šestkrát nižší než Němce, Nizozemce, Švéda, Brita, Francouze nebo Ira - měřeno v platech přepočtených na eura. Tento poměr se podle nových dat Českého statistického úřadu udržel i v posledních pěti letech. Spíše platí, že se rozdíl mírně zvětšuje. „Pokud se něco zásadního nezmění, tak se nám dluh, který jsme nakumulovali za komunistických padesát let, v podstatě nikdy nepodaří dohonit,“ předpovídá Daniel Münich z Nadace CERGE-EI. Příčinou je fakt, že Česko prodává méně kvalifikovanou pracovní sílu. V průměrné zemi Organizace pro hospodářský rozvoj a vývoj (OECD) je na trhu pracovních sil dvacet pět procent vysokoškoláků, v Česku jen jedenáct. Také v tomto případě se situace Čechů nemění.
Dnes nastupuje na vysoké školy každý druhý z populačního ročníku. Jenže univerzity jsou tak málo efektivní, že absolutorium získá jen třetina. Při takovém tempu se za deset let zvýší podíl vysokoškoláků na pracovním trhu na sedmnáct procent.
Nejlepší šance změnit poměry se promarnila v devadesátých letech, kdy bylo možné na vysoké školy přijmout silné ročníky „Husákových dětí“, dvojnásob početné než současné ročníky teenagerů. Jenže tehdy se dostal na univerzitu jen každý pátý.

Lidský kapitál je nedostatkové zboží.

Aktuální důsledky na pracovním trhu popisuje nedávná studie Jany Vavrečkové z Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí. Česku chybějí strojní, stavební a IT inženýři. „Poptávka po odbornících s požadovanými jazykovými znalostmi se v uplynulých pěti letech mnohonásobně zvýšila. Zejména absolventi technických oborů nemají jazykové znalosti na požadované úrovni a je problém s jejich obsazováním do kvalifikovaných pozic u nadnárodních (zahraničních) firem,“ píše se ve studii, která pak pokračuje výčtem dalších profesí s vyšší kvalifikací, jichž se na českém trhu nedostává. Vavrečková dokonce předpovídá, že se nedostatek ještě zvýší, protože kvalifikovaní lidé chybějí ve stejných profesích i na Západě.
Kdyby bylo víc vysokoškolsky vzdělaných odborníků, mohlo by Česko prodávat jejich služby místo řemeslných dovedností dělníků v automobilovém průmyslu. Prodej kvalitního lidského kapitálu je příčinou neobvyklého vzestupu irské ekonomiky. Tímto směrem však české hospodářství nepostupuje a vydat se jím neumožňuje systém vzdělávání.
Jednou větou: překážky, které brání studovat širokým vrstvám obyvatelstva, jsou nejen nespravedlivé, ale i zhoršují ekonomické vyhlídky České republiky. „Velkou nejistotou pro trh práce je vzdělávací systém. Důsledky toho, jak funguje, zjistíme po deseti nebo až dvaceti letech,“ řekl již citovaný ekonom Münich, poradce ministryně školství Kopicové.
Jinými slovy, neexistuje konkrétní plán ani obecná koncepce, jak situaci změnit.

Proti jsou rodiče, školy, úřady a podniky.

Je možné obviňovat politiky, že zanedbávají lidský kapitál, dnes fakticky nejdůležitější rozměr pracovního trhu. Skutečně se pokoušejí nejvýše o dílčí kroky, například se snaží dotacemi zvýšit počet vysokoškoláků a připravují projekty, jak umožnit kvalitní vzdělání i dospělým, kteří se dříve na univerzity nedostali. Přesto nejsou hlavními viníky.
Změny, které by daly šanci na lepší vzdělání každému, si ve skutečnosti nepřeje žádný z významných hráčů - a poslední výroky politiků o chudých na univerzitách jsou naopak výjimkami, které dávají alespoň nějakou naději.
Hlavním odpůrcem změn současného systému jsou rodiny. Upozornil na to brněnský sociolog Ivo Možný v knize Sociologie rodiny, kde popisuje, jak jsou rodiče ochotni podniknout cokoli, jen aby svým potomkům zajistili lepší vzdělání, než mají ti ostatní. Podle Možného budou rodiče výhody pro své potomky na úkor ostatních prosazovat v příštích letech ještě radikálněji. Řečeno s nadsázkou, nechat na rodičích organizaci školského systému by mohlo skončit jako v Salazarově Portugalsku, kde měly k lepšímu vzdělání přístup jen děti z předem stanoveného a úzkého okruhu rodin důstojníků a státních úředníků.
Nic nechtějí měnit ani univerzity. Jejich přirozeným zájmem je udržet status quo, tedy monopol na vyšší vzdělání a průběžně rostoucí dotace od státu, za které nemusejí odvádět žádné předem stanovené výkony. Vyšší počet studentů znamená jen zbytečnou práci navíc.
V tom s nimi souhlasí studenti, kteří si nepřejí větší konkurenci na pracovním trhu. Proto dokonce občas demonstrují za požadavky svých profesorů. Nejznámější příklad je dva roky starý „Týden neklidu“, kdy studenti požadovali vyšší státní dotace a kdy se socialistickou rétorikou, že vzdělání je „zadarmo“, odmítali jakékoli úvahy o zavedení školného.
Státní úřady nechtějí liberalizovat školství, protože by se musely vzdát v mnoha ohledech rozhodujícího slova. Kdyby měl každý volbu vzdělávací cesty, nemohli by například úředníci stanovit kvóty, kolik absolventů základních škol musí nastoupit do učilišť.
Také podniky dosud tlačí na posílení nižšího technického školství, především učilišť. Je to pochopitelné: tímto způsobem stát dodává lacinou pracovní sílu do podniků, které si nemohou dovolit platit vzdělanější zaměstnance.
Představa, že na dobré vzdělání má právo jen elita, je zakódována ve společnosti, a pokud se má změnit, musí se změnit společnost.

Chybí pevný bod.

Od roku 1990 do současnosti proběhly ve světě úspěšné vzdělávací reformy. Nejčastěji se hovoří o Irsku a Austrálii. Z českého pohledu se dá říci, že Irům a Australanům se to reformovalo. V Irsku mohli stavět na dlouhodobé tradici církevních gymnázií. Když dostaly širokou státní podporu, jejich akademicky vzdělaní absolventi se překvapivě dobře uplatnili na univerzitách i na nejlepších místech v moderní ekonomice. Australská liberální tradice, podle níž má každý právo na společenský vzestup, zajistila všeobecnou podporu univerzitní reformě. Díky zavedení školného se zvětšil počet studentů během pěti let na dvojnásobek.
Češi jsou odříznuti od náboženských kořenů, které vyměnili za důvěru ve státní paternalismus. Mnohem hůře se tedy hledá, o co se při nutné reformě opřít. Zatím se zdá, že bude nutné počkat na krizi veřejných financí. Finanční důvody ukážou nezbytnost školného a donutí vysoké i střední školy k efektivnímu provozu.