Jestli finanční krize, která odstartovala před deseti lety, přinesla něco zásadního, je to obrat ekonomického myšlení k temné stránce člověka, jeho živočišným pudům a nevypočitatelnosti.
Před deseti lety zkrachovala americká investiční banka Lehman Brothers, jejíž pád se záhy stal symbolem největší finanční a hospodářské krize od třicátých let 20. století.
Po pádu Lehman Brothers se začaly prudce propadat akciové trhy po celém světě. Každý začínal tušit, že hnilobný proces ve finančním světě je v pokročilém stádiu.
Vývoj akciového indexu Dow Jones Industrial:
source: tradingeconomics.com
Již v roce 2007 se objevovala řada signálů, že obrovská kvanta cenných papírů (především tzv. derivátů navázaných na hypotéky) prakticky nemají hodnotu, protože hypotéky nikdo nesplácel. A otázkou za milion bylo, kdo jich má nejvíc, která banka, pojišťovna či investiční firma má nejvíc bezcenných papírů a je tudíž další na řadě.
Banky si přestaly důvěřovat a chtěly si zachovat co nejvíc hotovosti pro případ velkých ztrát. Přišel skutečný credit crunch. A právě nejistota – i když v transformované podobě – zůstala nejcharakterističtějším rysem postkrizového světa.
Když se v 70. letech minulého století začal prudce rozvíjet finanční průmysl sekuritizace (přeměny neobchodovatelných aktiv na obchodovatelné) a derivátů, tedy cenných papírů, jejichž hodnota byla odvozena od základních finančních produktů jako hypotéky či úvěry, dělo se to s vírou v neotřesitelnost predikčních schopností bank. Finanční aktéři předpokládali, že budoucí rizika je možné – i s pomocí složitých modelů – dost přesně kvantifikovat, a vyhnout se tak ztrátám.
Toto přesvědčení převládalo i v ekonomické teorii, kde základním předpokladem byla neotřesitelná lidská racionalita vedená vlastním prospěchem. Vždyť totéž prohlašoval už otec moderní ekonomie Adam Smith, tvrdili zastánci tohoto přístupu.
Avšak člověk není jen racionální bytost, nechová se pouze rozumně, a i když jedná se zřetelem k vlastnímu prospěchu, není to vždy ku prospěchu celé společnosti. Ekonomická teorie po krizi začala připouštět, že finančnímu systému je vlastní nestabilita, že už v každé prosperitě jsou zárodky budoucí krize a že člověk je minimálně stejně jako racionalitou veden „živočišnými pudy“.
Kdyby v letech 2011 až 2013 české ministerstvo financí a celá vláda nepodlehli přesvědčení, že když nebudeme okamžitě šetřit, skončíme jako Řekové, a kdyby ministr financí Sobotka v předkrizovém roce 2006 konjunktury nevysekl navzdory 6,8procentnímu růstu ekonomiky rekordní deficit 111 miliard korun, nemuseli jsme zažít dva roky ekonomického propadu.
Vývoj českého HDP:
source: tradingeconomics.com
Tomu se zcela vyhnulo sousední Polsko. Jistě, Česko je více orientované na vývoz, ale počítá se právě sentiment, který převládá, a ten směřoval k omezování výdajů, omezování spotřeby, nikoli k podpoře poptávky. Čeští spotřebitelé tehdy patřili k nejpesimističtějším v Evropě a ekonomika se potápěla.
Největší změna po finanční a ekonomické krizi je změna paradigmatu ekonomického myšlení. Po krizi bylo všem aktérům zřejmé, že součástí ekonomické reality je obrovská nejistota ohledně budoucnosti a rizik, která přináší. Tato rizika ještě umocňuje samotný bankovní systém, který má sklon v dobách boomu tvořit množství nových úvěrů, tedy peněz (viz aktuálně hypotéční úvěry) a v době krize zamrzá. Firmy i jednotlivci tak najednou nemají dostatek peněz na pokrytí svých závazků a přichází krize.
Ekonomové procitli ze snů o efektivních trzích, racionálních ekonomických aktérech a ekonomice, která se sama automaticky navrací k rovnováze. Teorie nyní přiznává mnohem větší vliv nevyzpytatelnosti a pudovosti v jednání ekonomických subjektů.
Čtěte další komentáře autora:
