Každý den odvahu je film z roku 1964 o zhroucení ideálů v prostředí, které už má ideály za sebou. Dneska se nás mnozí snaží dostat do stejné pozice, v jaké uvíznul před skoro padesáti lety hlavní hrdina – komunista z lásky. Chtějí nás přesvědčit, že demokratický kapitalismus je mrtvý a prázdný, že musí přijít jakási fúze, něco nového, že jsme se vlastně mýlili stejně, jako se mýlil smutný hrdina filmu Evalda Schorma.
Jistě, na tom není nic nového. Nesnášenlivost ke kapitalismu provází celou jeho existenci. Krize posledních dvou let ale kritikům zvláště nahrává. Je hluboká a její oběti stále přibývají. Letošní rok přitom nebude lepší než ten minulý, a pokud lepší bude, tak jenom velmi, velmi málo. Lidí bez práce bude přibývat, stejně jako poroste počet zkrachovalých firem, protože krize nejvíce zasahuje do života obyčejných lidí v době, kdy již pomalu odcházejí nebo alespoň ztrácejí dech. Pesimistů lámajících hůl nad systémem, který přinesl vyspělému světu nejvyšší životní úroveň, nejvyšší míru bezpečí, nekonečný náskok v technologiích, pracovních postupech i ve všech dalších podstatných oblastech, bude přibývat stejně, jako se nahoru vzedmou počty lidí bez práce a množství konkurzních řízení. Proto největším problémem roku 2010 nebude nakonec ekonomický marasmus, ale malomyslnost a pocit bezvýchodnosti. Největší výhodou trhu však je, že nejlépe se postaví na nohy v případě, že se ponechá svému osudu. Potřebuje jenom trochu času, to je největší jistota každého, kdo podniká se svými penězi, kdo riskuje vlastní pověst a existenci proto, aby naplnil demokratický kapitalismus obsahem a smyslem, totiž podnikavostí, dravostí, touhou po úspěchu a snahou dosahovat lepších výsledků než ostatní.
Ponechat ale trhy jejich osudu a důvěřovat jim – to chce opravdu „každý den odvahu“. Zvláště od těch, kteří jsou závislí na mínění voličů, a ještě více v době, kdy pesimistů přibývá a křičí stále více. Tento rok, každý jeho den, bude proto o odvaze.