Na rozdíl od Švédů si Češi nemusejí vymýšlet důvody, proč do eurozóny nevstoupit
Při vstupu do Evropské unie se Česko i Švédsko zavázaly, že přijmou jednotnou měnu euro. Švédové nicméně dali najevo, že euro v dohledné době zavádět nebudou. Česká vláda nyní rozhodla, že země nebude usilovat o vstup do eurozóny v roce 2010, a žádné další datum nestanovila. Vydá se Česko švédskou cestou? Švédský příklad je v jednom dokonalý: ukazuje, že zavedení eura je možné navzdory slibům odkládat donekonečna. Tedy alespoň do chvíle, než někomu v Evropské unii dojde trpělivost a začne Švédy stíhat za neplnění závazků. Přesto je však sporné, zda by tím mohl Stockholm k něčemu donutit.
Kdyby chtěli Češi vstup do eurozóny stále znovu odkládat, měli by to mnohem jednodušší než Švédi. Na rozdíl od skandinávské země si totiž nemusejí vymýšlet žádné zvláštní důvody, proč euro nezavést. Česko zatím nemůže vstoupit do eurozóny, ani kdyby chtělo. Neplní totiž podmínky. Stav veřejných financí v zemi je katastrofální. Švédové se naopak mohou pochlubit výrazným rozpočtovým přebytkem. Mají svobodu volby, zatímco čeští politici nechtějí o tuto svobodu ani bojovat. Česká politická scéna se dnes vyznačuje směšným hašteřením, nikoliv ambiciózními plány na odstraňování nedostatků. Odkládá se nejen zavádění eura, ale také reforma veřejných financí. A to by mělo vadit eurooptimistům i euroskeptikům.
O rozdílu mezi Švédskem a Českem se pochopitelně dobře ví. Český odklad vstupu do eurozóny není výrazem skepse obyvatel, ale projevem neschopnosti zdejších politiků. Vědí to dobře čeští podnikatelé, zahraniční investoři i ratingové agentury. Viceguvernér České národní banky Miroslav Singer zcela logicky upozorňuje, že teď už nejde jenom o euro. Pokud nezvládneme reformy, koledujeme si navíc o problémy makroekonomické i měnové (více na straně 34).
Spíše než švédské stopy dnes máme před sebou ty maďarské. V Budapešti dlouho brali veškerá varování na lehkou váhu. Když Maďaři zbystřili pozornost, stáli už na pokraji propasti a hrozila jim velká finanční krize. Jistě, tak daleko jako Maďarsko ještě naštěstí nejsme. Bruselské zdroje uvádějí, že zatímco by Česko mohlo při dobré vůli ještě euro na konci tohoto desetiletí zavést, Maďaři už nemají žádnou šanci. Češi zase nemají dobrou vůli…
Nelze se divit, že v zahraničí dnes střední Evropu vnímají jako velmi problematický region sužovaný politickými krizemi a hospodářskými potížemi. Pro ostatní je možná trochu nespravedlivé být v jednom pytli s Maďarskem, ale ani svérázné vládnutí dvojčat Kaczyńských v Polsku a české politické divadlo, v němž není prostor pro zásadní strategické kroky, rozhodně nelze líčit v růžových barvách. „Veselá“ česká plavba ke břehům eurozóny je toho jasným důkazem. Lépe je na tom paradoxně pouze Slovensko, přestože ho nedávno mnozí odepisovali kvůli levicově-nacionalistické vládě.
Důvodem k zamyšlení je také vztah Prahy k Evropské unii. Hloupá hra na eurooptimisty a euroskeptiky už dnes vůbec není na místě. Česko se stalo členem EU, to je realita. Češi již spojili s Evropou svůj osud. Některé věci v unii fungují dobře, jiné hůře. Má smysl se snažit o změnu toho, co nefunguje a nevyhovuje českým potřebám. Je nutné hájit české zájmy. To neznamená kašlat na Brusel a jeho připomínky, jak to donedávna dělali Maďaři a jak by to asi vyhovovalo některým politikům ODS. Nic dobrého ale nepřinesou ani poraženecké nálady. Cítíme-li křivdu v tom, jak dnes Evropská centrální banka a Evropská komise vykládají inflační kritérium pro vstup do eurozóny, ačkoliv Německu a Francii se vychází v jiných záležitostech vstříc, je třeba to dávat najevo. A hledat názorové spojence - nejen v dalších členských zemích, ale také v evropských institucích včetně Evropského parlamentu, který hraje v EU stále důležitější roli. To je mimochodem také dobré pro evropskou demokracii.
Cestu, jež by mohla vést k úspěšnému českému členství v EU, dnes ukazuje ministr pro místní rozvoj Petr Gandalovič, který je zodpovědný za celkové čerpání peněz z evropských fondů. Vůči Bruselu vystupuje sebevědomě, nikoli však nepřátelsky. Vidí-li chybu na straně evropských úředníků, dává to najevo. Logika takového přístupu je jasná: máme-li možnost získat desítky a v příštích letech stovky miliard eur z evropské pokladny, je nutné ji maximálně využít. Výhody pro ekonomiku země ovšem může přinášet také lepší příprava na vstup do eurozóny. Minimálně v tom, že by snad nakonec mohla donutit politiky k reformě veřejných financí.
Definitivní rozhodnutí o zavedení eura je pak vhodné učinit, až si budeme jisti, že členství v eurozóně bude pro Česko skutečně výhodné. Jinými slovy: až plusy evidentně převáží nad možnými minusy, které vyplývají kupříkladu z nedostatečné sladěnosti ekonomik. Bylo by však naivní se domnívat, že lze docílit stavu, kdy zde budou jen samé plusy a žádné minusy. Pokud se bude čekat na něco takového, Češi se nedočkají nikdy.
