pak vstát a vyhledat pomoc.
Je to přitom stejně normální, jako byste ji vyhledávali při svíjení se v horečkách pod peřinou či neustálém odbíhání na záchod s tlakem ve střevech.
„Se zlomenou rukou nebo bolavým zubem taky půjdeš k doktorovi“ je mantrou všech těch, kteří se snaží nějak poukázat na důležitou roli péče o duši. Nemusejí to být odborníci se zkratkami před a za jménem.
V dnešní době se zaplaťpánbůh stále častěji objevují hlasy lidí, kteří si těžším obdobím procházeli, nebo mu stále čelí.
„Moje duše je ucházející,“ stojí trefně ve dvojsmyslném textu skladby Duševní z pera kapely Tata Bojs. Často máme tendenci porovnávat své životy s okolím a někdy jako by nám (či z nás?) opravdu něco ucházelo.
Otočit ventilem je snadné, drogy a jiné rozmary ovšem ještě nikdy nikoho nespasily. Nikdy není pozdě na to vyřešit své problémy.
Snadno se to poslouchá, ale realizuje mnohem hůř.
Pomocnou ruku přitom může podat třeba ten, koho každý den potkáváte ve školní lavici nebo ta, která sedí naproti u stolu v kanclu korporátu a občas se na vás usměje. První krok je někdy ten nejtěžší, ale zároveň nejdůležitější. Tlak a rychlost doby, boření hranic i negativní dopady sociálních sítí mají tíživé dopady na duševní zdraví lidí. A týká se to i dětí a dospívajících – těch, kteří by se měli životem bavit. Psychické problémy jsou symptomem dnešní společnosti a staly se i součástí popkultury.
Od Billie Eilish po Gretu Thunb erg
O tom, v co nakonec mohou psychické potíže vyústit, se mohli přesvědčit fanoušci amerického seriálu 13 důvodů proč. Hlavní protagonistka v něm na audiokazetách odhaluje příčiny, které vedly k její sebevraždě. Joaquin Phoenix si zas za (ne)uvěřitelný výkon šílenství a krachu ducha vysloužil Oscara. Poslední Joker se patrně nejvýrazněji ze všech předchozích filmových zpracování této ikonické postavy zaměřil na psychiku hlavního hrdiny, ačkoli v případě famózního Heatha Ledgera by se dalo polemizovat.
Když už jsme u toho, až po Ledgerově tragické smrti se začalo veřejně mluvit o jeho poruše spánku a dalších duševních obtížích. Mnohé celebrity však ostych překonaly a jdou tak správným příkladem, že o vnitřních démonech by se mělo mluvit. Billie Eilish uvedla pro magazín Rolling Stone, že trpí záchvaty úzkosti a má diagnostikovaný Tourettův syndrom. Klimatická aktivistka Greta Thunberg zas přiznala Aspergerův syndrom, který je jistou formou autismu.
Problém čtvrtiny dospívajících dívek
Každý rok se v České republice připraví o život zhruba 1500 lidí, u mladých je nejčastějším úmrtím právě sebevražda.
Podle odborníků za to může i skutečnost, že o svých problémech často nemluví. Tohle je ale pouze špička ledovce a nejhorší možné vyústění psychických problémů u mileniálů.
Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) se za poslední dekádu zvýšil počet lidí trpících depresemi přibližně o pětinu.
Jedna statistika za všechny – 22 % dívek mezi 17 a 19 lety trpí poruchami s emocionálním základem. Na toto zjištění po důkladném průzkumu přišli vědci z Národní zdravotní služby ve Velké Británii.
Dost už ale bylo čísel. Jak se zachovat, když zjistíme, že náš blízký nebo známý z okolí si něčím takovým prochází? Co když jsem já samotný zatlačen do kouta a nevím, jak se s tím vypořádat? Jak podobné věci řešit, na koho se obrátit? Oslovili jsme dva studenty, jejichž případy jsou odlišné, ale mají jedno společné – byť to tak ze začátku nevypadalo, jejich protagonisté se svým démonům nakonec úspěšně postavili. ¶ Klára, studentka, sociální fobie a panická porucha Martin, student, periodická depresivní porucha
Jak se v samém zárodku začaly psychické obtíže projevovat?
Klára: Přišlo to doslova „z čista jasna“.
Z mého pohledu k tomu nebyl žádný důvod. Pamatuji si, že jsem tenkrát byla na prázdninách, měla jsem volno a vlastně si jen užívala. A vtom se objevil první panický záchvat. Co to spustilo, dodnes sama nevím.
Martin: Vše začalo, když mi bylo přibližně sedmnáct. Po dlouhodobém stresu jsem najednou začínal pociťovat, že jsem často smutný, že mne cokoli snadno rozhodí a že mám málo energie a nic se mi nechce dělat. Pak jsem začal mít potíže se spánkem, nejdříve jsem se budil, pak jsem nemohl občas usnout, později mi nešlo spát vůbec a dospával jsem ten deficit přes den místo každodenních povinností. Také mne přestaly bavit všechny věci, které jsem měl dříve rád, a nedokázal jsem se pro nic moc nadchnout.
Trvalo dlouho, než jste problém nějakým způsobem začali řešit?
Jak se s tím vypořádat?
Klára: Asi půl roku, během kterého se to celé rapidně zhoršovalo. Nejdřív mě nenapadlo, že by se mohlo jednat o duševní poruchu. Myslela jsem si spíš, že jsem nějak fyzicky nemocná. Představa života v té nesnesitelné úzkosti byla horší než strach z vyhledání odborné pomoci.
Martin: Na začátku jsem vůbec nevěděl, co se děje. Nenapadlo mě, že by mohlo jít o nějakou depresi. Vypořádával jsem se s tím nejdřív špatně, i proto, že jsem nevěděl, jak na to. Postupně jsem se ale dostal ke školní psycholožce, ta mne poslala k psychiatrovi a s pomocí medikace a terapie to začalo jít trochu lépe.
Jak důležitá je v takové situaci opora rodiny a přátel?
Klára: Nedokážu si představit, že bych bez podpory rodiny všechno sama zvládla. Hrála pro mě tehdy velmi významnou roli, což se vlastně dodnes nezměnilo.
Stejně tak přátelé. Cítila jsem velkou podporu a cítím ji i dnes. Svěřit se anebo jen vědět, že mám blízké, kterým na mně záleží, je něco, čeho si opravdu nesmírně vážím.
Martin: Při počátku vyhledání odborné pomoci o tom něco trochu věděli rodiče, ale neprobírali jsme žádné detaily.
Kamarádům a spolužákům jsem se dlouho neodvážil nic naznačit. Postupem času jsem se to naučil kamarádům říkat a vždy to vzali v pohodě. Kamarádi a další blízké osoby jsou ve zvládání mých stavů absolutně klíčoví. Možnost svěřit se jim, když mi není dobře, je pro mne nevyslovitelnou podporou.
Co byste vzkázali těm, kteří se s podobnými problémy potýkají a nevědí jak je řešit?
Klára: Že jsem to taky nevěděla. Tehdy jsem si myslela, že už se to nikdy nezlepší a já nikdy nebudu žít plnohodnotný a spokojený život. Ale teď s klidem říkám, že takový život mám. Vzkázala bych, že stojí za to se svěřit odborníkovi, anebo někomu, komu důvěřujete. Spolu třeba dokážete něco vymyslet.
Martin: Hlavně ať to nevzdávají. Člověk, když je v nejhorších situacích zaplaven emocemi, má tendenci si myslet, že z těchto problémů nevede žádná cesta.
Ale postupem času se vždy na vše najde nějaké řešení a každý člověk má naději na zotavení. ¶
Každý rok se v České republice připraví o život zhruba 1500 lidí
Podle WHO se za poslední dekádu zvýšil počet lidí trpících depresemi přibližně o 20 %
Počet dívek mezi 17 a 19 lety trpících poruchami s emocionálním základem
