Abychom porozuměli posledním 30 rokům svobody, musíme si je zarámovat tím, co jim těsně předcházelo.
Na polních cestách, u kukuřičných polí před slovensko-maďarskou hranicí, bylo před třiceti lety nápadně hodně zaparkovaných aut s východoněmeckou espézetkou. Maďarští reformní komunisté nejdříve vypnuli v pohraničních drátech s Rakouskem elektrický proud a pak je jejich ministr zahraničí koncem června přestřihl. Pro občany Německé demokratické republiky byla cesta do západního Německa, uzavřená o generaci dřív Berlínskou zdí, volná Jenom museli překonat československo-maďarské hranice, což autem nešlo. Ale co je trabant nebo wartburg proti svobodě? Navíc se brzy přišlo na to, že se nemusí harcovat do Maďarska, když stačí přelézt plot západoněmecké ambasády na pražské Malé Straně. Vedení NDR, které se připravovalo na říjnové oslavy 40. výročí republiky pod heslem „DDR - vierzig Jahre jung“, začalo ze všeho nejvíce připomínat kapry lapající po vzduchu ve vypuštěném rybníku. Pár měsíců nato komunismus skončil v celé východní Evropě a v březnu 1990 zanikla změnou ústavního článku šest vedoucí úloha komunistické strany i v Sovětském svazu. Tomu zbývalo k rozpadu jen rok a pár měsíců.
80. léta pod psa
Dnes se hodně zapomíná, že celá 80. léta byla z hlediska sovětského impéria tristní, což do značné míry souviselo s ropným cyklem. Sovětská ekonomika dostala ohromný impulz v podobě nových nalezišť ropy a plynu v 60. a 70. letech, kdy cenový růst ze dvou ropných krizí se potkal s prudce rostoucí produkcí a vývozem.
V roce 1970 vytěžil Sovětský svaz ropu v ekvivalentu 502 milionů tun „standardního paliva“ a k tomu ještě 233,5 milionu tun zemního plynu, opět v přepočtu na standardní palivo. O deset let později stoupla těžba ropy více než o 70 procent a plynu o 120 procent. Ceny ropy se ovšem za stejné období v běžných dolarech zdvacetinásobily.
Brežněv měl peníze, a tak je utrácel. Koho ze satelitů měl rád, toho podržel, svoji roli sehrála i recyklace petrodolarů prostřednictvím snadno dostupných půjček od západních bank, z nichž část měla modernizovat hospodářství, část mířila do spotřeby stoupajících nároků obyvatelstva.
Přečtěte si rozhovor:
Bez svazáků by se revoluce nepovedla, tvrdí studentský vůdce Marcel Hájek
Bod zvratu nastal v momentě, kdy komodity spadly a vyvolaly v řadě rozvojových zemí dlužnickou krizi, ovšem v „Ostblocku“ to bylo podbarveno ještě zvýšením napětí. Sověti se vrhli do Afghánistánu, Jaruzelski vyhlásil výjimečný stav v Polsku a v Bílém domě seděl Ronald Reagan.
Dobový západní tisk v roce 1981 konstatoval, že závazky východní Evropy vůči západním bankám dosáhly 72 miliard dolarů, což nebyla úplně malá riziková expozice vůči kapitálu věřitelských bank (v případě dvacítky amerických bank to byla v roce 1981 čtvrtina jejich kapitálu). Co čert nechtěl, padaly nejen ceny, ale i objem produkce. „Peak oil“, tedy vrchol těžby, zažil Sovětský svaz v roce 1988 a pak padal do doby, než změnil pravidla hry (už za kapitalismu). Maďaři byli sice zadlužení až po uši, ale nikdy nepřestali splácet, Polsko nebylo schopné splácet už od začátku 80. let (a prošlo po revoluci oddlužením).
Ceausescovo Rumunsko se sice oddlužilo, ovšem za cenu strašlivého ožebračení obyvatelstva. Československu se podařilo totéž za cenu velmi pomalého tempa ekonomického růstu a slabé nabídky na vnitřním trhu.
Impéria končí tím, že jim dojdou peníze a ochota prolévat krev za něco, co přestane dávat smysl. Proč dotovat satelity dodávkami surovin, když se dají prodat za „tvrdé“ a koupit obilí a spotřební zboží pro uspokojení poptávky vlastní populace? Proč si nechat platit nekvalitním zbožím, které se dá levněji pořídit v Číně? Proč dovážet z Východu technologie, které na další desítky let zakonzervují odstup za Západem?
Sovětský svaz s kalkulačkou v ruce, to byla pro spoustu fabrik vyrábějících zastaralé a na dolarových trzích nekonkurenceschopné výrobky děsivá představa. Zvlášť když ekonomický chaos v Sovětském svazu postupně dospěl do stadia, kdy sice bylo možné zboží vyvézt, ale nikoli za ně dostat zaplaceno. Platební morálka se hroutila se starým systémem sovětské ekonomiky. Jenže perestrojka byla v ekonomické rovině klasický kočkopes. Tržní disciplínu systém nedostal a ta stranicko-aparátnická už nefungovala.
Jednotlivé středo- a východoevropské země nestály na stejné startovací čáře.
Maďarsko mělo zákon o společných podnicích se zahraniční majetkovou účastí o patnáct let dřív než Československo a tamní elitní stranicko-ekonomické kádry se uklízely do předem připravených pozic v dobách, kdy jejich československé protějšky chodily s mávátky do prvomájového průvodu.
Klekl kůň, koukej přesedlat
Univerzálně platilo, že všechny země byly strašně vyhladovělé po alternativních odbytištích a modernizačním kapitálu. Lišily se ovšem mírou připravenosti jej získat a manévrovacími schopnostmi. Maďaři nemohli majetek rozdávat za symbolické ceny obyvatelstvu, ale museli kvůli zahraničnímu dluhu natvrdo privatizovat.
Separátní kapitolu psala NDR, která byla předmětem gigantické fúze se Spolkovou republikou. Když budete přemýšlet, co jsme měli a mohli dělat po roce 1989 zásadně jinak, tak to porovnejme s NDR, před svým pádem srovnatelně vyspělou ekonomikou s tou československou.
Jak se změnil život od listopadu 1989?
Vývoz strojů a zařízení z NDR v polovině 80. let představoval vysokých 80 procent východoněmeckého vývozu do Sovětského svazu, který odebíral 40 procent východoněmeckého exportu (kalkulace jsou docela ošidné, ale budiž). Východoněmecké podniky v roce 1990 převzal Treuhandanstalt (něco na způsob Fondu národního majetku) a zoufale se snažil podniky na (post)sovětském trhu udržet. Co zůstalo z východoněmeckého strojírenství navzdory všem subvencím? Nic. Takže jiná forma privatizace, jiná kvalita institucí, úplně jiné finanční možnosti sjednoceného státu při podpoře vývozu, masivní subvencování, garance za provozní úvěry -nic z toho nedovedlo kompenzovat fakt, že po rozpadu Sovětského svazu se v nástupnických zemích Společenství nezávislých států na jedno desetiletí skoro zastavila investiční aktivita - existující zásoba kapitálu se kanibalizovala do poslední součástky. V Africe dodnes létají letadla z Kunovic, kdysi vyvezená do SSSR. Co chcete dělat s koněm, který „klekne“? Siouxové vědí, že musejí přesedlat.
Pracovní příležitosti zhruba stejně kvalifikovaných lidí v NDR zanikly, když cokoli obchodovatelného bylo k dostání v Česku za šestinu ceny (marka NDR byla asi tři koruny, po devalvaci koruny asi 18 korun) a i po zohlednění všech transakčních nákladů vyšlo Česko mnohem levněji. Česko má nejtěsnější integraci na Německo ze všech jeho sousedů a mělo zdaleka nejdostupnější „levnou“ kompatibilní strukturu ekonomiky, poté co si Německo nevyhnutelně vytvořilo z bývalé NDR jednu velkou „dotační oblast“. Mimochodem deficit běžného účtu nových spolkových zemí je dost odpudivý dodnes.
Před třiceti lety začal v kukuřičných polích na slovensko-maďarské hranici jeden z nejzajímavějších experimentů v dějinách. A pořád pokračuje.
Čtěte také:
Jak se změnil život od listopadu 1989?
Jedovatá teplická předehra. Zdevastované ovzduší vyhnalo lidi do ulic už před 17. listopadem
Od sametové revoluce se průměrná mzda zvedla desetkrát, penze sedmkrát
