Keynes má svá léta slávy už za sebou. Nicméně je pravda, že stát si zpravidla
dokáže půjčit za jiných podmínek než podnikatelské subjekty. Alespoň ten český.
Proto je logické, aby poškozené ekonomice pomohl navýšením svých výdajů.
Jenže – ministryně financí Alena Schillerová si poprvé řekla
o dvousetmiliardový schodek už pár dnů po propuknutí koronavirové krize. Teď
chce 300 miliard. A to ještě nevíme, jak přesně celý zvláštní režim skončí.
Máme nějaký jízdní řád, ale premiér by ho raději zpomalil.
Myslíte si, že současný rozpočtový schodek 300 miliard korun již nebude potřeba znovu navyšovat?
Škody zatím ani neodhadujeme. Plán na rekonstrukci ekonomiky
neexistuje. A ještě ke všemu soud říká, že část opatření měla být vyhlášena jinak.
Čímž možná otvírá dveře k náhradám škod.
Jinými slovy, víme jen, že někdo chce třísetmiliardový
schodek. Není to přitom tak dávno, co premiér Andrej Babiš zopakoval, že
nakonec stejně na rozpočtu nezáleží. Protože výsledek může být jiný než plán.
Což tato země zažila už mnohokrát.
Jako ekonom i jako volič bych chtěl slyšet, co bude stát
dělat. Jaký bude účet letošního výjimečného jara. A co to bude stát. Teď je to
naopak. Hlavně víme, co to má stát. A že to možná na konci bude ještě víc. Hm,
tak proč to vlastně má někdo teď schvalovat…
A taky bych rád slyšel, jestli ta vysoká cifra znamená, že
stát už kašle na hospodaření. A myslí teď jen na výdaje. Mimochodem, dosud
nejvyšší rozpočtový schodek naplánovalo ministerstvo v r. 2010 na 163
miliardy korun. Nejhorší schodek v závěrečném účtu v roce 2009 dosáhl
192 miliard. Za první letošní čtvrtletí schodek státního rozpočtu dosáhl
rekordních 44,7 miliardy korun. Rekordní ovšem byl už deficit za leden a únor:
27,4 miliardy korun. Je opravdu nutné zachovat současné slevy na dráze a sypat
do nich 6 miliard ročně? Možná to vypadá ve světle těch 300 jako drobnost.
Jenže stát by právě teď měl řešit, který výdaj je prorůstový a který ne.
Totéž lze říct o chystaném stravovacím paušálu. Vláda ho
tlačí, jakoby neměla na starost nic aktuálnějšího. Věc se dokonce rýsuje tak,
že obejde vyjednávání na tripartitě. Odbory, zaměstnavatelé, my víme vše
nejlépe! Podle nezávislých studií může přitom stát přijít až na 20 miliard. A
zaříznout pár set nebo tisíc hospod. Které zase budou znamenat tisíce až
desetitisíce lidí na úřadech práce. Zrovna teď.
A tak by se dalo pokračovat. Třeba bychom se sčítáním
podobných zbytečností dostali k padesáti nebo 100 miliardám. Které jednou
bude muset někdo zaplatit. Nebo ne a povalíme je před sebou jako sněhovou
kouli. Čímž přijdeme o pozici země, která se zadlužením nemá problémy. To už je
hodně vážná věc.
Autor je ekonom a publicista
