Golfový půst? Neznám...
Požitek ze hry pod širým nebem simulátor nenahradí. I když se svým pojetím snaží co nejvíce přiblížit reálným podmínkám golfového hřiště, je jasné, že hra na něm má svá specifika - ať už se jedná o ulehčení, nebo naopak ztížení hry. Rozhodně ale představuje vítané zpestření zimní přípravy a možnost nedat hůl z ruky, jak je rok dlouhý.
Ulehčení nabízí simulátor poměrně mnoho - míč se vždy odehrává z roviny, nestojí se ani pod a ani nad ním, nahrazení roughu a písku umělými koberci s různou délkou a hustotou vlasu nepůsobí při odpalu zdaleka takové problémy jako jejich předlohy ve skutečnosti. Nesmíme zapomenout ani na takzvaný autopat - daruje hráči pat v okamžiku, kdy zahraje míč do určité vzdálenosti od jamky, obvykle dva metry. Na druhou stranu je hra na simulátoru znepříjemněna rozdílným výkladem síly úderu, jak ji chápe simulátor a jak by tomu bylo na skutečném hřišti. Zatímco u dlouhých ran jsou rozdíly zanedbatelné, u krátkých (přístupové rány na green, paty) jsou rozdíly velké. Simulátor dokáže běžně zahranou ránu wedge na čtyřicet metrů přečíst jako úder s délkou až dvojnásobnou. Proto při krátké hře na simulátoru platí ono známé, že méně je více.
Zkušení hráči využívají možností simulátorů opravdu naplno - natáčejí si pohledy na jamku tak, aby to vyhovovalo jejich hře, zobrazují si top view pro získání lepšího přehledu o vzdálenosti a směru hry, přiblížením praporku si nechávají určit směr, kde leží jamka. To vše činní hru na simulátoru příjemnou, bohužel však realitě poměrně vzdálenou, proto není překvapením, že hráči až do hendikepu okolo dvanácti jsou schopni zahrát hřiště v paru. Na druhou stranu, kdy se nám naskytne příležitost zahrát si Valderramu a Pebble Beach v jednom odpoledni?
(Názorné tipy na ovládání golfového simulátoru naleznete v tištěné verzi magazínu E8.)
