Evropská centrální banka bude nejspíše dotlačena k americké praxi a přistoupí ke kvantitativnímu uvolňování peněz
Americká centrální banka (Fed) vzala v době krize na svá bedra dluhy významných finančních institucí. Ty byly schopny se pak z potíží rychle oklepat a své dluhy splácet. Samozřejmě Fed přitom riskoval morální hazard, jeho politika byla poměrně expanzivní. Nyní se americká centrální banka nachází v situaci, kdy nevylučuje další kolo kvantitativního uvolňování, tedy „tisknutí peněz“, a to i v situaci, kdy i relativně pesimistické prognózy očekávají v příštím roce růst ekonomiky USA nad jedním procentem. Je dobré na tomto místě připomenout, že peníze v dnešním světě vznikají především poskytnutím úvěru, takže centrální banka může teoreticky nafukovat svou bilanci až do nebes, peníze se ale v ekonomice vůbec nemusejí objevit. K tomu navíc centrální banka provádí tzv. operaci twist, při které nakupuje dluhopisy s delší dobou do splatnosti, a tlačí tak celou výnosovou křivku ještě více dolů. Navíc americká centrální banka bezprecedentně přislíbila, že ponechá úrokové sazby na extrémně nízké úrovni až do poloviny roku 2013.
Recese za dveřmi
Obraťme list do Evropy. Výhled na evropskou ekonomiku se zatemnil. Evropská centrální banka rozhodně nebyla a není nečinná. Její úroková sazba sice ani v době krize 2008 až 2009 neklesla tak hluboko jako v případě Fedem vyhlašované „overnight“ sazby, nicméně EURIBOR byl stlačen její politikou poskytování neomezené likvidity velmi nízko. Bohužel ECB letos trochu předběhla svou dobu a dvakrát zvýšila úrokovou sazbu. Nový guvernér Mario Draghi hned na prvním měnově-politickém zasedání začal opět se snižováním úrokových sazeb. Největší kontroverzi v politice ECB ale způsobily nákupy dluhopisů periferních zemí eurozóny. Banka se tyto nákupy snaží doposud takzvaně sterilizovat prodejem jiných dluhopisů.
Nyní je již vysoce pravděpodobné, že eurozóna projde další recesí. O tom, jak bude dlouhá, rozhodne vývoj v zahraničí a hospodářská politika eurozóny. ECB obnovila neomezené dodávky likvidity s delší dobou do splatnosti, což je důležité. Problémy s likviditou tak při současném nastavení nemusejí mít dokonce ani nesolventní společnosti.
Snad je dobré zmínit, že úroveň oficiálních úrokových sazeb má v dnešní době rozsáhlých opatření na podporu likvidity nižší vypovídací hodnotu. Vzhledem ke zhoršující se důvěře nelze rozhodně čekat rychlý růst úvěrů v eurozóně. Některá regulatorní opatření navíc vyhlídky růstu ještě zhoršují skrze negativní působení na banky. Na mysli mám především zvýšení požadavků na kapitálovou přiměřenost, která se nedotkne pouze zemí eurozóny. Reakcí finančních institucí bude pravděpodobně alespoň z části ořezání strany aktiv, tedy úvěrů napříč Evropskou unií. Jedná se tedy o restriktivní opatření.
K „záchrannému“ fondu EFSF se zatím nepodařilo najít „páku“, přes kterou by se mohlo ze zbývajících přibližně 250 miliard eur udělat kýžený jeden bilion, jak se dohodlo na posledním summitu EU. Nedivil bych se, že v momentě, kdy se k řešení této otázky dojde, už bude jeden bilion málo a bude se hovořit o potřebě dvou až tří bilionů, o jejichž potřebě hovoří například známý profesor „Zkáza“ Roubini.
Kontinuita nestačí
Eurozóna je v situaci, kdy potřebuje expanzivní hospodářkou politiku a současně provádět fiskální restrikci. Co zbývá? Expanzivní monetární politika. Draghi ihned po nástupu do nové funkce šéfa ECB neváhal a snížil hlavní úrokovou sazbu na 1,25 procenta. Šlo o malé překvapení správným směrem, další se zatím nekonala. Naopak v ostatních opatřeních platí kontinuita. Ta však zjevně nestačí. Udělejme dlouhý příběh krátkým. Evropská centrální banka se pravděpodobně bude muset po vzoru ostatních centrálních bank (Spojených států, Británie i Japonska) „ušpinit“ a pustit se do kvantitativního uvolňování. Tlak především ze strany Německa, aby tak nečinila, je velký. Ale centrální banka, jak známo, by měla být nezávislá…
