Španělé i Češi se shodují: poměry se lepší. A vysvětlují proč.
Pro cizince je ve Španělsku určující podmínkou k úspěchu znalost jazyka. Španělé jednak hovoří jinými řečmi neradi, jednak si na mateřštině velmi zakládají. Ostatně není divu – tímto jazykem hovoří značná část obyvatel zeměkoule. Španělská společnost má i další výrazný znak: základem komunity byla a je rodina. V mnoha ohledech je tabu, zcela nepřípustné jsou třeba dvojsmyslné narážky. Navázat kontakt s průměrnou domácností nebývá obtížné, ale pozvání do bytu není samozřejmostí. Jiným význačným rysem je společenskost. Večeři v kruhu rodiny či přátel v oblíbené restauraci minimálně jednou za čtrnáct dní si obyvatel státu pod Pyrenejemi nedokáže odříci. Španělé vůbec rádi utrácejí. Je to součást jejich životního stylu. Jídlo je jedním ze dvou nejdiskutovanějších témat. Druhou vášní je fotbal. Prakticky každý byt má dvojí sociální zařízení, dvě koupelny. A nadměrnou výbavu kuchyňských spotřebičů. Španělé nechápou, že se v Čechách ještě myje nádobí pod tekoucí vodou. Existují přece myčky! Auto je samozřejmostí, jeho pořízení usnadňují výhodné leasingové podmínky a benevolence firem v případech, že splátky začnou kulhat. Španělé neradi cestují. Praha je výjimkou, ta se stala obrovskou módou.
Vsadil na sklo Čekal na letišti v Madridu. Menší, brýlatý padesátník v dobře střiženém obleku, Pedro Macías, generální ředitel rodinné akciové společnosti Emersa. Specializace: dovoz českého skla. Pozdrav v angličtině zvládl, při pokusu o konverzaci v témže jazyce už prosily oči za skly o pomoc. Krok za krokem. Historie Emersy se začala psát v roce 1967. Společnost, která se pustila do obchodování s výrobky českých a slovenských sklářů, založil v Praze žijící Španěl Artemio Precioso, manžel herečky Dany Medřické. Jeho pravou rukou byl Macías. Po pěti letech se ujal šéfování, o dvanáct let později se stal majitelem. „Situace byla hodně komplikovaná. Koupěschopnost španělského obyvatelstva byla nízká, import podléhal přísným licencím. Celní sazby byly velmi vysoké, daňová zátěž neúnosná. Běžný Španěl vůbec netušil, kdeže se nějaké Československo nachází, popisuje podnikatel dobu, kdy Emersu kupoval. „Ale já přesto doufal, že uspěji. U nás výroba skla neexistovala a vaše zboží bylo z mého pohledu jedinečné, říká rozhodně. Příští léta dala pevné víře za pravdu. Sortiment dovážených produktů se podařilo rozšířit, výrazně pomohla česká lobby u španělských úřadů. Emersa začala prosperovat. „Trefili jsme se do okruhu výrobku, o něž byl zájem. Podařilo se nám přimět české a slovenské skláře k maximální kvalitě, při množstevních limitech jsme si nemohli reklamace dovolit, líčí Macías. Dnes má Emersa téměř stoprocentní exkluzivitu na nabídku Crystalexu. „Mimo náš dosah je jen několik menších českých sklářských výroben. Vedle soupeření s hlavními rivaly – německou firmou Schock, italskou Bormioli, rakouskou společností Swarowski nebo francouzskými sklárnami Cristal d Art či Cristal de Sevres – čelí Macías rovněž paralelnímu importu dalšího českého skla. „Pokud by se dodržovala obchodní etika, neobjevovalo by se ve Španělsku české skleněné zboží, které by nešlo přese mě. Navíc za dumpingovou cenu, zlobí se ředitel. Píle, a ne zázrak. V roce 1999 utržila Emersa, jejíž jmění činí 940 milionů peset (asi 200 milionů českých korun), necelé čtyři miliardy peset. Zisk společnosti dosáhl 250 milionů peset. „Loňský rok byl výjimečně dobrý, pochvaluje si Macías. Ve firemní centrále na předměstí Madridu visí nad jeho hlavou zarámovaná společná fotografie se členy královské rodiny. Ve skladu stojí sedm a půl tisíce palet s křehkým zbožím. „Oblíbené je především novoborské sklo. Na čiré sklenice nebo číše si místní museli zvykat, ale jdou velmi dobře na odbyt. Častou tezi o španělském ekonomickém zázraku, spojovanou s érou lidoveckého premiéra Josého Maríi Aznara, úspěšný podnikatel odmítá. „Zázraky? Na ty já nevěřím. Za vším je především píle a dřina, tvrdí. S argumentem, že se mnohé změnilo, souhlasí. Vláda, která v roce 1996 vystřídala skandály poznamenané socialisty, nastolila reálnou politiku. Veřejné výdaje poklesly, snížily se korporační daně, odbory byly pacifikovány. „Vytvořilo se, což je pro mě podstatné, ovzduší vzájemné důvěry, zdůrazňuje Macías. Nevýhodu vidí šéf Emersy v klasifikaci firem podle obratu. Tržbou nad 1,1 miliardy peset se podnik dostane do stejné daňové kategorie jako nadnárodní koncerny. Ty ovšem mají mnohem více zaměstnanců a z toho těží. Vláda, která se snaží odstranit přemíru pracovních smluv na dobu určitou, nabízí totiž dvouleté úlevy na sociálních odvodech v případě, že zaměstnavatel nabídne pracovníkům stálou smlouvu ještě před vypršením šestiměsíční zkušební lhůty. Velké podniky mohou z těchto úlev financovat třeba výzkum a pobírat dotace na vzdělávání zaměstnanců. „Já si to dovolit nemůžu, říká Macías. Jeho firma zaměstnává pětapadesát lidí včetně dealerů. Cesta ze sídla na periferii do centra trvá zhruba půl hodiny. Překonávat několikakilometrový úsek, který dělí ústředí od nově otevřené prodejny na luxusní třídě Velázquez, se firmě vyplatilo. „Přesvědčili jsme Španěly, že nemusejí jezdit za českým sklem do Prahy. Hlavně klid Provozovna McDonald s, Madrid, Plaza de Castilla. U pultu, zhruba o dvě třetiny menšího, než jsme zvyklí z Česka, stojí dvojstup zákazníků. „Olá, haleká černovlasá dívka za přepážkou. Španěl se domluví, hůře jsou na tom cizinci. Přeříkávání některého z názvů namalovaných menu provází ukazování a živá gestikulace. Skupina Japonců volí originální řešení: otec diktuje prodavačce cenu vybraných potravin. Potíž je v tom, že anglicky. Objednávka je přijata. Dívka vrací drobné, vydává pokladní blok a předává požadavek kuchyni. Tam panuje pohoda. Do regálů sjíždějí sendviče, v oleji se smaží hranolky. Pochutiny se hromadí na tácech. Zbývá jediné – poznat ten svůj. A prodrat se neměnným hloučkem před přepážkou. Operace „hamburger trvá zhruba patnáct minut. Španělé si svůj styl jen tak vzít nenechají.
Mistr piano V prodejně hudebních nástrojů firmy SPA MUSIC na exkluzivní madridské adrese u Státní opery zazvonil telefon. Ředitel Tomas de Julian nevěřil vlastním uším. Na druhém konci drátu byla holandská hvězda fotbalového Realu Madrid Clarence Seedorf (nyní Inter Milán). Úžas obchodníka ještě stoupl, když volající projevil zájem o bílé piano Barocco se zlatými ozdobami. „Ten model nebyl moc vkusný. Měli jsme ho půjčený od výrobce, Továrny na piana Hradec Králové. Jako reklamní dekoraci, která by mohla přitáhnout zákazníky. S tím, že ho po dvou letech zase vrátíme, vzpomíná energický Julian. Tisíc pro začátek. Fotbalista stavěl právě dům a v neobvyklém nástroji se zhlédl. Slovo dalo slovo, firma inkasovala milion peset zálohy. Když probleskly zvěsti o přestupu Nizozemce tmavé pleti do italské ligy, usoudil Julian, že jeho zájem o piano padá. Zanedlouho ale mohl telefonovat do Prahy: „Můžete fakturovat. Seedorf slovo dodržel. Od té doby má ředitel volné vstupenky na všechna utkání Realu. A hlavně, sportovní idol mu udělal reklamu k nezaplacení. Na Seedorfově pianu se popásl bulvární tisk a Jualianovo jméno nemohlo chybět. SPA MUSIC, která je součástí holdingové skupiny REAL MUSICAL, by se ale bez podobného propagačního trháku nejspíše obešla. Od roku 1971, kdy se slavný dirigent Ramón Jimenéz zastavil cestou z Vídně v Praze a sjednal s Music Exportem dovoz tří pian, aby je mohl prodat ve Španělsku, uplynula tři desetiletí. V jeho stopách zamířil vzápětí do hlavního města tehdejšího Československa i Julian. S požadavkem na začínající společnost neslýchaným: odběr tisíce nástrojů. Julian obstál, piana proslulých značek Petrof, Weinbach, Rösler, Scholze a Fibich z hradecké TNP skutečně prodal. Dnes ovládá SPA MUSIC třicetiprocentní díl španělského trhu. Její síť tvoří deset prodejen. Včetně pěti franšíz v Portugalsku či blízko společných hranic. Sortiment klávesových instrumentů doplňují dechy české výroby a smyčce téže provenience. Katalog SPA obsahuje také padesát tisíc položek nejrůznějších partitur od barokních skladeb až po hity pop music. Loňský obrat 2,3 miliardy peset (asi 470 milionů korun) vedoucí pozici Julianovy firmy jen potvrdil. Do Madridu míří každý měsíc kamion s padesáti klavíry Made in Czech Republic. Elektronika a internet. Firma SPA je pevně odhodlána zůstat jedničkou na trhu. Pomoci by měla i nová komodita, elektronické nástroje. Budoucnost vidí výřečný Julian, kdysi student konzervatoře a poté absolvent stockholmské obchodní akademie, v internetu. Cílem firmy je získat zákazníky přes webovou síť a spuštění vlastní internetové stránky. Vydobyté postavení by měly dále upevňovat atraktivní filiálky, Julian uvažuje o zřízení dalších pětadvaceti franšíz. Nejlépe v muzikální Valencii. „Důraz budeme klást také na poprodejní služby, dodává marketingový šéf Juan Manuel Ayuso. Chod společnosti obstarává stovka pracovníků. Devadesát z nich, v duchu kabinetem prosazovaného trendu, už má podepsané smlouvy na dobu neurčitou. Za pětadvacet let, po která sídlí SPA MUSIC poblíž Opery, stačil Julian zásobit zbožím z Čech řadu prominentů. Výčet sahá až do nejvyšších vládních kruhů, jeho firma figurovala i ve skandálu kolem piana bývalého ministra obrany Narcise Serry. Novináři tehdy vypátrali, že faktura za nástroj byla vystavena na ministerský úřad. A předhazovali obraně, že nakupuje klavíry místo tanků. „Jo, to byla docela legrace, usmívá se Julian, který s oblibou prokládá řečnické kaskády nápěvy známých árií či melodií. Podle toho, kam se zrovna stočí hovor. O největším úspěchu mluví nicméně ctižádostivý ředitel teprve v souvislosti s letošním rokem. Jeho společnosti se podařilo proniknout do největšího španělského supermarketového řetězce Corte Inglés, a to hned do několikapatrové budovy ve středu metropole. „Tak tady budeme, ukazuje pyšně Julian na místo v přízemí, které zatím zabírají cukrovinky. SPA MUSIC by tu měla oslovovat kupující od 1. září. „Vy se divíte? reaguje Julian na dotaz, zda je prodejní místo v obchodním domě skutečně vrcholem jeho dosavadního snažení. „Corte Inglés je s loňským obratem bilion peset druhou největší španělskou společností. S jeho jménem bude spojováno i to naše, libuje si činorodý šedesátník, jehož před časem poctila rodina Petrofů broušenou mísou. Za pětadvacet let výtečné spolupráce.
Jablka a chmel Předměstí Madridu Las Rozas, komplex Heron City, jedenáct hodin večer. Světlo zalévá několik restaurací, jídelen, barů a heren; pod střechou i volným nebem. Čilý ruch dává zapomenout na pozdní hodinu. Ostatně ráno přece není proč vstávat. Šéf iberijské divize Plzeňského Prazdroje Jiří Vajčner míří k baru dřevem obložené pivní haly. „Tohle je španělský Gambrinus, a tak musíme náš český Gambrinus prodává jako Czech Beer. Podstatné je, že se prodává. V sousední restauraci Segardi čepují pravé plzeňské. „Španělé až zas tolik piva ročně nevypijí, asi tak sedmdesát litrů na hlavu. Plzeňské jim chutná, říká šéf španělského zastoupení Prazdroje. První plzeňskou dvanáctku natočil Vajčner ve Španělsku 29. dubna 1998. Největším odbytištěm je Madrid a Andalusie. Ryby, plody moře, maso všeho druhu, skvělá zelenina, aperitivy, drinky, doutníky. Z obřích dřevěných sudů tryská jasně žlutý jablečný kvas sider. Dvě hodiny ráno. Ruch přeci jen pozvolna utichá. Hosté míří ke svým vozům. Policie bývá prý v tuto pozdní hodinu benevolentní, zatočí pouze s viníky nehody.
Český pohled Ekonomický vzestup Španělska pocítili na vlastní kůži Češi, kteří tu působí. Jaroslav Kašpar, jehož barcelonská společnost Aliachem Iberica dováží a prodává české chemické a farmaceutické produkty, tvrdí, že Španělé vytvořili ideální podmínky pro střední vrstvu. „Vyplatilo se nám dělat, dělat a dělat, přidává se komerční ředitel téhož podniku José María Calatayud. Kašpar ještě neopomene zdůraznit, že s českým Aliachemem má firma společné pouze jméno. Stanislav Matocha, ředitel společnosti Idima, si pochvaluje růst koupěschopnosti obyvatel i firem. Akciová společnost, kterou vede, obchoduje s obráběcími stroji. Ty vyváží nejen do Španělska, ale i do Portugalska. Matocha však upozorňuje, že vyšší poptávka zostřuje konkurenci. Zákazníci si mohou vybírat, takže rozhoduje cena a renomé. „Zájmu příštích obchodů je záhodno podřídit cenovou politiku. Právě v tomto směru mají čeští vývozci rezervy, míní. Tvrdí, že účast na specializovaných veletrzích je nutností, stejně jako inzerce v odborných časopisech. Před a poprodejní servis samozřejmostí. Obě společnosti se shodují, že se španělský trh mění. Španělé mají hlad po zboží z dovozu. A žádají kvalitu a dobrou cenu. Mezi nejlepšími. Aliachem Iberica je čistě španělská firma a Jaroslav Kašpar je jediným Čechem mezi šesti zaměstnanci. Posuzováno obratem, který v loňském roce dosáhl 1,8 miliardy peset (základní kapitál bez nemovitostí činí 30 milionů peset), spadá mezi velké firmy. Více než 120 význačným klientům ve Španělsku, Portugalsku i Latinské Americe dodává především PVC, anilinový olej, viskózu, anorganické a organické chemikálie či farmaceutické suroviny. Na seznamu příjemců figuruje největší španělská petrochemická firma Repsol. V prosinci 1999 byl Aliachem Iberica oceněn jako jedna z nejlepších společností v zemi a zařazen do prestižní ratingové knihy. „Letošní obrat by mohl činit tři až tři a půl miliardy peset. Před deseti lety to bylo pouhých 600 milionů, srovnává ředitel Kašpar. Žádané zboží berou jeho lidé od jedenadvaceti subjektů z České republiky. Nejdůležitějšími partnery jsou Spolana Neratovice či Lachema. Vzdálenosti ale nejsou ideální, trasa Barcelona–Praha měří dva tisíce kilometrů. Řídká železniční síť nutí Aliachem Iberica (a nejen jeho) dovážet zboží po silnici, silniční přeprava tvoří osmdesát až devadesát procent. Pevné chemické látky vozí 564 kamionů, tekuté téměř sto padesát tahačů. Zhruba padesát kontejnerů slouží námořní přepravě. Naděje v regionech. IDIMA je téměř stoprocentním majetkem Strojimportu. Od roku 1997 sídlí na předměstí Barcelony v polygonu Almeda. Do sortimentu přibyly i textilní stroje. Zmizely naopak tvářecí, protože jejich výrobce, Šmeralovy závody Brno (nyní v likvidaci), zvolil záhy cestu vlastního zastoupení ve Španělsku. „Navázali jsme nicméně spolupráci se společností ŽĎAS. Nyní probíhá sondáž výrobků, líčí Matocha. Vloni prodala firma ve Španělsku i Portugalsku 62 obráběcích strojů za téměř 216 milionů peset. Letošní tržby překročily sto milionů. Hlavními odběrateli jsou Katalánsko, Valencie, Baskicko, Andalusie a Galicie. Velké naděje vkládá Matocha v to, že slabé regiony začínají dohánět tradičně silné a projevují o obchod čím dál větší zájem. Kupředu jde zejména střed a Andalusie, což byl ostatně i zájem vlády. „Týká se to i Extramadury, která je hned vedle a s Andalusií se sveze, soudí Matocha, jehož firma už navázala v Andalusii obchodní vazby.
P.S. V konzervativním Španělsku se začínají ozývat hlasy, že to země se snahou dohnat vyspělé státy přehnala a příliš se otevřela světu. Schodek běžného účtu platební bilance stále roste. V letošním prvním čtvrtletí se vyšplhal na téměř 3,5 miliardy eur z pouhých 629 milionů eur ve stejném období minulého roku. Prohlubuje se také obchodní deficit Španělska, za první tři měsíce letošního roku vzrostl o čtyřiapadesát procent. Optimisté nicméně upozorňují na důležité plus: Španělé, až dosud zahledění na vlastní, portugalský a jihoamerický trh, začali více vnímat a porovnávat. Doménou španělských investorů přesto zůstává Latinská Amerika. Za posledních pět let napumpovali do tohoto regionu víc než 56 miliard dolarů. Bývalý státní telekom Telefónica je v Latinské Americe jedničkou a jeho tamní akvizice představují téměř jedenáct miliard dolarů. Orientace španělské obchodní výměny se ovšem mění. Údaje Bruselu prozrazují rostoucí spolupráci se státy eurozóny. Už údaje za rok 1997 řadily Španělsko mezi čtyři největší obchodníky. Na seznamu žádaných partnerů se ocitlo i Česko, obchodní výměna obou zemí se od roku 1996 skoro zdvojnásobila. Jižané oceňují především vysokou pracovní kvalifikaci českých lidí. Honorární konzul pro Českou republiku, podnikatel José Masó, jehož rodina je pojmem v textilním průmyslu, hodlá příznivé situace využít. „Budu se snažit pomáhat tomu, aby se Češi ve Španělsku uplatnili. A aby tu měli sociální zázemí, říká mladý muž, který si své mise velmi považuje. Odhodlání potvrzuje pevným stiskem ruky. V obleku a s přilbou na hlavě poté mizí na motorce v barcelonských ulicích.
Aleš Macík
Diplomaté musí jít na hranu
EURO: Ve Španělsku, jehož ekonomický růst budí respekt a zájem, působíte jako obchodní rada. Jste pouze úředníkem, který plní úkoly, nebo máte i pravomoc nasměrovat do České republiky atraktivní zakázky?
MACÍK: Domnívám se, že na rozdíl od některých kolegů tuto možnost mám. Obchodní rada by měl být aktivním partnerem při obchodních jednáních. Oficiální makroekonomické zpravodajství, což byl dříve hlavní úkol, nelze opomenout, ale tiskové agentury ho umějí lépe a rychleji než úředník. Obchodní rada musí spíše monitorovat terén a domýšlet souvislosti, má lobbovat za kvalitní projekty. A to se nám, myslím, daří.
EURO: Ovšem ještě před rokem a půl jste byl na ekonomicko–obchodním úseku sám. MACÍK: Teď už je to lepší. Na oddělení jsme tři, na celou agendu nejsem sám. Letos v květnu jsme se přestěhovali do nového domu na prestižní adrese.
EURO: Věděl jste při nástupu do mise, co se od vás očekává? MACÍK: Nebudu zapírat, že jsem byl hozen po hlavě do vody. Hodně mi pomohla praxe ve španělsky mluvícím teritoriu, život mi usnadnila znalost jazyka. A mimo to – říkám zcela subjektivně – jsem věděl, co mám dělat, aniž by mi to někdo musel říkat. Pracovní náplň mám danou, ale dříve bylo často nutné improvizovat. Nemyslím ani práci o sobotách a nedělích, to jsme brali jako normální. Ale spíše konkrétní postupy, technické možnosti a obtíže s pronikáním do místních kruhů. To je za námi.
EURO: Zmínil jste se o výhodě předchozí praxe. V čem spočívala?
MACÍK: Pracoval jsem několik let v Latinské Americe, po roce 1989 jsem byl v Bonnu a Kolíně nad Rýnem. O zahraničněobchodní praxi by se proto dalo hovořit. A ukázala se jako nezbytná. V exponovaných teritoriích Evropské unie, k nimž Španělsko patří, se nemůžete příliš učit za pochodu. Dlužno dodat, že Španělé jsou velice vstřícní. Navázat s nimi profesionální a lidský kontakt není obtížné.
EURO: Český vývoz do Španělska výrazně vzrostl. Připisujete si na tom jisté zásluhy?
MACÍK: To, že se export zvýšil, není pouze výsledek práce obchodně–ekonomického úseku, natož obchodního rady. Ale jsem přesvědčen, že jsme této bilanci pomohli. To, že se na španělský trh, saturovaný zbožím z Francie, Německa a Portugalska, dostalo i Česko, jehož vývoz je srovnatelný s polským a lehce převyšuje maďarský, považuji za úspěch. Španělsko si potrpí na zadávání větších projektů ve sféře státní správy. V ní se čile lobbuje - dělá to většina mých kolegů. Do jednání vstupují přímo, pod svým jménem.
Meze ekonomické diplomacie určuje Vídeňská úmluva, její výklad se však různí. V praxi převládá pragmatismus. Soudím, že diplomaté – při zachování legitimity – by měli jít až na hranu. O totéž se pokoušíme i my. Nechci jmenovat rozpracované komodity, ale věřím, že i kdyby čísla o českém vývozu dál nerostla, zůstanou alespoň na dosavadní úrovni. Nejde jen o automobily, exportovat se naučila řada českých firem.
EURO: Být u toho a umět se včas a správně rozhodnout není malý úkol. Může ho zvládnout pracoviště o třech zaměstnancích? MACÍK: Kdybych za sebou neměl praxi, tak bych vše zvládl velmi těžko. Protože tu hlavní věc, přijít ráno do kanceláře a vědět, co je důležité a co ne, tu se hned tak nenaučíte. Ale bez vytáček – je nás málo. Španělů je na obdobném úseku v Praze (působí i pro Slovensko) včetně stážistů a stážistek třináct. Španělský obchodní rada je čistě špičkovým manažerem, na vše ostatní má lidi. To si zatím nemůžeme dovolit. Máme své úkoly a není možné říci, že to nejde.
EURO: Jaké české zboží mají Španělé v oblibě?
MACÍK: Vedou tradiční položky, jako je sklo, bižuterie nebo osobní automobily. Ve Španělsku silně zabodovaly octavie. Nejlepší reklamu jim obstarali taxikáři, kteří v nich začali jezdit. A taxikář, ten si přece špatné auto nekoupí. Dva tisíce octavií s nápisem taxi se teď prohání v hlavním městě, tisíc jich vozí zákazníky v Barceloně. Po celém Španělsku jezdí těchto vozů třicet tisíc.
EURO: Mají Španělé podnikatelského ducha? MACÍK: Španělé nebyli dobří exportéři. Situace se nicméně mění, současná administrativa se snaží. V rozpočtu jsou vyhrazeny velké prostředky na posílení vývozního postavení španělských firem, mluvím zejména o daňových úlevách. Španělé vědí a cítí, že musí změnit myšlení. A to rychle, v Evropské unii časem zase tolik prostoru pro export nebude. Zatím si vždy pomohli, tradiční deficit zahraničního obchodu kompenzovali příjmy z cestovního ruchu. Ale schodek je čím dál vyšší, rekordní zisky z turistiky nestačí záporné saldo pokrýt.
EURO: Je vlažnější postoj k exportu vlastní celému Španělsku? MACÍK: Dá se považovat za všeobecný. Jisté rozdíly tu ale jsou, obchodní vývoz kvete v Baskicku a Katalánsku, které jsou průmyslově nejdál. S těmi máme nejrozsáhlejší obchodní bilanci. Baskové a Katalánci jsou nesmírně pracovití, katalánské firmy do Čech nejen dovážejí, ale také tam investují. Příkladem je Grupo Estampaciones Sabadell, která do Úval u Prahy přenesla část výroby lisovaných komponentů pro automobily. Důvod je logistický: nově postavený závod na zelené louce přiblížil Španěly (včetně levnější pracovní síly) k Bavorsku, kam vyvážejí nejvíce. Kromě autovýroby expanduje také gastronomie a bankovnictví.
EURO: Že by začátek oné zmíněné změny myšlení?
MACÍK: Důležitou roli sehrál v uvedených případech nepochybně selský rozum. Ale také tlak konkurence, zejména německé.
EURO: Tradičním rysem španělského hospodářství je vysoká nezaměstnanost, jejíž míra zůstává nejvyšší v Evropské unii. Jde skutečně o tak závažný problém, jak naznačují čísla?
MACÍK: Zatímco se na začátku roku 2000 uváděla míra nazaměstnanosti 15,2 procenta, nyní hovoří zasvěcení o devíti deseti procentech. Reálnost statistik je těžké posoudit. Zůstává faktem, že vysoká nezaměstnanost slouží jako významný negociační faktor. Není ovšem jasné, zda a v jaké míře se do ní promítá šedá neboli paralelní ekonomika. Té se nejvíce daří ve stavebnictví, službách a terciární sféře vůbec.
EURO: Hospodářský boom je přesto skutečností. Co způsobilo obrat k lepšímu?
MACÍK: Není pochyb, že Španělsko neuvěřitelně získalo přijetím do Evropské unie (členem je od 1. ledna 1986 – pozn. red.). Dotace, které od té doby vydobylo z Bruselu, byly obrovské a umožnily mu posunout se tam, kde je teď. To, co je nyní ve Španělsku na první pohled k vidění, je něco propastně jiného v porovnání s tím, co tady bylo před takovými patnácti lety.
S řadou změn začali ovšem Španělé sami u sebe: prozaměstnanecká politika lidoveckého premiéra José Maríi Aznara nese výsledky, pozitivní roli sehrálo snížení daní a rozprodej státního majetku. Z lokálních španělských, maximálně latinskoamerických hráčů, třeba telekomunikačního kolosu Telefónica či některých bank, jsou giganti světového významu.
EURO: O získání dotací z Bruselu rozhodují také ostré lokty. Byla v tomto směru španělská ekonomická diplomacie mimořádně zdatná?
MACÍK: O tom nelze pochybovat. To by ale nejspíš nestačilo, kdyby za ekonomickým skokem nestály mezinárodně uznávané kapacity. Architekt reforem, ministr hospodářství a první náměstek předsedy vlády, Aznarova pravá ruka Rodrigo Rato tuto reputaci bezesporu má.
EURO: Španělské výboje míří s oblibou do Jižní Ameriky. Je to sázka na jistotu? MACÍK: Jistě, jde o zmapovaný terén. Zajímavé je, že důležitou roli hrají rovněž emoce, které se podnikatelskému myšlení poněkud vymykají. Španělský vývozce bude úzkostlivě a obezřetně zvažovat, bude–li obchodovat s Polskem nebo Českou republikou. Případně bude dlouze váhat, zda má v těchto zemích investovat. Ale v Latinské Americe se klidně smíří se ztrátou třeba miliardy peset. Tam je to doma, ne v cizině. Podobný, i když méně silný vztah mají Španělé k Maroku nebo Alžírsku.
