Byly původně desetiprocentní daní odevzdávanou zejména katolické církvi podle ustanovení Starého zákona. Dávky naturální, později peněžní, byly určeny kostelu, na výživu kněze, chudým a biskupovi. V Čechách byly zrušeny až roku 1848.
Foto: archív
Pojem desátek se dnes často používá pro úplatek ve výši 10 procent ceny zakázky, který dodavatel, například vítěz výběrového řízení, zaplatí příslušnému úředníkovi za její zprostředkování. Desátkem v pravém slova smyslu (z latinského decenia = desetina) byla ale původně zhruba desetiprocentní daň placená náboženské nebo světské instituci. Povinnost jejího odvádění byla běžná už v mnoha starověkých kulturách. Existovala například v Babylonii, Egyptě, Libyi, Jižní Arábii, v Římě, Kartágu nebo Řecku.
V Bibli se pojem desátek poprvé objevuje v příběhu, kdy Abrahám obětuje králi a knězi Melchisedechovi „desetinu ze všeho“. Tento desátek zaplacený z loupeže ve válce však nebyl spojen s žádným slibem Božího požehnání. Abrahám se tomuto placení naučil od svého otce. Většinu kořisti ale přesto odváděl bezbožnému sodomskému králi.
Od kasiček po stodoly
V počátcích křesťanství nebyl desátek vybírán. Podle tehdejšího učení se totiž nic od Boha nedalo koupit za peníze. V církvích sice existovaly různé druhy pokladniček, každý do nich ale dával jen tolik, kolik chtěl a kolik mohl. Nikdo nebyl k placení nucen. Peníze poté sloužily na jídlo pro chudé, na pohřby, na pomoc sirotkům, nemocným nebo odsouzeným lidem.
Prvním, kdo z vlastní iniciativy zavedl křesťanské desátky, byl až svatý Severinus ve druhé polovině 5. století. Všechny vybrané peníze dával chudým a nemocným. Desátky byly uzákoněny teprve na koncilu v Mâconu (v dnešní východní Francii) roku 585, kde bylo doporučeno platbu odvádět do biskupské pokladnice. Povinným se církevní desátek stal až v raném středověku. V době Karla Velikého byl poplatek stanoven zákonem a z hlediska kanonického práva ho stvrdil Gratiánův dekret (Decretum Gratiani) z roku 1140. Rolníci museli odvádět ve středověku desátý díl své úrody, řemeslníci desetinu své produkce. K úschově vybraných peněz sloužily takzvané desátkové stodoly, které byly zbudovány ve vesnicích a po kostele byly vždy největšími stavbami obce.
Desátkové rebelie
Nemilosrdně zaváděný desátek ovšem vyvolal v mnoha zemích Evropy odpor, který často přerostl až v krvavý konflikt. Bouřili se hlavně svobodní sedláci a rolníci. V Jutsku roku 1086 zabili kvůli desátkům dánského krále Knuta IV. Svatého a ještě koncem 12. století povstali kvůli stejným poplatkům také Skaňané na jihu Švédska.
Roku 1230 odmítli obyvatelé saského kraje Steding platit desátky Brémskému arcibiskupovi, který na ně proto uvalil klatbu. Stedingští se ale nezalekli a daně neplatili dál. Arcibiskup proto požádal papeže Řehoře IX., aby proti povstalcům vyhlásil křížovou výpravu. Papež považoval odpírání desátků za kacířský čin, proto žádosti ihned vyhověl. V květnu 1234 křižáci proti rolníkům tvrdě zasáhli. V bitvě u obce Altenesche zabili na 6 000 lidí, což byli takřka všichni obyvatelé Stedingu, a revoluci tím krvavě potlačili.
Velmi ostře se proti desátkům stavěli husité. V Manifestu táborských hejtmanů z roku 1430 stálo: „Je sice pravda, že ve Starém zákoně byl příkaz o dávání desátků, z toho však nelze odvodit, že i nyní je křesťanský lid povinen je dávat. Vždyť tento starozákonní příkaz o desátcích ztratil platnost umučením Kristovým právě tak, jako ztratil platnost příkaz o obřízce. Dejte tedy pozor, milovaní, a uvažte, jak velice vás svádějí vaši biskupové.”
Desátky
Desátky jsou starozákonním konceptem. Byly součástí nařízení, podle kterého všichni Izraelité dávali 10 procent ze všeho, co vydělali a vypěstovali. Nový zákon nenařizuje ani nedoporučuje, aby křesťané měli pevně daný systém desátků. Nikde není ani přesně uvedeno, kolik procent by měli věřící dobrovolně odvádět. Říká se jen, že by to měla být částka, kterou každý „může postrádat”. Křesťanské církve v zásadě přebraly myšlenku 10 procent ze Starého zákona a uvádí ji jako doporučené minimum.
Ochrana proti spálení
Rušení desátků ale přišlo až v průběhu 18. a především 19. století. Jako první odstranila povinné církevní poplatky Francie roku 1789, následovaly Švýcarsko (1798), Mexiko (1833), Portugalsko (1834), Španělsko (1837), Kolumbie (1851), Skotsko (1871) a Bosna (1876). V Čechách byl prvním krokem zákon z roku 1755, kterým císařovna Marie Terezie zbavila od placení desátku včelaře. Všechny církevní daně ovšem v Čechách i v celém Rakousku-Uhersku zrušil teprve „Zákon o zrušení poddanských a feudálních povinností“ z roku 1848.
V mnoha případech bylo zrušení desátků spojeno s povinností zaplatit výkupné, které někdy vedlo k zadlužení rolníků. Přesto zrušení poplatků přijala většina obyvatel s nadšením, protože se díky jejich odstranění výrazně snížila chudoba.
Velké církve jako Katolická nebo Evangelická dnes už desátky nevybírají, stále je ale několik církevních společenství, ve kterých jsou podobné platby běžné. Patří k nim například Adventisté sedmého dne nebo Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů, jejíž členové jsou známí jako mormoni. V Knize Mormon z roku 1830 se píše, že kdo pravidelně dává desátky, nebude spálen při příchodu Pána. Tato hrozba je velmi účinná, proto někteří stoupenci církve odvádějí daň i za cenu sebezničení. Během hospodářské krize roku 2008 se našli dokonce tací, kteří přišli o svůj dům, protože nepřestali odvádět desátky a neměli pak peníze na splácení hypotéky.