Světová i česká mediální scéna mají za sebou rušné léto
Přesně před týdnem, 15. října, zahájil v Americe vysílání televizní kanál Fox Business Network (FBN) společnosti Fox, která je součástí mediálního impéria News Corporation magnáta Ruperta Murdocha. Jeho plánovanou bitvu s ekonomickým kanálem CNBC (v majetku firmy General Electric) ale nejspíše ještě dalších pět let ztíží kontrakt, na jehož základě má CNBC nárok získávat běžné ekonomické zprávy od reportérů prestižního The Wall Street Journalu. Ten ovšem pod svá křídla získal Murdoch letos v srpnu koupí vydavatelské společnosti Dow Jones.
V září se začaly objevovat zprávy, že Murdoch vyjednává o koupi bermudské společnosti CME, která je vlastníkem českých televizních stanic Nova a Galaxie Sport. To mluvčí CME Romana Tomasová popřela. „Je to úplný nesmysl. Zájemců je sice hodně,“ připustila tehdy na dotaz týdeníku EURO Tomasová, „ale prodeji zatím brání dvě skutečnosti.“ Za prvé by podle ní musel nabyvatel zaplatit za budoucí firemní růst, takže by cena byla vysoká, a za druhé je změna vlastnictví komplikovaná dvojím typem akcií.
Při pohledu na dosavadní kariéru Ruperta Murdocha a budování jeho mediálního impéria se však tyto spekulace tak nesmyslné nezdají. Murdoch vždy vyhledával akvizice na potenciálně zajímavých trzích a jeho kritériím by CME jistě vyhovovala. V současnosti je vedoucím hráčem ve čtyřech ze šesti zemí střední a východní Evropy, kde její televizní stanice může sledovat asi 90 milionů lidí. Hlavní síly ale Murdoch nyní upírá dále na východ, především na enormní čínský trh.
Aktuálně také do Turecka, kde s ním bude mít CME co do činění již 5. prosince. News Corporation se totiž s CME, německou RTL, Pro7 a řeckou Antennou TV střetne v tendru na prodej druhé nejsledovanější televize v zemi ATV a čtvrtého nejprodávanějšího deníku Sabah.
Týdeník EURO přináší pohled do života zřejmě nejvýznamnějšího mediálního magnáta současné éry globálních mediálních impérií a úvahu nad tím, kam by se mohl pod Murdochovou taktovkou v budoucnu ubírat symbol prestižní žurnalistiky, The Wall Street Journal, a rovněž současná mediální scéna v Česku i v Evropě, kde narůstající „zábavní platforma“ vytlačuje platformu informační.
Rupert Murdoch One M show
Vlastní britský bulvár The Sun, internetový portál MySpace, vydavatelství HarperCollins, filmová studia 20th Century Fox a jeho posledním úlovkem je společnost Dow Jones, vydávající prestižní deník Wall Street Journal. Během svého života přešel od komunismu k pravici a v současnosti obědvá nejčastěji s čínskými politickými prominenty. Původem Australan, kterým jeho britští spolužáci na Oxfordu opovrhovali, přijal americké občanství, aby si mohl koupit tamní televizní stanici. Opustil manželku po třiceti letech a tři týdny po rozvodu se oženil se svou o třicet osm let mladší čínskou tlumočnicí Wendi. S tou právě buduje nové sídlo v blízkosti Zakázaného města v Pekingu… Jak sám říká: „Svět se mění velmi rychle. Velcí již nebudou porážet malé, ale rychlí převálcují pomalé.“ Rupert Murdoch je toho i ve svých sedmdesáti šesti letech důkazem.
Australský start
Rupert Murdoch se narodil 11. března 1931 nedaleko Melbourne do rodiny sira Keitha Murdocha, uznávaného žurnalisty a vydavatele, jenž byl pasován na rytíře za věrnou službu britské královské koruně. Otec mu zprostředkoval první zkušenosti se světem médií. V Anglii, kam ho poslal studovat na Oxford, ho seznámil s jednou z nejvýznamnějších vydavatelských osobností té doby, lordem Beaverbrookem, který mu nabídl práci ve svém listu The Daily Express.
Během studií se mladý Murdoch více než filozofii, ekonomii a politice věnoval večírkům, zábavě a hazardním hrám. Obdivoval levicovou ideologii včetně Lenina, v roce 1950 byl dokonce zvolen prezidentem oxfordského Labour Clubu.
Čtyři roky poté však jeho bezstarostná léta skončila a musel se vyrovnat se smrtí otce, návratem do Austrálie a prvním pokusem o vlastní podnikání. Většinu otcova majetku spolkla enormní dědická daň a splacení dluhů, přesto se mladý Murdoch s vervou vrhl do zvyšování nákladu malého adelaidského listu The News.
Stejně jako nebyl kvůli své osobnosti respektován v Anglii, nedostalo se mu valného uznání ani v rodné Austrálii. Okolí ho považovalo za líného, arogantního a ješitného. Přestože se pouštěl do riskantních nákupů malých periodik, která byla ve ztrátě, přiváděl je do zisku díky důslednému praktikování zásad „yellow pressu“ - tedy senzačních titulků a zpráv, plných násilí, sexu a drbů, kterým se naučil od lorda Beaverbrooka.
Během australské expanze koupil v červnu 1959 i svou první televizní stanici, Channel 9 v Adelaide, kterou přejmenoval na Southern TV. O rok později ovládl sydneyský The Daily Mirror a možná ve snaze změnit svou image poskytovatele pokleslého zpravodajství založil celostátní deník The Australian.
Australian, který začal vycházet v Canbeře 4. července 1964, byl seriózním listem nabízejícím hloubkovou diskusi o sociálních tématech a vládní politice a získal si mezi novináři obdiv. V roce 1968 byl již Murdochův majetek odhadován na 50 milionů dolarů.
Britské časy
Murdochovi však začala být Austrálie malá, a když se dozvěděl, že je na prodej londýnský nedělník The News of the World, přestěhoval se i s rodinou v roce 1969 do Londýna. V říjnu téhož roku koupil londýnský deník The Sun, který se později stal synonymem jeho britského působení.
Traduje se, že když Murdoch oznámil svůj záměr změnit formát Sunu z velkých novin na tabloid, někteří ze sazečů tvrdili, že změna není možná, protože tiskařské stroje nelze na nový formát nastavit. Jenže Murdoch na jeden z velkých tiskařských strojů vylezl, otevřel ho a vyndal z něj válec, který pak vhodně umístil, takže bylo možné stroj pro tisk tabloidu použít. Prokázal tak, že na rozdíl od britských salonních lordů zná každý technický detail svého oboru, což je další z jeho osobních charakteristik: neustále sledovat technický vývoj a nebát se investovat do novinek.
Novinkou v případě Sunu však byla zejména polonahá dívka na třetí straně (u nás známá jako fenomén „Dívky Blesku“), která se stala ikonou bulvárního tisku.
Sun si v Británii zachovává významný vliv i na politickou scénu. Například přispěl k vítězství nových labouristů Tonyho Blaira v roce 1997. Blairův mluvčí Lance Price dokonce označil Murdocha za „člena Blairova kabinetu“. To bylo ještě pikantnější v souvislosti s tím, že Murdoch se předtím přátelil s Margaret Thatcherovou, labouristy nesnášel a označoval se za toryovce. Před volbami v roce 1997 ale učinil náhlý obrat a začal podporovat Tonyho Blaira – z důvodů ryze pragmatických. Potřeboval totiž, aby mu nová vláda umožnila zachovat a rozšířit jeho mediální impérium, které zahrnovalo od roku 1981 londýnské Timesy, několik tabloidů a podíl ve Sky News, což by bývalo mohlo odporovat zákonům omezujícím konvergenci médií.
S podobným problémem se musel Murdoch několikrát potýkat i za svého působení ve Spojených státech, kam se vydal když mu začala být i Velká Británie malá.
Americký boj
Podobně, jako se k Murdochovi chovali odtažitě britští aristokraté, dala mu i americká společnost jasně najevo,že chce-li své podnikání ve Spojených státech rozšiřovat, pak jedině jako americký občan. Murdoch tlaku podlehl, a aby se mohl stát majoritním vlastníkem televizní stanice, stal se v roce 1985 formálně Američanem.
Předtím však již stačil založit The National Star (později Star) a nakoupit americký deník The New York Post a společnost The New York Magazine Company. Počátkem roku 1985 Murdoch získal poloviční podíl ve filmových studiích Twentieth Century Fox za 250 milionů dolarů a v květnu téhož roku Fox koupil sedm televizních stanic společnosti Metromedia za dvě miliardy dolarů. Do té doby činila Murdochova aktiva 4,7 miliardy dolarů s ročními výnosy okolo 2,6 miliardy dolarů.
V březnu 1987 zahájil Murdoch vysílání televizní sítě Fox. Americké zákony tehdy zakazovaly, aby filmové studio vlastnilo televizní síť, takže stanice Fox zpočátku vysílala jen čtrnáct hodin celostátního programu – o hodinu méně, než bylo zákonem povoleno. Vytrvalým a obratným politikařením Murdoch postupně dosáhl změny pravidel, takže Fox mohla rozšířit své vysílání.
Vztahy s politiky však nebyly vždy jednoduché a velkou ránu Murdochovi zasadil v roce 1988 senátor Edward M. Kennedy, kterého si předtím několik Murdochových tabloidů bralo na mušku a list The Boston Herald ho označoval za „Fat Boye“, tlouštíka. Demokratický senátor Kennedy se pomstil a prosadil legislativní úpravu, kvůli níž musel Murdoch prodat svůj oblíbený list New York Post. Sice jej o pět let později koupil zpátky, ale tato prohra znamenala změnu i v Murdochově osobním životě. Uvědomil si, že nemůže bez následků vystupovat proti vedoucím osobnostem veřejného života. Pozdější působení v Asii však ukázalo, že se má ještě hodně co učit.
V roce 1990 měl Murdoch namále. Jeho News Corporation měla sice hodnotu 19 miliard dolarů, její dluhy však dosahovaly 8,1 miliardy a většina pohledávek již byla splatná. Murdoch musel své pohledávky restrukturalizovat, prodal část akcií a jeho kontrola nad podnikáním se tak oslabila. Využil však síly svých přesvědčovacích schopností a podařilo se mu uprosit americké banky, aby prodloužily dobu splatnosti jeho pohledávek do roku 1993. Bez tohoto prodloužení by tehdy Murdoch zřejmě přišel kompletně o celou svou News Corporation.
Asijský sen
Počátkem 90. let se také začal poohlížet po byznysu jinde a podnikatelské cesty zavedly bývalého levičáka do komunistické bašty Číny. Tento region byl doposud pro západní podnikatele v oblasti médií nedosažitelný a jakékoliv investice v něm se považovaly za naprosto riskantní. Ostatně při své první investici v Asii udělal i Murdoch fatální chybu. Krátce poté, co v roce 1993 koupil hongkongskou satelitní Star TV za téměř jednu miliardu dolarů, se v Londýně nechal slyšet, že „moderní komunikační technologie představují hrozbu pro totalitní režimy kdekoli na světě“. Star TV mohla tehdy vysílat do všech koutů Číny, což podstatnou mírou ovlivnilo výši částky, kterou za ni byl Murdoch ochoten zaplatit.
Na jeho slova ovšem čínský premiér Li Peng ihned reagoval tím, že v Číně jednoduše zakázal soukromé vlastnictví satelitních přijímačů. A to bezmála na čtyři roky. Murdoch se poté zkoušel omluvit i osobně a hledal všemožné cesty, jak se čínským funkcionářům zavděčit. Jeho vydavatelství HarperCollins například vydalo propagandistický životopis již penzionovaného čínského vůdce Teng Siao-phinga, napsaný jeho dcerou. Přestože vydání knihy předcházela luxusní party v New Yorku, kniha se téměř neprodávala. Star TV svůj program zcela podřídila čínským požadavkům a v roce 1994 přestala vysílat BBC News, protože čínští pohlaváři si stěžovali, že o nich BBC referuje ve špatném světle. Murdoch to okomentoval slovy, že mu BBC stejně nikdy nepřirostla k srdci.
Obvinění, že neeticky nadbíhá čínským diktátorům, se s ještě větším opodstatněním vrátila v roce 1998, kdy jeho vydavatelství HarperCollins odstoupilo od dohody na vydání pamětí posledního guvernéra Hongkongu Chrise Pattena - pravděpodobně proto, že byl příliš kritický k čínským komunistům.
Faktem je, že když se Murdoch dozvěděl, že čínská CCTV má problémy s vývojem internetového zpravodajství, neváhal a vyslal tým svých odborníků z Fox News na pomoc. Tutéž službu prokázal i deníku The People´s Daily, který je známý jako oficiální list čínské nomenklatury. V roce 1999 v interview pro časopis Vanity Fair zašel v citování čínské propagandy asi nejdále, když prohlásil o dalajlamovi, že se doslechl, že je to pouze zpolitizovaný starý mnich, který chodí v botách od Gucciho.
Do Číny se však Murdoch zřejmě upřímně zamiloval: byl zcela uchvácen energií nové Šanghaje, která mu vyrůstala před očima od konce devadesátých let, kdy tam začal trávit čas častěji. Jistě k tomu přispěla i jeho velmi pohledná tlumočnice z čínštiny Wendi Dengová, absolventka Yaleské univerzity, která se s Murdochem seznámila jako moderátorka jeho hongkongské Star TV. Pomáhala mu navazovat kontakty s čínskými podnikateli, z nichž mnozí byli jejími bývalými spolužáky z amerických univerzit.
Murdoch byl Wendi tak okouzlen, že kvůli ní po třiceti letech opustil svou druhou manželku Annu, novinářku a spisovatelku, se kterou má tři děti a jež za ním stála při budování celé jeho News Corporation. S Wendi Dengovou, která má s Murdochem dvě děti, se oženil při soukromém obřadu pouhé tři týdny po rozvodu v roce 1999.
Jejich sousedem v novém domově, který si budují nedaleko Zakázaného města v Pekingu, je i bývalý čínský premiér Zhu Rongii. Ten si prý kdysi Murdocha dobíral, že když se musel stát americkým občanem, aby si mohl koupit televizní stanici, měl by se nyní stát občanem Číny. Murdoch už to sice ve svých 76 letech zřejmě nestihne, ale bude-li jeho impérium pokračovat i ve třetí generaci, dva z jeho šesti potomků mu již zcela jistě čínskou krev přilijí.
Murdochův svět Příjmy jednotlivých součástí Murdochova impéria v roce 2006
Rupert Murdoch vybudoval své celosvětové mediální impérium zčásti také díky pomoci svých politických příznivců. Nejnovějším přírůstkem je americká společnost Dow Jones, kterou Murdoch koupil od rodiny Bancroftových za 5,6 miliardy dolarů. Dow Jones vydává prestižní The Wall Street Journal, periodikum pro investory Barron´s provozuje zpravodajský internetový portál Marketwatch.com a servis Dow Jones Newswire a zpravodajskou databázi Faktiva.
FILMOVÁ ZÁBAVA
6,7 miliardy USD
Včetně 20th Century Fox
NOVINY
4,2 miliardy USD
Včetně The New York Post, The Times of London, The Sun, London
The New York Post vychází v běžném denním nákladu okolo 750 tisíc výtisků
Dva z Murdochových listů podpořily kandidaturu Tonyho Blaira na britského premiéra v roce 1997
ČASOPISY
1,1 miliardy USD
Včetně Gemstar-TV Guide, The Weekly Standard
KNIHY
1,3 miliardy USD
Včetně vydavatelství HarperCollins
Letopisů Narnie se v roce 2006 prodalo více než 25 milionů kusů
HarperCollins vydává různé publikace včetně knih od amerických státních úředníků – z nichž někteří sedí nebo seděli ve výborech dohlížejících na mediální zájmy – stejně jako od oficiálních představitelů zahraničních zemí, s nimiž se Murdoch setkal při svých zámořských výpadech
PROGRAMY KABELOVÉ TELEVIZE
3,6 miliardy USD
Včetně Fox News Channel
TELEVIZNÍ VYSÍLÁNÍ
5,4 miliardy USD
Včetně Fox Broadcasting
V čele s pořadem „Americký idol“ (u nás se jmenuje Česko hledá Superstar) jde o nejoblíbenější televizní síť mezi diváky ve věku mezi 18 až 49 lety
SATELITNÍ TELEVIZE
2,8 miliardy USD
Včetně DirecTV, BSkyB
DirecTV měla v roce 2006 ve Spojených státech 16 milionů předplatitelů. News Corporation souhlasila s jejím prodejem.
Murdoch se v roce 2004 spojil se senátorkou Hillary Clintonovou a reverendem Alem Sharptonem v boji proti záměru agentury Nielsen Media Research zavést sofistikovanější technologii pro výpočet ratingu, podle kterého televizní stanice stanovují cenu za inzerci v místním vysílání
INTERNET / DALŠÍ
1,7 miliardy USD
Včetně MySpace
News Corporation koupila internetový portál MySpace v roce 2005.
Pramen: The New York Times
Média se stávají součástí zábavních impérií Špatné zprávy 2007 Jak známo, Rupert Murdoch koupil uprostřed léta (1. srpna) čtyřiašedesátiprocentní podíl ve vydavatelské společnosti Dow Jones, která vydává ve Spojených státech The Wall Street Journal. Rodině Bancroftových za ni vyplatil 5,6 miliardy dolarů. Dow Jones začne produkovat ekonomické zpravodajství pro Murdochův nový ekonomický kanál na televizní stanici Fox. Předtím by ale tato společnost musela vypovědět smlouvu s televizí CNBC a zaplatit pokutu, což pan Murdoch nechce. Jak to dopadne, teprve uvidíme. Krátce před prodejem listu rezignoval na místo ředitele WSJ Němec Dieter von Holtzbrinck, který otevřeně vyjádřil obavy o budoucí nezávislost listu jako důvod svého odchodu.
Silný názor
Andrew Neil, který v minulosti pracoval jako editor v redakci Murdochem ovládaných britských novin Sunday Times, řekl v BBC: „Jakmile má (pan Murdoch) na něco silný názor nebo jsou-li v sázce jeho obchodní zájmy, nenechá nikoho na pochybách, co se má napsat.“ Sám Murdoch ale 9. srpna prohlásil, že z novin nikoho vyhazovat nehodlá, naopak uvažuje o přijetí dalších lidí. Dodal však: „Pokud si ovšem někdo myslí, že práce pro mě je proti jeho principům, budu samozřejmě respektovat přání dotyčného odejít.“ Nový majitel by chtěl, aby Wall Street Journal (WSJ) byl v budoucnu přímou konkurencí The New York Times (NYT), tedy aby se více soustředil na neekonomické zpravodajství, a hodlá rozšířit pobočky v Evropě a Asii. Tuto větu lze číst i tak, že pan Murdoch chce více zasahovat do politiky, což je právě to, čeho se někteří novináři bojí. V nejbližší době prý plánuje zrušení poplatků za přístup na internetové stránky. Zatím předplatné WSJ.com na rok stojí 79 dolarů a WSJ na něm loni vydělalo 65 milionů dolarů, příjem z inzerce činil 75 milionů dolarů. Zvýší-li se gratis přístupem počet čtenářů, zdraží se inzerce a pan Murdoch na tom časem ještě může vydělat. Zatím má WSJ měsíčně 1,5 milionu čtenářů (údaj je z července 2007). Ve stejnou dobu měl The New York Times, který je selektivně zdarma, 6,8 milionu čtenářů. Kvůli konkurenci zvažuje NYT rovněž uvolnit všechny strany zdarma. Později prý pan Murdoch uvažuje také o zrušení tištěného vydání WSJ, nechal by ho jen na internetu. To by přineslo samozřejmě ještě větší úspory za tisk, papír, distribuci a možná i za kanceláře: většina redaktorů by mohla pracovat doma.
Jestliže by ale začal pan Murdoch skutečně dělat pomocí WSJ vlastní politiku, mohl by tento fakt přinést bumerangový efekt a mohl by se obrátit poprvé proti tomuto mediálnímu magnátovi. Značka The Wall Street Journal by tím mohla ztratit na hodnotě, protože se kvůli Murdochovým praktikám dostane do stálého podezření z konfliktu zájmů, a to ne u běžných čtenářů, ale u nejvlivnějších byznysmenů. Jak Murdoch umí manipulovat s informacemi, bylo vidět právě v těchto dnech, kdy The New York Post několik dní za sebou dramaticky hlásal, že Timesselect bude muset kvůli konkurenci končit. Majitelem tohoto deníku je ale rovněž pan Murdoch.
MAFRA nabídne životní styl
Ve stejný den, kdy pan Murdoch koupil WSJ, přebrala v České republice MAFRA vydavatelství skupiny Expansion Group a vydala se novým směrem.
Z vydavatelů působících v České republice jako první v zahraničí začal společně se svými tituly prodávat běžné zboží švýcarský Ringier. Jeho magazín pro hobby kuchaře Betty Bossi nabízí sendviče, loupáčky na zeleninu, kterých prodala tato firma již 250 000. Časopisu Der Spiegel to nedávno přiznal Michael Ringier (firma patří jemu a jeho sestrám). Vydělal tím víc než prodejem některých časopisů.
Kromě toho začal Ringier využívat možnosti spojení některých svých novin a časopisů s televizními pořady, aby tak vytvořil takzvanou značkovou rodinu. S pořadem Gesundheits Sprechstunde (volně přeloženo Hodina o zdraví) si vydavatelství vytvořilo největší „zdravotnickou platformu“ v Evropě a provozuje i loď, na které mají zákazníci k dispozici nemocnice. Každoročně touto lodí jezdí po Středozemním moři tisíc lidí.
Podobnou cestou se vydala MAFRA (vydává Lidové noviny a Mladou frontu Dnes), když zakotvila v obchodu s mobilními technologiemi. Vlastní 51procentní podíl v Expansion Group, která vyvíjí a prodává aplikace a hry pro mobilní telefony. Od jejího sesterského vydavatelství získala tato vydavatelská skupiny i časopisy yop!, Svět mobilů a Mobil Hry. Ondřej Aust uvedl v Lidových novinách, že těchto časopisů se prodá měsíčně kolem 50 tisíc výtisků, což představuje asi polovinu všech prodaných podobných magazínů v Česku. MAFRA plánuje pomocí mobilních telefonů provázat nabídku svých tištěných titulů i vysílání hudební televize Óčko a pražských rádií Express a Classic FM, které rovněž provozuje. Je tedy evidentní, že MAFRA si buduje svou „značkovou rodinu“ a postupně se pokusí nabízet životní styl, což je trend, se kterým měli velký úspěch před časem hlavně výrobci sportovní obuvi Adidas a Nike.
Podobně ve Francii chce koupit Les Echos, finanční a obchodní deník se stoletou tradicí, společnost Louis Vuitton MoDt Hennessy, která obchoduje s luxusní galanterií a alkoholickými nápoji. Společnost ovládá jeden z nejbohatších Francouzů Bernard Arnault a zřejmě se pokouší o něco podobného: vybudovat „platformu Look and Styl Louis Vuitton“.
A co informace?
„Jenže prodávané zboží musí odpovídat našim produktům, seriózní Der Spiegel si nemůže dovolit nabízet loupáčky na zeleninu,“ podotkl Michael Ringier. Připomeňme, že hlavními produkty vydavatelství Ringier jsou ve Švýcarsku bulvární Blick a v Česku Blesk a od 17. října i Aha. Zdá se, že je zřejmé, jakým směrem se chce MAFRA ubírat: buduje „zábavní platformu“. Důsledek: „informační platforma“ bude vbrzku v České republice zřejmě neobsazená a v zahraničí se zmenšuje. Tržiště ideí zabírá čím dál tím menší místo, neboť dochází k refeudalizaci veřejnosti (Habermas). Informací přibývá geometrickou řadou, ale zároveň dochází skoro stejně rychle k čím dál menší výměně ideí mezi občany a současně i k účelové selekci infomací, které jdou proti zájmu vlastníků. Například těžko bude moci vést MF Dnes na svých stránkách seriózní diskusi o tom, že by videohry měly podléhat řádné právní kontrole, protože „pravděpodobně zvyšují závažnou trestnou činnost v reálném světě“ (Peter Singer, Princeton).
Svoboda novinářů
Další útok na nezávislé prestižní noviny a časopisy (Süddeutsche Zeitung, Die Zeit, Frankfurter Rundschau, Die Tageszeitung, Die Welt a Der Spiegel) bylo možné o tři dny později zaznamenat v Německu, kde z podnětu předsedy výboru pro Bundesnachrichtendienst (Spolkovou zahraniční službu) Siegfrieda Kaudera (CDU) bylo zahájeno vyšetřování sedmnácti novinářů. Důvod? Citovali z důvěrných a tajných dokumentů, a tím se měli dopustit trestného činu. Je to jeden z mnoha dalších pokusů v Německu, jak omezit svobodu novinářů. Odborníci ale tvrdí, že nemá šanci na úspěch, protože existuje precedentní rozsudek Ústavního soudu z 13. května 1965 (vynesený po takzvané Spiegelaféře, v níž šlo rovněž o zveřejnění přísně tajných materiálů), který konstatoval, že taková žaloba je neodůvodněná. V právnické literatuře, kde se rozsudek široce zdůvodňoval, stojí: „Žurnalista nepředstavuje typ zrádce vlasti. Jemu málo záleží na tom, jestli prozradil státní tajemství, nebo ne a jestli tato tajemství jsou právem za tajemství považována. Při posuzování jde hlavně o to, s jakým úmyslem si dotčený muž takovýto materiál obstaral. Novinářům jde o kritické posouzení politiky a své názory potřebují podložit fakty. A to je ve svobodné demokratické a právní zemi vážný úkol.“ Kdyby se vzhledem k ohrožení terorismem změnil postoj německého ústavního soudu, byl by to závažný zásah do svobody novinářské profese. Policie má stíhat ty, kteří prozrazují státní tajemství, a ne ty, kteří je používají ke své práci. Na celém pokusu o kriminalizování investigativní žurnalistiky je zajímavé to, že k němu dochází krátce poté, co tentýž ústavní soud vynesl v letošním roce (po policejní prohlídce u novináře Bruna Schirra a redakce Cicera) rozsudek, v němž stojí: „Svoboda tisku zahrnuje také ochranu před pronikáním státu do tajemství redakční práce a důvěrných vztahů mezi médii a jejich informanty“.
Jediná naděje za této situace je v internetu, který by měl být přístupný co nejrychleji a zdarma všem a do kterého žádný stát nebude moci zasahovat.
