Česko nemůže samo prosadit žádné velké vize
Měli bychom sestavit vládu pro české předsednictví v Evropské unii, tvrdí někteří politici. A snad největším paradoxem je, že přípravu na prvních šest měsíců roku 2009 považují už dnes za prioritu i představitelé eurorealistické ODS. Mluví se o tom, že se vládní tajemník pro koordinaci českého předsednictví Zdeněk Hrubý má stát ministrem. Skoro by mohl vzniknout dojem, že Česko jako vůdce EU hodlá přijít s velkými vizemi, které pak může za necelé tři roky prosadit. Samozřejmě že nemůže.
Vlastně to bývá úplně naopak. Předsedající země se má podílet na zajišťování každodenního chodu unie, musí se věnovat tématům, jež už byla v EU nastolena. Úkolem politiků tohoto státu je vyjednávání kompromisů, měli by se zamýšlet nad postoji ostatních zemí a věcným přístupem uklidňovat zbytečné vášně. Pokud předsedající stát chce, aby bylo jeho předsednictví úspěšné, musí často slevit ze svých vlastních ambicí. Jak jinak by mohl přispět ke shodě mezi pětadvaceti či sedmadvaceti (po přijetí Bulharska a Rumunska) členy?
Jistě, Česko bude moci nastolit také vlastní témata. To ale vůbec neznamená, že se ocitne v nějaké zvýhodněné pozici při prosazování svých představ. Pokud nebude v tom či onom shoda mezi ostatními členskými státy, Praha s tím neudělá vůbec nic. Přicházet s návrhy, nad kterými se ostatní Evropané pouze pousmějí, nemá žádný smysl.
Svěří se to Teličkovi...
Přesto je jisté, že zvládnout první české předsednictví v EU bude pro zemi hodně náročné. Budeme mít dost úředníků a diplomatů, kteří budou nejen dostatečně ovládat evropskou problematiku, ale také angličtinu a francouzštinu? Na předsednictví musí být připraveno každé ministerstvo, nejenom tým Zdeňka Hrubého. Nejde ovšem pouze o byrokracii, protože Česko se bude podílet na řešení politických otázek. Je nutné vzít jako realitu, že už dnes se Češi pohybují na evropské politické scéně. Vytvoření zvláštního týmu pod vedením ministra může být užitečné, ale také kontraproduktivní. Záleží na dalších věcech. Politolog Jacques Rupnik to v České televizi vystihl poměrně přesně: „Tady se znovu vracíme do situace před vstupem České republiky do unie. Svěří se to panu Teličkovi, on má na to experty, on bude vyjednávat a politika česká jede dál a vlastně se nemusí Evropou zabývat.“ Duch Švejka v Česku stále žije. I na jednotlivých ministerstvech se mohou zbavovat odpovědnosti, když přece celé předsednictví má na starost pan Hrubý.
Nebylo by špatné, kdyby samotná příprava na předsednictví vedla k tomu, že si Češi ujasní, jakou Evropu vlastně chtějí. Předseda zelených Martin Bursík považuje za prvořadé říct, „kam chceme, aby naše společná Evropa šla po dobu českého předsednictví“. To by bylo ideální. Na druhé straně se opět musíme vrátit k realistickému pohledu. Problém je v tom, že shodu o budoucím směřování EU nelze v českých poměrech očekávat. Vrcholem politického kompromisu může být dohoda o určitých českých prioritách, ale konečné cíle bude stejně každý chápat po svém.
Kam míří ODS?
Kromě tradičních rozdílů mezi jednotlivými českými politickými stranami je ostatně velkou neznámou i to, kam se bude ve svých postojích ubírat dnes nejsilnější strana občanských demokratů. I když vliv Václava Klause v tomto směru klesl, ODS má stále své eurorealistické křídlo, jehož hlavním představitelem je europoslanec Jan Zahradil. Zdá se, že jeho hlavním zájmem je zabránit oživování evropské ústavní smlouvy a protlačování jejích pasáží nějakými zadními vrátky. Zvlášť v českých regionech je ovšem silná skupina pragmatických politiků ODS, kterým jde především o efektivní využití peněz z evropských fondů. Ve vládě dnes toto křídlo zastupuje ministr pro místní rozvoj Petr Gandalovič. Tito politici ODS se soustředí na praktickou politiku, členství v Evropské unii chápou jako realitu, ale ani oni nehýří nadšením pro nějaké velké evropské vize. A pak je tu ještě ministr zahraničí Alexandr Vondra, podle kterého by Evropská unie měla sehrát skutečně zásadní roli zejména ve vztahu k okolnímu světu. Vondrovou vizí je především společná energetická politika EU, díky níž by bylo možné se společně bránit přílišné surovinové závislosti na Rusku. Různorodost názorů sice může komplikovat vytváření jednotných českých stanovisek pro budoucí předsednictví, ale není na ní nic špatného - také na evropské politické scéně se mezi sebou střetávají konzervativci, socialisté a zelení, eurofederalisté a zastánci silné role národních států.
V době předsednictví se pak nakonec Češi asi budou muset věnovat nejvíce tomu, co bude zrovna nejvíce pálit celou unii. Je možné stanovovat priority předem, ale pak se třeba znenadání vynoří zcela nové téma. V centru pozornosti se najednou ocitne událost, s níž nikdo příliš nepočítal. Říká se tomu „efekt tsunami“. A teď se Česko musí připravovat hlavně na to, že bude muset takové vlny tsunami zvládat.
