Tohle sebevědomí, jež nemá jiné opodstatnění než víru v sebe sama, je vstupní branou do duše republikánského kandidáta.
Drobnokresba Trumpovy povahy se ale skrývá v knihách, které o sobě s pomocí různých autorů za posledních 25 let sepsal. Dozvíte se například, že lidský život i politika jsou jen sérií „obchodních dealů“, z nichž jedna strana vychází jako vítěz a druhá jako poražený. Jediným úkolem Ameriky je podle Trumpa přestat prohrávat. Jinými slovy, zbytek světa v případě, že se stane prezidentem, čeká porážka.
Vítěz versus šmuk
V teorii her se tomu říká „hra s nulovým součtem“. Co jeden hráč získá, druhý ztrácí. Spolupráce nemá smysl (příkladem budiž hra kámen, nůžky, papír). Kdyby byla každá mezilidská interakce hrou s nulovým součtem, svět by se dal přehledně rozdělit na vítěze a poražené, což má pro Trumpův způsob uvažování zásadní význam.
V knize Věřte si a nakopejte všem zadek (2007) píše, že jen dvě procenta světové populace o sobě mohou říci, že jsou úspěšní. Jestli patříte mezi 98 procent neúspěšných, v Trumpových očích jste nedopadli ještě nejhůře. Nejhorší typ člověka je pro něj někdo, komu říká „šmuk“. V jidiš slovo šmuk znamená zhruba „špinavý, odporný člověk“, v trumpovštině se výraz sémanticky pozoruhodně posunul a značí „důvěřivého hlupáka“.
Když je někdo šmuk, může mít i peníze, ale nechává se okolím využívat a obírat. V knize Život na vrcholu (1990) dává Trump na vědomí, že podobnou nemocí nikdy netrpěl. Typickým představitelem šmuka byl podle něj generál McClellan, jenž v americké občanské válce odmítl zaútočit na vojska Konfederace, přestože měl převahu. Něco takového je ve světě prostořekého realitního magnáta svatokrádeží.
Jestliže Trump v obchodu i životě narazí na šmuka, neztratí s ním už ani slovo. „Nevěř ani nejlepším přátelům,“ zní jeho obchodní krédo. Důvěra je typický šmukistický nešvar. „Najímej si ty nejlepší lidi, ale nevěř jim,“ je ta nejlepší rada, kterou si od Trumpa čtenář může odnést.
Trumpologie
Po pravdě řečeno, Trumpovy knihy jsou málokdy tak přímočaré. Jako důkaz věrnosti žánru motivačních příruček obsahují množství balastu, v němž jeden titul odporuje jinému, občas sám sobě, a někdy si věty dokonce protiřečí na téže stránce. Trump vjednu chvíli čtenáři radí, aby důvěřoval své intuici, v příští jej varuje před nepromyšleným krokem. Zkus svoje štěstí, ale neriskuj, dokud si nebudeš jist! Věř svým instinktům, ale používej hlavu! Jednej rychle a s řešením neotálej, jindy ale situace vyžaduje trpělivost! A tak dále.
Číst skrumáže motivačních hesel bývá u většiny kandidátů na prezidenta ztrátou času. Americká i západoevropská politická žurnalistika se u kandidátů dávno spoléhá hlavně na jejich hlasovací historii, případně na zisky a náklady každé agendy - spíše než na lidské stránky, protože politici se ve funkci zřídkakdy těší takové volnosti, aby je mohli projevit. Častěji fungují jako avatar různých koalic a zájmových skupin. Ke studiu psychologie se analytici uchylují jen u špatně čitelných autokratů daleko za hranicemi (Kim Čong-un, Putin) - a v případě Trumpa. Ten nemá žádnou hlasovací historii a neslouží žádné zájmové skupině. Anebo si to alespoň nemyslí, což vyjde nastejno.
Trumpův příchod mimo jiné způsobil, že se novináři přes noc proměnili ve spolek ambulantních psychologů. Vznikl nový obor společenských věd zvaný trumpologie (podle vzoru kremlologie). Všichni se snaží uhodnout, co má Trump za lubem.
Tajemství se prý skrývá v životním příběhu realitního magnáta. Ten už padesát let krouží kolem nemovitostí na Manhattanu, což je odvětví podnikání, jemuž ekonomové přezdívají „dobývání renty“. Dobývání renty neznamená nic jiného než dobývání renty. Zdroje jsou omezeny a fixně dány, každý zisk jednotlivce je vykoupen ztrátami ostatních. Jde o typickou hru s nulovým součtem.
NATO? Tomu neříkám vítězství
Trh s realitami je regulován a uspět se dá jen tak, že se regulace obejde, nejlépe nějakým spektakulárním „obchodním dealem“.
Trump věnuje značné úsilí, aby čtenáře přesvědčil, že jeho půlstoletá zkušenost na realitním trhu mu dává dobrý vhled do toho, jak funguje globální trh a rovněž globální politika. Svět podle Trumpa rovná se fixní množství bohatství, které lze různě přeskupovat. Politika je bojem o omezený počet těchto zdrojů. Každá politická dohoda má své vítěze a poražené. Amerika v posledních letech hlavně prohrávala, protože zbytek světa se obohacoval na její úkor. Ať už to byla Čína, která si díky podhodnocené měně vydělala na největší armádu na světě, anebo spojenci, kteří se na útraty Ameriky těší bezpečnosti a nic za to neplatí. „Tomu neříkám vítězství,“ píše Trump v jedné knize.
Amerika se vjeho očích chová jako šmuk. Trump ale dokáže vyjednat lepší deal. Amerika bude zase největší. „Prostě mi věřte,“vzkazuje voličstvu. Na obchody (samozřejmě ty s nulovým součtem) je tu největším expertem. Imigrace? Je dobrá maximálně pro imigranty. Americe škodí. Svět je hřištěm, na němž různí hráči zkouší své strategie. Vítězem obchodního dealu není ten, kdo si na jeho základě polepší, nýbrž ten, jehož protivník odejde poražen.
Lepší znamená „lepší než ostatní“. V zájmu USA není růst jihovýchodní Asie - ten se dosud děl na úkor pracovních míst v USA a provázely jej „krádeže“ amerických technologií. Až Amerika zase uzavře svůj (samozřejmě fixně veliký) trh a bude jej řádně chránit, zbytek světa konečně odejde s nepořízenou.
Co na tom, že globální trh funguje jinak než trh s nemovitostmi na Manhattanu, který ekonomové považují za příkladně dysfunkční odvětví? Koho z Trumpových voličů zajímá, že většina trhu je hrou kladného součtu? Že giganty jako Apple a Microsoft si občas mohou jít po krku, ale v zásadě platí, že jeden bez druhého by hospodařil na podstatně menším písečku? Koho zajímá, že imigrace přináší výhody nejen imigrantům, ale zvyšuje i ekonomický výkon země? Že na dohodě s Íránem vydělá nejen Írán, ale také USA a zbytek světa?
Trumpův geniálně prostý výklad světa jako hřiště, kde všichni hrají dokola kámen, nůžky, papír, si spektakulárně padl do náruče s touhou voličů po alchymickém lektvaru, po jehož vypití bude Amerika zase „veliká“, všechno si vyrobí sama, zatímco zbytek světa bude „malý“ a bezvýznamný. K tomu všemu není zapotřebí více než dobrá vyjednávací taktika.
Donald, Bič Boží
Přestože Trump za čtvrtstoletí vystřídal řadu postojů (a několikrát, jako třeba v případě kontroly zbraní, provedl ukázkový obrat o sto osmdesát stupňů), vcelku lze říci, že vždy hospodařil (myšleno v duchu) s neomezeným rozpočtem a rozdával chudým štědře jako sociální demokrat. Ovšem domácí politika jej nikdy doopravdy nezajímala, a to až do chvíle, než se na scéně objevil důstojný nepřítel, totiž imigranti. Zároveň platí, že ve všech klíčových bodech, kolem nichž se točí Trumpova předvolební kampaň, zůstává po celý život vzácně konzistentním.
Vždycky vystupoval proti přistěhovalcům, vždycky žádal pro domácí trh ochranářská opatření a vždycky tvrdil, že Amerika se nemá míchat do žádného konfliktu ve světě. Nedůvěra k cizincům a nedůvěra ke spojencům Ameriky patří mezi jeho základní výbavu.
Dějiny světa, jak je vidí Donald, jsou dějinami střetu nejsilnějších „brandů“ (značek). Brand je mytická síla, která je pro utváření reality mnohem podstatnější než vojenská nebo technologická převaha.
Náboženství vznikají a padají na síle své značky. Boj o světovou dominanci je marketingovou bitvou, kterou musí vyhrát „Made in USA“- ato s podobnou hybností, s jakou kdysi odzbrojoval své protivníky hunský nájezdník Attila, Bič Boží.
„Jen brand, který nám umožní naplnit smysl života,“ píše v knize Dotek Midase (2001). Trumpovým brandem je - jak vyplývá z drobků poházených okolo tématu - ostrý chlapík (proto se tolik mračí), který si nenechá zavřít pusu žádným vyznavačem politické korektnosti. Nikdo jej nedotlačí k omluvě za rasistické nebo sexistické urážky. Ty jsou, jak už věděl Attila, jen nástrojem ke zdokonalení vlastní značky.
Další ingrediencí brandu jménem Trump je nevypočitatelnost. Ani po přečtení všech jeho knih nevíte, jestli v případě zvolení opravdu vypoví všechny smlouvy o volném obchodu a nabídne východní a střední Evropu Vladimiru Putinovi jako dezert ke slavnostní večeři v Bílém domě. Ale aspoň víte, že kdyby se lámal chleba, nebude mu to ani trochu proti mysli.
Čtěte také:
7 zásadních momentů amerických prezidentských debat
