Při krizi v České televizi prý prohrály principy právního státu, prohrála prý i parlamentní demokracie. Velice vážná slova, při kterých si občan musí položit otázku: Prohrály proto, že zaměstnanci neuznávají Radou pro Českou televizi zvoleného generálního ředitele? Ale to se přece může stát v jakémkoliv podniku. A že toho nejsme svědky ve skutečně fungujících podnicích? Snad je to proto, že jsou dobře fungující, správní rada neboli představenstvo těchto podniků jsou lidé ve svém oboru zkušení, vybraní na základě toho, co již ve svém profesním životě prokázali.
Prohry nevadily.
Je možné, že prohrály principy právního státu. Jenomže ty prohrály již v době, kdy jsme byli svědky toho, jak mizí desítky miliard v privatizačních fondech, aniž by byl kdokoliv brán k odpovědnosti. Kdy bylo možné poskytnout miliardové úvěry přes negativní posudky odborných pracovníků úvěrových oddělení bank, úvěry, jejichž ztráty budou muset všichni občané zaplatit, a vlastně tak budou jedinými potrestanými za věc, kterou nespáchali. Ti, co ji spáchali, odešli s mnohamilionovými zlatými padáky.
Slyšeli a četli jsme v posledních dnech tolikrát, že prohrála parlamentní demokracie, až tomu nakonec všichni uvěříme. A tady je otázka, co to vlastně je parlamentní demokracie. Zdá se, že jsme si vytvořili pocit, že začíná, ale bohužel i končí pro občana dnem, kdy v parlamentních volbách odevzdá svůj hlas straně, se kterou sympatizuje. Úmyslně mluvím o sympatiích ke straně, a ne k jejímu programu, protože ty se navzájem tak málo liší, že i pozorný pozorovatel si jen těžko vzpomene, v čem odlišnost vlastně byla.
Je samozřejmě demokratické, když samostatně myslící a uvědomělý občan přijde demonstrovat na Václavské náměstí a poslechne si dojemný dopis syna tatínkovi. Ale proč se zmanipulovaný a naivní občan žene na stejné náměstí a bojuje za egoistické ekonomické zájmy skupiny lidí v televizi, kterým prý nejde o nic jiného než o peníze? Proč tento občan nechápe, že tentokrát ohrožuje samou podstatu parlamentní demokracie? Kritici mají v jedné věci pravdu – shromáždění lidí na náměstí nemůže situaci vyřešit. Shromáždění na Václavském náměstí nebo na Letné v roce 1989 také nic nevyřešilo. Lidé, kteří na nich demonstrovali, „jenom nahlas řekli svůj názor a doufali, že si ho politici konečně všimnou.
Nehospodárná televize.
V hospodaření České televize je určitě mnoho prohnilého a nepochybně mají pravdu kritici, kteří tvrdí, že televize se nechová hospodárně. Leč od toho má radu, jejíž povinností a právem je hospodaření kontrolovat. Kolikrát již padl návrh, aby hospodaření České televize spadalo pod vyšší kontrolní úřad. Tento návrh nikdy neprošel, protože na něm neměli zájem jak profesní skupiny, tak politici. Je tedy korektní z toho vinit pracovníky politického a ekonomického zpravodajství, kteří se zabednili ve velínu televize? Ti mohou mít i z případného vítězství nejmenší ekonomický prospěch. Jestli vůbec nějaký.
Veřejnoprávnost.
Dověděli jsme se, že Česká televize v posledních dnech neplní své veřejnoprávní poslání. Ale buďme upřímní: kdy plnila Česká televize dokonale své veřejnoprávní poslání předtím? Nesou–li tito novináři svůj kus viny, je to v něčem jiném. Oni byli těmi, kteří umožnili politikům podlehnout zhoubnému pocitu své naprosté dokonalosti. Ne proto, že by je nikdy nekritizovali, ale tím, jak z nich trvale vytvářeli mediální hvězdy. Jaksi se pozapomnělo na to, že politik je součástí služby veřejnosti, má pracovat a jiní mají výsledky jeho práce komentovat. Stalo se pravidlem zvát si vrcholné politiky do diskusních pořadů a ptát se jich, co si myslí o tom či onom problému. Co si myslí politik o své práci nebo o práci svého kolegy, nás zajímá jenom jako jedna z informací, kterou média poskytují. Naopak politika a občana by mělo zajímat, co si o jeho práci myslí odborníci, politologové nebo analytici. Jenomže kdybychom o věcech mluvili věcně, asi by to bylo mediálně méně zajímavé a poklesla by sledovanost. Právě proto existuje veřejnoprávní televize, která se nemusí zabývat jenom sledovaností a může se problémům věnovat věcně.
Bulvarizace.
Stalo se jaksi zvykem hodnotit politiky podle toho, jak vtipně toho druhého shodili nebo urazili. Stalo se zvykem, že se politici chodí předvádět do televizních show, které samy o sobě jsou v naprostém pořádku, protože lidi baví. Jenomže u nás se staly jakýmsi měřítkem popularity, a tudíž měřítkem toho, koho budeme volit. Není snad ještě zapomenut příklad našeho kdysi nejpopulárnějšího politika, po kterém sice zůstaly nerozhodnuty životně důležité věci, jako je energetická politika státu, leč jemu na popularitě to neubíralo ani procento. To všechno má co do činění s „bulvarizací našich médií. Proto se taky stírají rozdíly mezi televizemi komerčními a televizí veřejnoprávní. Tato „bulvarizace není vlastní jenom televizím. Nejmarkantnější je snad u lídra českých deníků Mladé fronty Dnes. Nemůžeme říci, že vymizely analytické komentáře, ve kterých bychom se dověděli, co je prapříčinou nějaké věci a kam to může vést. Ony ani nikdy nevznikly. Tento trend k bulváru je u deníků, které mají soukromé vydavatele, pochopitelný. Je to každodenní boj o čtenáře, s tím spojený boj o náklad a od toho se odvíjející boj o reklamu. Právě proto je potřebné pokusit se vytvořit skutečně veřejnoprávní televizi. Nedokážeme–li to, vybírejme své politické reprezentanty v profesionálně řízeném castingu. Alespoň budeme vědět, že naše mediální hvězdy jsou profesionálové. V dané situaci je jedno, zda tato krize vypukla kvůli České televizi. Stejně dobře mohl být jejím zdrojem problém masa z šílených krav, spuštění Temelína, další vytunelované banky nebo fakt, že naši hokejisté vypadli již v prvním kole světového šampionátu. Ale to se snad nestane. Oni jsou totiž profesionálové.
