Večerní pohled na sedm dubajských hvězdiček
Perex:
Dokončovali jsme zajímavý projekt na Ukrajině s jistou významnou podnikatelskou skupinou. „Příští týden v pátek dopoledne podepisujeme kontrakt,“ sdělil mi Igor Alexejevič. „A ve 14.20 nám letí přímá linka Aerosvitu do Dubaje, musíme to pořádně oslavit,“ dodal. Že ona oslava bude v bájném hotelu Burj-Al-Arabu, zatím Igor Alexejevič zatajil.
O sobotním ránu mě pod dveřmi pokoje v dubajském hotelu Hilton Jumeirah Beach čekaly noviny a dopis. Ač tomu bylo nelehké uvěřit, psala mně manažerka nejvybroušenějšího drahokamu mezi všemi světovými hotely, sedmihvězdičkového Burj-Al-Arabu. „Vážený pane, jsme velice potěšeni, že jste si na dnešní večer rezervoval stůl v naší restauraci Al Mahara. Vaše identifikační číslo je 13547846,“ ujišťovala mne manažerka. Následovala téměř celá strana pokynů, co je možno a co ne, že nás ochranka hotelu do areálu pustí nejdříve půl hodiny před plánovanou večeří, že děti do dvanácti let a fotoaparáty jsou v restauraci zakázány a jaké oblečení je přípustné. Když jsem se naoko před svými ukrajinskými partnery pohoršoval nad přísnými omezeními, jen nevěřícně kroutili hlavami: „Co řešíš? Ten stůl jsme museli rezervovat pár dní předem, a to není sezona!“
O monumentálním hotelu ve tvaru plachetnice jsem již četl a slyšel mnoho, ale večeře mě tam čekala poprvé. Hned při příjezdu jsem začal tušit, že má očekávání budou zřejmě ještě překonána. Vstup do hotelu a hala, jejíž vrchol se tyčí v nedohlednu nejhořejšího cípu plachetnice, jsou vskutku impozantní. Oslňující lesk zlata snad nejlépe charakterizuje veškeré bohatství, nahromaděné v tomto koutě světa. V patře, v Piano baru, si nelze neobjednat suché Martini jako aperitiv a vypít je při poslechu komorně laděného kvarteta. Prosklený výhled na všechny strany umocňuje příjemný zážitek začínajícího večera.
Stůl je rezervován ve vyhlášené podmořské restauraci Al Mahara. Recepční zkontroluje naše rezervační kódy, diskrétně nahlásí telefonem nějaké pokyny a uvede nás k výtahu. Fáráme dvě patra pod zem a u dveří si nás přebírá její kolegyně. Během chvilky sedíme v relativně stísněném prostoru kruhové haly a z reproduktorů se ozývá tajemná hudba jako ve známé filmové verzi verneovky 20 000 mil pod mořem. „Vyčkejte prosím příjezdu ponorky,“ ozve se ještě za našimi zády a já si všimnu, že u žlutých dveří naproti sedačce je opravdu nápis Submarine. Dveře se otevírají a vítá nás kapitán: „Vítejte na cestě do podmořské restaurace Al Mahara.“ Ponorka se dá do pohybu, při cestě do podmořského restaurantu jen těsně míjíme korálové útesy a jako děti se necháváme unášet dobrodružstvím, byť pouze v trenažéru.
U dveří restaurace nás vítá bezvadně upravený personál, který dle rezervace přesně ví, s kým má tu čest. Náš osobní číšník se nás diskrétně ptá, zda nám stačí menu v ruštině, či požadujeme také anglické. Fascinovaně zírám na podmořské akvárium, kolem kterého se nachází celá restaurace. Při pohledu na kroužící žraloky si uvědomuji, že mám již docela hlad. Ve výběru specialit spoléhám na své partnery, kteří zde evidentně nejsou poprvé. A tak se průběžně na stole objevují Dim Sum, specialita podniku Hot Platter a závěrečné sladké Choco Tart ALC. K tomu pijeme Ruin Brut a Sancerre Jol Ros. Registruji, že v restauraci jednoznačně převládá ruština a arabština a k mému překvapení v ní panuje velmi příjemná atmosféra, která neodpovídá očekávanému snobskému prostředí. Není výjimkou občasná konverzace mezi osádkami jednotlivých stolů, nikdo zde nepřehazuje vidlemi vydělané miliardy a soused u vedlejšího stolu se s námi za zády své manželky (či milenky) domlouvá na závěrečný koňak u vedlejšího baru.
Večer to byl úchvatný a rovněž cena mě příjemně překvapila. Když se člověk trochu rozšoupne, za stejné peníze je schopen povečeřet i v Praze.
