Manažeři nemusejí jmenovitě zveřejňovat příjmy
V konkurenci zpráv a názorů k výsledkům sjezdu ČSSD, odchodu lidovců z vlády a hlasování o vyslovení nedůvěry vládě na mimořádné schůzi Poslanecké sněmovny zaniklo nejen dost důležitých zpráv, ale i dříve velmi oblíbené téma o zveřejňování platů a dalších požitků českých manažerů.
Poslanci ODS Pavlu Suchánkovi se minulý týden nakonec podařilo prosadit změnu zákona o podnikání na kapitálovém trhu tak, aby manažeři nemuseli jmenovitě zveřejnit své příjmy. Suchánek to zkoušel třikrát a jeho úspěch byl nakonec zákonitý. Detailní finanční striptýz ředitelů byl sice s napětím očekávaný, ale veřejně jeho povinnost už téměř nikdo z původních navrhovatelů nebyl ochoten hájit. Konkrétně ministerstvo financí i Komise pro cenné papíry daly od této přísné úpravy ruce pryč (EURO 11/ 2005), což zvláště v případě regulátora kapitálového trhu byla překvapivá změna stanoviska. Naopak řady kritiků hlasitě reprezentoval generální ředitel Burzy cenný papírů Praha Petr Koblic.
Legislativní Suchánkův posun - pokud jej ještě schválí Senát a podepíše prezident - odráží především změnu názoru pro tento zákon klíčových institucí, ale nesnižuje relevantnost argumentů z druhého břehu. Týdeník EURO před třemi týdny v rozsáhlém materiálu citoval několik zastánců zatím stále ještě platné úpravy, na základě které mají do 30. dubna společnosti obchodované na veřejných trzích zveřejnit veškeré peněžité i naturální požitky svých vedoucích pracovníků. Bývalí a úspěšní manažeři a dnes investoři Dan Gladiš, Eduard Míka a Gabriel Eichler argumentovali, že u veřejně obchodovaných společností má celá veřejnost (coby potenciální investor) právo vědět, jak jsou její manažeři odměňovaní. Takový drobnohled do kapes ředitelů by vedl k častějšímu poměřování jejich přínosu pro firmu a relativní (vůči ostatním manažerům v obdobných pozicích u podobných společností) výše jejich platu. Pokud by investor dospěl k závěru, že generální ředitel konkrétního podniku je přeplácen, mohl by to pro něj být signál, že i v jiných aspektech nemusí být společnost dobře vedená a své peníze investovat jinam.
Jeden zkušený ředitel firmy se zahraničním vlastníkem, který má v České republiky podpisové právo na investice do výše jedné miliardy korun, mi vysvětloval, jak důležitý pro jeho rozhodnutí je stav zaměstnaneckých toalet a kantýny versus vozový park managementu: „Pokud najdu v podniku neudržované sociální zázemí pro zaměstnance a nejluxusnější mercedesy pro představenstvo, tak už víc nemusím hledat a data z účetnictví mě v tu chvíli nezajímají. Zkreslit účetnictví není až takový problém. Do takového podniku bych v žádném případě neinvestoval peníze své ani peníze firmy, kterou řídím“.
Drobný investor, který chce zhodnotit část svých úspor investicí do veřejně obchodovaných akcií, nemá možnost zkoumat záchody a závodní jídelnu daného podniku ani výbavu vozu jeho ředitele. Podívat se do výroční zprávy na hospodářské výsledky a vývoj kurzu na burze a porovnat je třeba s průměrnou mzdou a odměnami manažerů by však mohl snadno, a vzal-li by v úvahu podobná data více společností, mohla by mu sloužit jako jedno z kritérií při rozhodování, kde nechat pracovat své peníze.
Na druhé straně je třeba přiznat, že citovaný ředitel nechtěl zveřejnit své jméno právě kvůli zmíněné pravomoci miliardového podpisového práva z bezpečnostních důvodů. Stejná bezpečnostní - a navíc i sociální - rizika potom jistě cítí mnozí z manažerů, kterých se zveřejňování má či mělo dotknout.
Suchánkova úprava počítá s tím, že společnosti budou informace o odměnách místo po jménech zveřejňovat za představenstvo, za dozorčí radu a za ostatní členy topmanagementu. I to přinese investorům podstatnou informaci. Jde proto více o psychologickou než o výrazně faktickou změnu. Pomůže zřejmě dotčeným manažerům, ale investory o moc neošidí. Prohlášení české pobočky Transparency International, která rozhodnutí poslanců z minulého týdne ostře napadla jako jednoznačně špatný krok zpět, je přitažené za vlasy. Přesto by ale jedno zásadní prohlášení v souvislosti se zveřejňováním manažerských odměn bylo směrem k zákonodárcům na místě. Minimálně stejnou povinnost otevřenosti, jakou mají veřejně obchodované společnosti, by měly mít společnosti ovládané státem. Do firem, jako je Česká konsolidační agentura, Fond národního majetku, Pozemkový fond, ČEPRO, Česká správa letišť a tak dále, investujeme ze svých daní všichni, takže bychom měli mít právo vědět, jak jsou jejich manažeři placeni.
