Evropská sportovní agentura by měla pomoci zejména fotbalu
Evropská unie reguluje řadu oblastí byznysu a podnikání, například rozlohu evropských vinic, množství vypěstovaných rajčat či podmínky televizního vysílání. Je pravděpodobné, že brzy se do tohoto výčtu zařadí také vrcholový sport, především fotbal. Čelným představitelům Evropské unie totiž vadí, že nejpopulárnější sport stíhá jeden korupční skandál za druhým, trápí je rovněž projevy rasismu při utkáních, nevyrovnanost podmínek soutěží i jednotlivých fotbalových klubů či obrovské příjmy přeplácených hvězd.
Jasná zpráva.
Také proto požádal Richard Caborn, ministr sportu Velké Británie - během britského předsednictví orgánům Evropské unie – o vytvoření speciální Nezávislé zprávy o evropském sportu, která měla kromě jiného navrhnout, jak vyřešit klíčová témata zejména fotbalu. Vypracováním zprávy byl pověřen tým v čele s portugalským politikem Josém Luísem Arnautem, bývalým vicepremiérem a ministrem několika resortů v Portugalsku. Na nezávislém průzkumu se také podíleli odborníci na ekonomiku a politiku i další zainteresované strany – ministerstva sportu v jednotlivých zemích unie a fotbalové asociace UEFA a FIFA. „Výsledek našeho vyšetřování ve mně zanechal hlubokou obavu. Evropský vrcholový sport a především fotbal na tom nejsou dobře. Je na čase s tím začít něco dělat,“ nechal se slyšet Arnaut. Zpráva totiž poukazuje na řadu korupčních a sázkařských skandálů, či manipulací s výsledky zápasů, které otřásly například Německem a naposledy Itálií. „Dlouhá řada právních zpochybňování herních pravidel oslabila důvěru v systém a napomohla k vytvoření ovzduší nestability,“ dodává Arnaut.
Sportovní euroagentura.
Lékem na sportovní neduhy by mohla být Evropská sportovní agentura (ESA), která by působila jako evropské monitorovací centrum sportu a poskytovala by Evropské unii, Evropské komisi i členským států unie důvěryhodné a především porovnatelné informace o sportu na starém kontinentu. K myšlence vytvoření ESA se přiklánějí jak autoři Nezávislé zprávy o evropském sportu, tak i evropská fotbalová asociace UEFA, hlavní řídící orgán evropského fotbalu. „Evropská sportovní agentura by mohla fungovat jako poradní, koordinační a analytický orgán při Evropské komisi, který by monitoroval sportovní aktivity v Evropě a působil by jako externí poradce Evropské komise,“ říká Jan Jedlička, analytik České spořitelny pro oblast Evropské unie. „Případný vznik sportovní euroagentury by rozhodně neznamenal omezení role UEFA, spíše by se postavení evropské fotbalové asociace ještě posílilo. ESA by však měla působit jako prostředník mezi UEFA, unií a členskými zeměmi, jako „vnitřní instituce“, která shromažďuje data a navrhuje řešení pro potlačení negativních jevů,“ soudí Jedlička.
Vrcholový byznys.
Z průzkumů veřejného mínění Eurobarometer vyplývá, že v roce 2004 se sportu věnovalo až 60 procent občanů Evropské unie, tedy více než 270 milionů osob. Dalších 70 milionů lidí je registrováno v různých sportovních klubech. Ovšem vrcholový sport se stále více stává byznysem, ve kterém ekonomické hledisko začíná převažovat nad sportovními motivy a hodnotami. Přeplácené fotbalové hvězdy, skandály, kdy hráči či rozhodčí manipulují se zápasy, stále sílící moc nejbohatších klubů, které „monopolizují“ trh, to je jen pár problémů z mnoha, na které poukazuje Arnautova zpráva. Zpráva volá po zásadních opatřeních ze strany unie i UEFA. Právě zde by mohla fungovat zmíněná Evropská sportovní agentura. „Měla by monitorovat negativní jevy a sportovní oblasti, v nich nastaly konflikty, navrhnout Evropské komisi změny, které by poté prošly standardním schvalovacím procesem,“ říká Jedlička. Jako příklad uvádí nařízení, aby hospodaření fotbalových klubů bylo transparentnější. „Kluby by musely povinně zveřejňovat své hospodářské výsledky včetně auditu, musely by mít prokazatelnou akcionářskou strukturu a také by měly uvádět největší sponzory,“ naznačuje Jedlička. Tím by se mohlo předejít majetkovým propletencům mezi několika kluby či například spojení mezi fotbalovým klubem a sázkovou kanceláří. „Mohla by být také zavedena povinnost jakýchsi lustrací šéfů fotbalových klubů, podobně jako Anglie vyžaduje mravní test integrity,“ dodává Jedlička.
Platové stropy.
Na druhé straně by ESA mohla fungovat jako poradní a pomocný orgán pro evropskou fotbalovou asociaci UEFA. „Jedno z opatření, které by mohla sportovní agentura navrhnout, je zavedení platových stropů, čímž by se zvýšila vyrovnanost fotbalových klubů a jednotlivých evropských soutěží. To je samozřejmě absolutně protiprávní a protitržní, tudíž by takové nařízení muselo mít oporu v nějaké výjimce od Evropské komise, aby ho soud vzápětí nezrušil,“ řekl Jedlička týdeníku EURO. Další výjimkou unie proti vlastním pravidlům by například mohlo být zavedení povinné kvóty pro start určitého počtu domácích hráčů, které by mohlo odporovat evropskému zákonu o konkurenci.
Sdružení G14, které zahrnuje osmnáct nejbohatších evropských fotbalových klubů, však případné zásahy politiků do sportu vcelku logicky odmítá. Arnautova zpráva navrhuje silným klubům „něco za něco“ – když se podvolí větší vnitřní regulaci, ulehčí jim Evropská unie život v rámci mantinelů pro obchodní soutěž. Sportovní regulace začíná.
Box: Kauzy, které zatřásly evropským sportem
Případ Bosman.
Osmileté soudní martyrium belgického fotbalisty Jeana-Marka Bosmana začalo v roce 1990, kdy mu jeho tehdejší zaměstnavatel, FC Lutych, nepovolil přestup do francouzského klubu Dunkerque, ačkoliv hráči skončila profesionální smlouva. Bosman se však nepodvolil a přes několik soudních instancí se případ dostal až k Evropskému soudnímu dvoru, kde žádal po belgickém fotbalovém svazu a Evropské fotbalové unii (UEFA) náhradu za škody, které mu vznikly v souvislosti s vedením sporu o volný přestup. Po mnohaleté anabázi se Bosman dočkal kompenzace ve výši přibližně čtrnácti milionů korun, důležitější však byl precedent, takzvané „Bosmanovo pravidlo“, díky němuž dnes mohou fotbalisté v rámci Evropské unie volně přestupovat po skončení profesionálních smluv z jednoho klubu do druhého. Pravidlo také zrušilo omezení počtu cizinců z unijních zemí v jednotlivých klubech v zemích unie.
Případ Simutěnkov.
Ruský fotbalista Igor Simutěnkov získal jako hráč španělského klubu Club Deportivo Tenerife povolení k pobytu a pracovní povolení ve Španělsku. Na začátku roku 2001 požádal španělský fotbalový svaz (RFEF) o vydání licence, která by byla shodná s těmi, které mají ostatní hráči ze členských zemí Evropské unie. Ve španělské lize totiž smí za jeden tým v jednom utkání nastoupit maximálně tři hráči z takzvaných třetích zemí, tedy států stojících mimo unii či Evropský hospodářský prostor (EHP). Španělský fotbalový svaz však Simutěnkovu žádost zamítl, načež ruský fotbalista proti tomuto rozhodnutí podal žalobu s odůvodněním, že rozlišování mezi státními příslušníky Evropské unie či EHP a občany třetích zemí je neslučitelné s dohodou o partnerství Evropského společenství s Ruskem a že to omezuje výkon jeho povolání. Evropský soudní dvůr dal vloni v dubnu za pravdu ruskému fotbalistovi, přičemž tato zásada „nediskriminace“ znamenala definitivní konec cizineckých kvót ve sportu v unii.
Případ Charleroi + G14.
Belgický fotbalový klub Royal Sporting Charleroi F. C. a skupina „mocných“ G14, která sdružuje osmnáct nejbohatších evropských fotbalových klubů, podaly letos v březnu žalobu na mezinárodní fotbalovou federaci FIFA kvůli „nezákonnému používání hráčů v národních reprezentačních týmech“. Klubu Charleroi se totiž při reprezentačním zápase zranil marocký fotbalista Abdelmajid Oulmers tak, že na osm měsíců vypadl ze hry. Belgický klub tvrdí, že ztráta tohoto fotbalisty zmařila šance týmu v lize i evropských pohárech, a žádá po FIFA odškodné. Na stranu Charleroi se následně přidala i skupina G14, společně žádají, aby soud uznal pravidlo FIFA o povinném uvolňování fotbalistů na reprezentační utkání za protiprávní. Kluby G14 navíc po mezinárodní fotbalové federaci žádají 860 milionů eur, tedy bezmála 25 miliard korun, jako kompenzaci za škody, které vznikly klubům zraněním reprezentantů za posledních deset let. Sepp Blatter, šéf FIFA, na požadavek reagoval vzkazem, že je s kluby z G14 připraven v této věci vést „válku“. Varoval také kluby, že pokud odmítnou uvolňovat hráče k reprezentačním zápasům, mohou být vyřazeny z mezinárodních soutěží. Soud v Charleroi žádost o odškodné zamítl a obrátil se na Evropský soudní dvůr (ESD), aby rozhodl, zda je kauza v souladu se svobodou pohybu osob a zda mezinárodní fotbalové federace nezneužívá dominantního postavení. Verdikt je očekáván nejdříve koncem příštího roku. Petr Fousek, generální sekretář Českomoravského fotbalového svazu (ČMFS), připouští, že pokud by ESD rozhodl ve prospěch G14, mohlo by to znamenat konec fotbalu na reprezentační úrovni. „Je to otázka diskuse a filozofického vnímání. Názor klubů, že hráč je jejich zaměstnanec, reprezentace si ho jen půjčuje a ještě někdy vrátí zraněného, je příliš jednostranný a subjektivní. Často se hráč do silného zahraničního klubu dostane právě prostřednictvím reprezentace,“ říká Fousek.
