Na konci malé západočeské obce Bělá nad Radbuzou nedaleko Rozvadova leží areál bývalých vojenských kasáren, dnes sídlo prosperující truhlářské firmy Petra Šůstka. Jako jeden z prvních místních podnikatelů vystřídal před dvanácti lety místní strážce hranic a za soustrastných úsměvů místních obyvatel začal vyrábět mírně řečeno netradiční sortiment. Za drátěným plotem jsou vidět desítky úhledně srovnaných ptačích budek a krmítek. Petr Šůstek jimi zásobuje téměř celou Evropu.
Hlubší smysl.
Před revolucí patřila Bělá nad Radbuzou do přísně střeženého hraničního pásma, ve skomírající obci nebylo až na pár paneláků a prastarý gotický kamenný most snad vůbec nic. Ve vsi panovala atmosféra strachu, pamětníci vzpomínají, že ještě v roce devadesát se někteří obyvatelé vesnice za humny obávali diverzantů. Tehdy šestadvacetiletý Petr Šůstek však odvahu měl a nabytou svobodu využil beze zbytku: ihned po revoluci vyrazil na zkušenou do Německa. V blízkém Pleysteinu sbíral v místní truhlárně první zkušenosti ze svobodného světa, po dvou letech práce a slušného výdělku se rozhodl postavit se na vlastní nohy. Jako jeden z prvních začal v Bělé podnikat, zároveň se stal i členem nově vzniklého zastupitelstva za Stranu zelených. „Chtěl jsem jít příkladem, aby se i tady věci daly konečně do pohybu,“ vysvětluje Petr Šůstek. Novopečený živnostník však měl kde navazovat, jeho dědeček - truhlář Antonín Veber - byl totiž místní legendou. Do své dílny si sám vyráběl důmyslné stroje, navíc se stal v kraji věhlasným sportovcem. Ale protože komunisty zabavenou truhlárnu v restituci kvůli ztraceným dokladům nazpátek nezískal, začínal Petr Šůstek doslova od píky, své vysněné truhlářství si otevřel u rodičů v garáži. Pro místní obyvatele vyráběl okna, dveře, obložení, zkrátka co se dalo. Časem sice svou truhlárnu rozšířil o přistavěnou kůlnu, stále však snil o větším podnikatelském „rozletu“. Jeho přání se mu také brzy vyplnilo. Jednou uviděl v novinách inzerát německého obchodníka Hermanna Wulleho, který sháněl šikovného truhláře pro výrobu ptačích krmítek. Wulle si právě s bělským živnostníkem nakonec plácl. Petr Šůstek zajásal: jeho práce prý dostala konečně hlubší smyl, přispívá totiž k ochraně přírody. „Bylo mi to velice blízké, vždyť jsem jako kluk pořád lítal po lesích, sázel stromy, odléval stopy a zuřivě četl Foglara,“ konstatuje truhlář Šůstek.
Od brhlíka k rejskovi.
Petr Šůstek svou dílnu přestěhoval do opuštěného vojenského areálu (koupil ho za půl milionu korun) a v Bělé nad Radbuzou se tak mohla rozběhnout dosud nevídaná výroba. V současnosti vzniká až šedesát různých typů krmítek a budek pro všechny možné druhy „komerčně využitelných ptáků“. Například takzvané pootevřené budky pro brhlíky, rehky, rejsky, nebo naopak takzvané uzavřené pro sýkory, šoupálky a špačky. Výrobky se od sebe liší i velikostí vstupních otvorů: menší je pro sýkoru modřinku, větší pak pro sýkoru koňadru. Jedna budka přijde zhruba na dvě stě padesát korun, krmítko může stát i patnáct stovek. To jsou ale metrové, šestiboké a dvoupatrové složité stavby s okénky a násypnými otvory vhodné tak do parku. Zákazník si také může vybrat krmítka závěsná či připevněná na trojnožce, na stříšku si lze objednat třeba i ozdobný rákos. Denně Petr Šůstek spolu s deseti zaměstnanci vyrobí dle druhu od třiceti do sta kusů krmítek a objednávka může znít i na tři tisíce výrobků. Roční obrat má kolem šesti milionů, největšími odběrateli jsou zákazníci z Německa, Rakouska, Švýcarska, Nizozemska či Francie.
„V těchto zemích to patří k jakémusi bontonu, snad u každého domku je totiž krmítko,“ líčí Petr Šůstek. Jinak se prý snaží vyplnit zákazníkům každé přání: vyrobí třeba i truhlíky na květiny, podložky pod paroží, stojany na víno, o vánocích betlémy nebo pro dětské chovatele malé králíkárny s výběhem.
Nezapomněl ani na své předsevzetí pozdvihnout obec: pro místní mládež totiž zřídil v suterénu nedalekých kasáren jakési zábavní a vzdělávací centrum. Učebnu pro výuku jazyků, posilovnu, solárium, tělocvičnu a hernu. A jak hodnotí po letech své rozhodnutí postavit se na „vlastní nohy“? „Samozřejmě jsem skeptičtější,“ říká Petr Šůstek. „Postupně totiž zjistíte, kolik energie to vlastně všechno stojí. Navíc živnostníkům stát moc nepřeje, všechno je vlastně čím dál složitější. Ale asi nejhorší je, že pocítíte lidskou závist.“ Petr Šůstek má totiž za sebou velké existenční drama: v roce 1996 kompletně vyhořel, škoda dosáhla dva a půl milionu korun. Na příčinu požáru se nikdy nepřišlo. Petr Šůstek tak začínal úplně znovu a opět v garáži, po pár letech ale svoji truhlárnu přece jen obnovil: zvládl to prý právě jen díky výrobě budek a krmítek pro milovníky ptactva.
