Berlín slavil konec studené války
Braniborská brána, 9. 11. 1999. Srdcem staronové německé metropole se trousí hloučky lidí. Čtyřspřeží na vrcholu brány shlíží na improvizované zastřešené pódium a početná stanoviště televizních štábů. Prší, město se halí do tmy. Stejně jako před deseti lety, kdy se světem rozletěla zpráva o pádu berlínské zdi. „Jestli vím, co se bude dít! No že se ptáte, máme co slavit, říká světlovlasá studentka Karin.
Mauerstrasse, 9. 11. 1989.
Nedaleko od Brandenburské brány, na ministerstvu vnitra NDR v Mauerstrasse jednají dva úředníci resortu a dva důstojníci tajné bezpečnosti Stasi. Mají vyřešit těžký úkol: pod hrozbou Jakešova Československa, že uzavře hranice (kterými prchalo v oněch dnech do západního Německa za hodinu zhruba 300 Němců), a pod nátlakem statisíců demonstrantů musí najít klíč pro ty, co chtějí pryč. Všem čtyřem je jasné, že je to absurdní úkol. Přesto se dohodnou a formulují stať o soukromých cestách do ciziny: „Kdo chce ze země, ať už trvale či nakrátko, nechť zažádá o vízum. Kolem poledne dostává materiál ústřední výbor SED, generální tajemník Egon Krenz ho postupuje ministerské radě. Ta musí rozhodnout. Günter Schabowski, člen a mluvčí politbyra, má informaci oznámit novinářům, ale není v sále, když Krenz ve čtyři odpoledne předčítá text plénu. Netuší, že ministerská rada ještě k závěru nedospěla a nedala pokyny pohraniční jednotce. A přehlédne také, že na druhé straně papíru stojí věta: „O nových úpravách bude tisk informován 10. listopadu.
Téměř hodinu nudí Schabowski novináře v tiskovém středisku výkladem změn v akčním programu SED a volebním zákoně. Novináři už jsou téměř na odchodu, když v 18.53 položí Riccardo Ehrman z italské agentury Ansa banální dotaz na možnost cestování. Rozvláčně, komplikovanými větami a s častým „ehm vypráví Schabowski o touze občanů východoněmeckého státu volně vyjíždět do světa. A nastává památný okamžik: „Ostatně dnes, pokud je mi známo, padlo rozhodnutí. Ministerská rada se usnesla na pravidle, jež by umožnilo každému občanovi NDR vycestovat přes hraniční přechody v NDR.
„Odkdy to bude platit? chce vědět jeden z žurnalistů. Schabowski nahlíží do papírů, tápe. Po několika vágních větách se dopouští osudové chyby. „Podle mých poznatků… odteď, neodkladně.
Bundestag, 9. 11. 1999.
Pod kopulí rekonstruované budovy někdejšího říšského sněmu má odpoledne slavnostní zasedání k pádu železné opony Spolkový sněm. Spory mezi politiky ze západu a východu a bývalými disidenty o to, kdo promluví a kdo nikoli, jsou urovnány. „I tak se oslava stane symbolem toho, jak ignorantsky spolu Němci z východu a západu vycházejí. Nejlepší by bylo tuto trapnou akci zrušit, poznamenává tisk.
Výsledek: hovořit budou šéf dolní komory Wolfgang Thierse (SPD), někdejší rostocký farář a zmocněnec pro svazky Stasi Joachim Gauck, čerstvý nositel nejvyššího německého státního vyznamenání a bývalý sovětský prezident Michail Gorbačov, čestný občan Berlína a exšéf Bílého domu George Bush, někdejší kancléř Helmut Kohl a jeho nástupce Gerhard Schröder.
„Bylo by mnoho těch, které by bylo třeba s vděčností vzpomenout, hlavním hrdinou událostí před deseti lety byl však německý lid, prohlašuje pod státním symbolem, stříbrošedou orlicí, Thierse. Disident Gauck v řeči zdůrazňuje: „Ne všichni Němci dnes radostně slaví. Někteří i něco ztratili, například onu tehdejší náladu. Nejdůležitější však bylo, že se východní Němci mohli podívat západním do očí. Sice chudší, ale nezlomeni. A rozhodně ne jako žebráci. Schröder označuje pád zdi za začátek míru, demokracie, blahobytu a svobody v Evropě. Němci se podle něj sjednotili dříve, než bylo sjednoceno Německo. „Žádná jiná událost nebyla důležitější než pád zdi, míní Bush. Gorbačov připomíná, že slaví nejen Němci, ale i všichni Evropané a lidé na celém světě. „Pád zdi otevřel cestu k mírové etapě světového dění, konstatuje. Závěrečná slova patří Kohlovi: „Němcům se i přes velké katastrofy obou světových válek a po hanebnostech, kterých se ve jménu Německa dopustili na mnoha lidech, dostalo na konci století velkého štěstí. Jednota je dar, který dává šanci do budoucna.
Na Bernauer Strasse, u památníku obětí betonového monstra, začaly hořet první svíčky.
Východní Berlín, 9. 11. 1989.
Schabowského výrok o otevření hranic přinesla o půl osmé oficiální východoněmecká Aktuální kamera. Východní Berlíňané strnuli. Stejně jako představitelé režimu a jejich subordinace - policie a tajná bezpečnost. A když vzápětí ve 20.00 oznámila západoněmecká veřejnoprávní ARD, že občané NDR mohou s okamžitou platností a bez udání důvodu soukromě vycestovat, vyrazili lidé do ulic. Na hraničních přechodech mezi rozděleným městem a světem vypukl chaos.
Brandenburská brána, 9. 11. 1999.
Kolem šesté hodiny večer proud lidských těl mířících k bráně nezadržitelně houstne. Příval deště rovněž. Před osvětleným impozantním sloupořadím stále čeká tribuna, osvětlená a s připravenými hudebními nástroji pro celý orchestr. Policisté sem a tam přenášejí zátarasy, pracovníci televizních stanic a rozhlasových společností z celého světa zaostřují kamery, zkoušejí mikrofony. O programu blížícího se spektáklu většinou nic nevědí: „Jsem jen technik, zeptejte se šéfa natáčení. A kde je šéf natáčení? „Vážně nevím, jsem jen technik. Zhruba půlhodinové úsilí končí u mladíka v nepromokavé vestě s visačkou veřejnoprávní ZDF: „Začíná se v 19.10. Rockový bard Udo Linderberg si tou dobu tiskne v zákulisí ruku s Gorbačovem. Otec perestrojky dostává od zpěváka obraz a jeho nové CD.
Po devatenácté hodině vzrušení stoupá. Počet přítomných odhadují komentátoři a policisté na desítky tisíc. I vděční konzumenti, okupující stánky s opékanými klobásami a pivem, obracejí zrak na pódium a k velkoplošným obrazovkám po obou stranách kamenné brány.
Přicházejí. Schröder, Kohl, Grobačov, Bush, prezident Johannes Rau. „Dát najevo vnitřní jednotu naší země je pro nás prvořadý úkol. Východní Němci a jejich civilní kuráž nás obohatili o něco jedinečného. O zkušenost, že mírová vytrvalost a společný smysl pro demokracii vedou k pádu diktatury, hřímá sociálnědemokratický kancléř. Dav reaguje nespokojeným bručením. Šéfovi rudozeleného kabinetu mnozí nemohou zapomenout jeho málo angažovaný postoj v době společenských změn. „V roce 1989 jsme zažili, že politici neudělají nic, k čemu je nedonutíme, haleká do potlesku aktivista za občanská práva Sebastian Pflugbeil. „Vše závisí na nás, křičí.
Tisíce lidí, především mladších, propukají v jásot. Na tribuně a monitorech se objevuje Lindenberg. Celý v černém, s kloboukem téže barvy naraženým hluboko do čela a v tmavých brýlích. Zdraví se s „Gorbim - krátce po jeho zvolení generálním tajemníkem KSSS pěvec v Sovětském svazu čile koncertoval. A Udo začíná zpívat. „Buďte vítáni v Berlíně, vaše bláznovství sem patří. Pojď, potřebujeme tvé šílenství, nové jeviště už stojí, nechej toleranci tančit, berlínský medvěd už nezná hranic, dopadají slova na promoklý dav. „Skvělé, reaguje jedna z organizátorek Svátku evropské mládeže v Berlíně.
Prostranstvím před Brandenburskou branou zní pro změnu violoncello. Mstislav Rostropovič, deset let poté, co uspořádal před hroutícím se valem improvizovaný koncert, stojí opět na pódiu. A ne sám - v zádech má více než stošedesátičlenný sbor hráčů na stejný nástroj. „Listopadové dění mám v živé paměti, bylo to úžasné. Něco, co se nikdy nevrátí. Musela jsem tenkrát do ulic, kdo by zůstal doma! Probírám se vzpomínkami a slavím, vyznává se asi padesátiletá žena, stojící s hloučkem přátel u stánku se sklenicí piva.
Sanitka spouští sirénu a nakládá bezvládného muže. „Dnes už je to několikátý případ, v tom davu každý nevydrží, komentuje přihlížející policista. A v kotli to skutečně vře. Přichází zlatý hřeb programu, vystoupení rockové skupiny Scorpions s legendárním songem o větru svobody Wind Of Change. Dnes za doprovodu Rostropoviče a celého orchestru. Do bicích a kytar se ozývá pískání a chorál z mnoha hrdel. Závěrečnou sloku, kterou zpěvák pohvizduje, podmalovává pompézní ohňostroj. „Děkujeme za to, že jste přišli, příjemný večer a dobrou noc, zdraví tleskající arénu moderátor. Je něco po půl deváté večer.
Chausseestrasse, 9. 11. 1989.
Přechodem Chausseestrasse prochází o půl deváté večer asi šedesát lidí. Zástup houstne, stráže si uvědomují, že použít samopaly nemá smysl. U závory se shromažďuje dvacetitisícový dav. „Raději bychom je měli nechat projít, nebo nás budou lynčovat, usuzuje jeden z jejích strážců. Dva důstojníci Stasi na mostě u Bornholmerstrasse dostávají strach a vydávají pokyn k otevření závor. První Východoberlíňané držíce se za ruce vcházejí na zapovězenou půdu. Schabowski jede v té době v koloně trabantů k hraničnímu přechodu na Heinrich-Heine-Strasse a vidí podobnou tlačenici. „To může být pro nás ohromná věc, telefonuje Krenzovi.
Do Bonnu, kde právě zasedá Bundestag, dorazí zprávy o posledních událostech po deváté večer. Poslanci spontánně vstávají a zpívají německou hymnu. Helmut Kohl se o dění dozvídá na státní návštěvě v Polsku. „Jste si jistý? reaguje kancléř na telefonát svého tajemníka Eduarda Ackermanna. „Viděl jsem to v televizi, ujišťuje Ackermann. „To je neuvěřitelné, odtuší Kohl.
Před půlnocí se zvedly zátarasy i na jiných přechodech. Té noci vstoupily tisíce východních Němců do osvětleného centra Západního Berlína. Takzvaná ochranná zeď proti fašismu přežila panování východoněmeckého vůdce Ericha Honeckera o dvaadvacet dní a deset hodin.
Brandenburská brána, 9. 11. 1999.
Pařížské náměstí před monumentální branou o půl desáté večer postupně utichá. Lidé se nerozcházejí, spíše rozestupují. Smích a křik mládeže je výjimkou. Skupinky a páry se tiše procházejí nebo tlumeně hovoří. „Byla jsem tehdy už v posteli, probudil mě s tou zprávou manžel. Nevěřila jsem, byla jsem úplně bez sebe a plakala, svěřuje se zubní technička Hannelore Schäubergová. „Od té doby se vše změnilo - k lepšímu. Mám krásné zaměstnání, dcery mohou studovat. Co víc můžu chtít? usmívá se.
Slavnostní osvětlení pohasíná, obyvatelé a návštěvníci Berlína zaplňují okolní restaurace. Svíčky za ty, kteří přišli při útěku přes zeď o život, prskají. Prší a houstne tma - rychleji než před deseti lety.
Sousedé, a přece cizinci
Deset let po pádu berlínského monstra, které po téměř tři desetiletí dělalo z někdejších sousedů cizince, zůstává Německo stále rozděleno.
„Platíme těm líným Ossis solidární příspěvek, a oni si volí komunisty, zaznělo nedávno v on-line diskusi týdeníku Focus ze západní strany sjednoceného Německa. „Tolik káv, kolik mají oni pracovních přestávek, bych za den ani nevypil, kontrovala jedna z východoněmeckých odpovědí.
Obyvatele západních a východních spolkových zemí vzdaluje rozdílné tempo hospodářského růstu, nevraživost, odlišné politické preference. A ekonomická únava: sanační břemeno, jež na sebe Wessis ve společném státě vzali, dosáhlo astronomického bilionu marek. Tok peněz na podporu východu neustále stoupá - letos by měl činit 200 miliard marek. Mimořádné tempo hospodářského růstu bývalé NDR, které v roce 1995 činilo impozantních devět procent, dávno ochablo.
„Už nejsme Němci druhé kategorie, libovalo si v letošním průzkumu časopisu „Super Illu na 63 procent dotázaných Ossis, v roce 1993 se jich považovalo za podřadné občany rovných 51 procent. Bohaté spolkové země, jejichž pokladny pomáhaly toto sebevědomí povzbudit, jen skřípou zuby: výše finančního vyrovnání nemotivuje „chudé příbuzné k žádnému úsilí.
Zavedení měnové unie, k níž se odhodlal tehdejší bonnský kabinet Helmuta Kohla, nemá v Evropě obdoby. Jestliže se ještě v únoru zdál tamní centrální bance jedinou možností kurs 3:1 a poměr 2:1 považovali její experti za bláznovství, za pár týdnů padlo (byť limitovaně) politické rozhodnutí 1:1. Výsledek - obrovská zátěž, již vleče Německo dodnes. Černožlutá koalice šla ještě dál. Prosadila, aby každý pracující Němec přispíval 5,8 procenta z příjmu na výstavbu východu. „Pro finanční potřeby nových zemí, kvůli válce v Perském zálivu a na podporu hospodářských struktur ve střední a východní Evropě, tvrdila vláda. Boj o snížení sazby, který rozpoutala FDP, skončil úspěchem. Poplatek loni klesl na pět a půl procenta. Otázku „Dokdy ještě? zodpověděl letos v únoru rudozelený tým Gerharda Schrödera: Do roku 2004.
Šéfům vlád a ministrům Bavorska, Bádenska-Württemberska a Hesenska však došla v září trpělivost a požádali ústavní soud, aby přezkoumal, nakolik je finanční vyrovnávání mezi jednotlivými spolkovými zeměmi pod státním dozorem oprávněné a zda není pro plátce příliš vyčerpávající. Argumenty? Ročně se mezi státem a jeho částmi přelévá padesát miliard marek, osmdesát procent jde do Berlína a nových zemí.
Senát, dobře si vědom toho, že posuzuje jeden z pilířů federace, si dal s rozhodnutím na čas. Konečné slovo padlo ve čtvrtek, dva dny po oslavách konce studené války a obnovení německé jednoty. Finanční transfer sice potrvá, ale jen do roku 2005, pak musí být celý systém zásadně změněn. Chudým zemím by mělo v budoucnu připadnout pětadevadesát procent průměrně vybraných daní, příspěvek federace pěti novým zemím (nyní 20 miliard ročně) se výrazně sníží. Rámcovou předlohu musí spolkový stát a jednotlivé země předložit do konce roku 2002. Konkrétní zákon musí být schválen tak, aby začal platit o tři roky později. Pokud se tak nestane ani v jednom z těchto kroků, přestanou dosavadní pravidla platit.
„O tom, že soud označí nynější vyrovnání za protiústavní, se žalující země ani neodvážily snít, reagoval bavorský premiér Edmund Stoiber.
Nůžky mezi západem a východem se dále rozevírají na trhu práce. Nezaměstnanost sice v říjnu meziročně klesla z 10,1 na 9,9 procenta, ale i tento chabý výsledek má na svědomí západní část Německa. V pěti východních státech zůstává bez práce 1,292 milionu lidí (16,9 procenta, loni 15,7 procenta), v jedenácti zbývajících 2,59 milionu osob (8,2 procenta). „Ve starých zemích trvale roste poptávka po pracovní síle, sdělil Focusu šéf spolkového pracovního úřadu Bernhard Jagoda.
Rozdíl mezi západem a východem se podle týdeníku Der Spiegel prohloubil i v rovině mezilidských vztahů. „Němečtí sousedé se navzájem poznali a ještě více odcizili. Západní Němci, kteří se přestěhovali na východ, se naučili bát a prchají zpátky, píše list. Zatímco v prvním roce po pádu „ochranné zdi proti fašismu odešlo z východu na západ téměř 400 000 lidí, opačným směrem se stěhovalo jen 36 000 osob. Migrace oběma směry se nyní ustálila na zhruba dvaceti až třiceti tisících ročně, mezi těmi, kdo se na západ stěhují, je mnoho těch, kdo odtud před časem přišli. Sociologové upozorňují, že nápisy Wessi, zničené zahrádky či propíchané pneumatiky aut jsou poměrně běžným jevem. Západoberlínské kliniky dokonce zřídily oddělení pro psychicky narušené navrátilce. „Co tomu říká náš cizinec? cituje týdeník dotaz učitelky určený dítěti rodičů ze západu. Der Spiegel nicméně dodává, že jen málokterý západní Němec přizná, že se chová vůči novým sousedům nadřazeně. „Postoje lidí ze západu někdy odpovídají tomu, jako by východní Německo leželo za Uralem, uvádí časopis.
Honeckerovi pohrobci si mohou mnout ruce - stopy berlínské zdi čas z politické mapy nevymazal. Po říjnových zemských volbách ve staronové metropoli Berlíně kopírují zisky CDU a postkomunistické PDS čáru, která přetínala město na dva nesmiřitelné tábory a světy.
Igor Záruba
