Absence zákona snížila výnosy z privatizace bank
Sladká jablíčka dozrála letos na podzim věřitelům. Po letech kyselých úsměvů bankéřů a hurónského řehotu věřitelů se snad konečně může zasmát i daňový poplatník. Možná se mu vrátí alespoň maličká část z toho, čím přispěl prostřednictvím sanace bank na sladké chvíle všech, kteří si celé roky pletli bankovní úvěr se sponzorským příspěvkem. Zákon o mimosoudních dražbách patrně konečně vstoupil do života a otevřel bankám cestu k zástavám. Neměl to lehké. Těch, kterým život za vlastní peníze nechutná, je díky aktivitám zejména minulých vlád mezi Aší a Lanžhotem stále poměrně dost. A nejenom to. Mají i dost vlivu a síly. I díky tomu se jim téměř podařilo nyní oslavovanou normu málem smést pod stůl stejně, jako se jim to roky dařilo třeba s konkursním zákonem. Ten není ani dnes zdaleka dokonalý, a tak si věřitelé mohou sice říci, že bitva je vyhraná, ale do konce války je ještě daleko.
Nejde přitom jen o konkursní zákon a další právní normy včetně Trestního a Občanského zákoníku. Jde také o policii, jejíž schopnost identifikovat majetkovou trestnou činnost je dlouhodobě mizerná, a především o fungování soudů, jejichž prestiž díky zkušenostem široké veřejnosti rychle upadá. Není vyloučeno, že v případě pokračující četnosti soudního rozhodování, jakého jsme byli svědky například v Královopolské, se může vážnost českých soudců dostat na úroveň českých bankéřů.
Nakonec by to nebylo až tak nespravedlivé, protože to, co jedni nechali rozkrást z peněz jim svěřených do správy, ti druzí svou, mírně řečeno nepružností dovolují dále zašantročit. Možná to je trochu nemístná generalizace. Jistě jsou i poctiví bankéři rozhojňující úspěšně svěřené prostředky, stejně jako jsou i soudci, jejichž konání pomáhá minimalizovat ztráty vznikající jak prostou neodpovědností, tak trestnou činností. Jen jedněch i druhých je stále příliš málo.
Dá se celkem odpovědně odhadnout, že celkový objem nějakým způsobem poškozených aktiv se pohybuje někde mezi čtyřmi až pěti stovkami miliard korun. To představuje třetinu ročního hrubého domácího produktu vytvořeného v této zemi. Lze se přít o to, co z toho jsou nevyhnutelné náklady transformace a co produkt neodpovědné alokace kapitálu, zmetkovité legislativy a institucionální základny ekonomiky. Rozhodně však jde o jednoznačný rekord mezi srovnatelnými zeměmi tohoto regionu.
Takto nestandardní situaci je nutné řešit i nestandardními prostředky. Nutno přiznat, že některé pasáže zákona o mimosoudních dražbách nemají v evropské legislativě obdobu. Jedná se především o ony sporné nedobrovolné dražby na základě čestného prohlášení dlužníka. Je ale možné očekávat, že toto ustanovení bude v době vstupu do unie již právně vyhaslé, protože banky své dosud nedobytné zástavy realizují velmi rychle. Potom bude moci být bez potíží zrušeno, protože nová zástavní práva jsou v současnosti vkládána již s potřebným notářským zápisem, a tak dražbám bez rozhodnutí soudu nic nebrání. Tvrzení odpůrců dražeb na základě čestného prohlášení, že dlužník či nový majitel vydražené nemovitosti může být poškozen, je spekulativní, protože zákon obsahuje množství výjimek, kdy dražbu nelze provést, a dlužníky rozhodně chrání před zvůlí věřitelů. Nechrání je však před jejich právy a to je rozhodující.
Zatímco veřejnost může být spokojena, že začíná alespoň částečná náprava neúnosného stavu ve vymáhání dluhů, ekonomové si nemohou odpustit povzdech. Náprava přichází poměrně pozdě. Je zcela zjevné, že nedobytnost zástav a zoufalé postavení věřitelů mělo významný vliv na cenu dvou velkých polostátních bank, které vláda v poslední době privatizovala. I tento krůček k vymahatelnosti práva mohl posunout cenu zejména České spořitelny vzhůru. Nyní například rakouská Erste inkasuje prémii za odvahu a přesvědčení, že náprava českých poměrů jednou přijde.
Tyto ztráty už nikdo zákonodárcům ovlivněným nejrůznějšími lobby nena–účtuje a nezinkasuje. Nejspíš jen voliči v dalších volbách, ale i to je problematické. Hmotné zájmy dlužníků lze totiž vyčíst z aktivit politiků napříč celým politickým spektrem. Vždyť i hlavními likvidátory dražebního zákona se nakonec stali poslanci Unie svobody, jejíž lídři mají dlouhodobě ústa nejvíce naplněna právy věřitelů.
Nicméně ještě Komerční banka stále čeká na strategického partnera a hlasování poslanců z minulého týdne jistě přihodilo nemálo milionů k její atraktivnosti.
