A PŘECE SE MĚNÍ

Za slábnoucí měnou stojí masivní expanze evropských firem do USA

Společná evropská měna existuje už déle než rok a tři čtvrtě. Plní stránky světových periodik a vše se točí kolem jejího kursu. Státy jedenáctky se ale neshodly na společné měnové politice proto, aby devizové trhy získaly nový titul k obchodování. Cílů bylo víc a dnes je jasné, že na cestu k některým z nich se podařilo vykročit. Samozřejmě existují i negativní efekty. Ne vždy ale souvisí s vývojem kursu, nýbrž s jednotnou měnovou politikou a koncentrací výroby. Asi největším překvapením pro skeptiky je skutečnost, že současnou úroveň eura z velké části způsobila expanze evropských korporací do Spojených států, vyvolaná právě vznikem nové měny zemí jedenáctky. Bod zlomu je tady. Od 4. ledna 1999, kdy se s eurem začalo obchodovat, se analytici předhánějí v tvrzeních, že už musí přijít jeho výrazné posílení. Právě v těchto dnech jsou jejich argumenty doposud nejsilnější v kramflecích. Bodem zlomu mohou být především aktuální údaje o vývoji ekonomiky USA. Jelikož americká realita neodpovídá očekávání a Evropa začíná snad konečně být vnímána jako rostoucí kontinent, nachází se zřejmě euro na dosah ke své otočce. Ostatně již celý minulý týden vůči dolaru posilovalo, ve čtvrtek se dokonce dostalo na své třítýdenní maximum. V pátek je potom podpořila intervence Evropské centrální banky (ECB). Makročísla nepoukazují na zářivý růst eurozóny, ale na fakt, že ekonomika Evropy pozitivně sílí, zatímco vzestup ve Státech se zpomaluje. Za celý letošní rok se očekává přírůstek HDP v eurozóně na úrovni 3,5 procenta, zatímco v USA pod třemi procenty. Ve třetím čtvrtletí se americká ekonomika zpomalila výrazněji, než se čekalo, když HDP získal pouze 2,7 procenta. Eurozóna poroste rychleji než USA podle očekávání jak v letošním čtvrtém čtvrtletí, tak v prvním kvartálu roku příštího. Pravda, ztrojnásobení cen ropy od roku 1999 a růst dolaru vyvolaly zesílení inflace regionu jedenáctky nad Evropskou centrální bankou stanovený dvouprocentní strop a dotlačilo ji v září k úrovni 2,8 procenta. Ovšem ve Státech se odhaduje kolem 3,4 procenta. A kdyby ropa nezdražovala, činil by růst cenové hladiny v zemích jedenáctky jen 1,6 procenta. Rovněž ukazatele předpovídající budoucí vývoj HDP a produktivity práce, tedy především index nákupních cen manažerů a index měřící spotřebitelskou poptávku, zaznamenaly v USA nižší tempa růstu než očekávaná. „Zpomalení za oceánem je způsobeno nepříznivým vývojem všech složek, které HDP ovlivňují, tvrdí Tomáš Holinka ze společnosti Private Investors. Klesají investice, export, spotřeba i výdaje vlády. Nejméně slábne spotřeba domácností, která jediná táhne růst. I ta však má tendence povadnout. „Firmy budou muset na současnou situaci reagovat snížením nákladů. Nejjednodušší je omezit výdaje na pracovní sílu a domácnosti si to už uvědomují, upozorňuje. „Také toky kapitálu směrem z Evropy do Států by už neměly být tak jednoznačné, možná i zcela vyschnou, tvrdí Ivo Nejdl z Raiffeisenbank Praha. Podle něho se v globálním pohledu Evropa nyní zdá podhodnocená a USA i Asie naopak nadhodnocené. Díky očekávanému vývoji HDP a výši úrokových sazeb ve prospěch eurozóny by měl na starý kontinent začít přitékat krátkodobý a portfoliový kapitál. Dlouhodobý kapitál mající za cíl fúze a akvizice by nadále měl plynout spíš z Evropy ven. Rizikem pro eurozónu může být další růst cen ropy a pak možné měnové otřesy, které by zahnaly investory do bezpečného přístavu dolaru. Obři a trpaslíci. Když se zavedení společné měny blížilo, měli pro něj pochopení především občané menších a ekonomicky slabších států. Němci se nechtěli vzdát své marky o moc ochotněji než Britové libry. Portugalci či Italové se naopak těšili na pořádně tvrdé platidlo. Hospodářská data a údaje o makroekonomické stabilitě států Evropské měnové unie (EMU) mohou na první pohled signalizovat, že skutečně vydělali hlavně trpaslíci a chudší kraje. Německo a Francie, kolem nichž se zatím točí veškeré dění, mají relativně slabý růst, nízkou inflaci a problémy se schodkem veřejných financí. Jinými slovy, nemají čím podpořit hospodářský vzestup a umazat dluhy. Naopak státy na periferii či spodním stupínku podle velikosti se díky své vyšší inflaci těší levnějším penězům. Navíc mohou pomoci ekonomice veřejnými výdaji. Jejich státní finance totiž netrpí deficitem. To je pro ně za situace, kdy už mají vyšší růst než obři (viz tabulka), výhodné. Tyto rozdíly se táhnou vlastně již od počátku zavedení eura (EURO 31/1999). Takový pohled může být ale příliš statický. Dnes „nelídři vydělávají. Zítra ale mohou prodělávat na tom, že jim nikdo nepomůže, když středozápadní Evropa bude chtít přesný opak toho, co oni právě potřebují. Zvlášť když guvernérem Evropské centrální banky bude Francouz, jmenovaný na rozdíl od šéfa Fedu po dohodě vlád členských států. Reálnost nebezpečí dokumentuje jediný přehřátý kotel studené Evropy, za dvěma kanály ukryté Irsko. To se těší již několik let nejvyššímu a nejtrvalejšímu růstu na naší straně Atlantiku, momentálně na úrovni kolem osmi procent. Platí za něj ovšem inflací okolo pěti až šesti procent. Na tu je cena za euro krátká. A právě vynikající stav veřejných financí neumožňuje státu odčerpat peníze vyššími daněmi. Tím by se totiž jen zvýšily přebytky státních účtů. Poté, co se Irové vzdali měnové politiky, nemají najednou nic, čím by mohli svoji ekonomku zchladit. Růst navíc vyhnal do přemrštěné výše ceny nemovitostí. Irové totiž s příchodem eura zažili – mimochodem stejně jako Portugalci – pád akciového trhu. Odhaduje se, že tamní penzijní fondy udržovaly až šedesát procent aktiv v domácích akciích. S příchodem nové měny ale odpadlo kursové riziko, a tak se vrhly na zahraniční tituly. Protože odliv investic podlomil domácí cenné papíry, vše se vrazilo do budov a pozemků. Analytici dnes hovoří o cenové bublině. Jen neradi přitom reagují na otázku, zda jim to nepřipomíná situaci před asijskou chřipkou. Ta totiž začala také v sektoru nemovitostí. Podstata cenového boomu v Irsku naštěstí naznačuje, že tamní bublina by měla být napěchována úsporami. To je smutné pro jejich majitele, avšak dobré pro bankovní sektor. Spekulace nad touto otázkou ukazuje, jak to budou mít analytici starého kontinentu těžké. Informace o tom, nakolik jsou nemovitosti v katolické baště západního výběžku Evropy financovány z úvěrů, se na Vltavě shánějí dost těžko. Nebezpečná koncentrace. Nebezpečí na slabší jedince čeká i v rovině strukturálních změn na úrovni mikrosféry. Zánik kursových rizik uvnitř eurozóny ušetřil řadě firem spoustu peněz. Ale také odstranil strach ze situování veškeré výroby do jedné země. Zvlášť když jsou vlády sešněrovány přísnějšími kritérii než dříve a měnová politika je jednotná. Mnozí výrobci se proto rozhodli, že není třeba mít několik podniků po celé Evropě, a začali některé regiony opouštět a jiné naplňovat. „Zcela nepochybně dochází ke koncentraci výrob na jednom místě kvůli optimalizaci výrobních nákladů, hlásí z Londýna Petr Kysel, ředitel investiční společnosti Govett Asset Management pro investice v evropském prostoru. Jako příklad uvádí německý Siemens či nizozemský Philips. Tyto dvě nadnárodní společnosti nedávno nabídly k odprodeji několik firem či závodů mimo geografické jádro kontinentu. Asi nejdrsnější vůbec je Alcatel. Za poslední dva roky snížil počet svých továren o 30 procent na osmdesát závodů. Většinou jde o podniky se 400 až 500 zaměstnanci. Do Francie koncentruje výrobu ústředen a mobilních telefonů, do Itálie transmisí a do mimořádně pružného Beneluxu aktivity směřující k novým výrobám. Philips zavřel už devadesát fabrik. Stahuje se z Německa, kvůli jeho daňové a sociální politice. De facto zlikvidoval značku Grundig a stále více činností vyváží mimo firmu, také i na východ Evropy. Nedávno prodal společnost na výrobu čipů ASML. Siemens od vzniku eura propustil dvacet procent zaměstnanců a koncentruje se do Bavorska. Budou–li podobné neblahé tendence nadále pokračovat, mohou v řadě zemí přijít lidé o byznys. Holandští kolonizátoři. V žádném případě by nebylo správné, kdyby předchozí řádky vedly k jednoduchému dělení zemí eurozóny na malé a velké s tím, že v obou skupinách mají podobné výhody a podobná rizika. Křížem přes toto rozčlenění totiž směřuje rozdělení geografické. Mezi ekonomicky menší státy patří nejen Portugalsko či Irsko, ale také Nizozemsko. To přitom v sousedství Francie a Německa představuje součást přímého středu eurozóny. Zatímco rozdělení na malé a velké signalizuje, podle koho se budou evropské struktury řídit – o poměr sil se mimochodem právě teď bojuje (EURO 43/2000) – geograficky se země evidentně třídí na jádrové a periferní. Německo, Francie, Belgie, Nizozemsko, Lucembursko a Rakousko tvoří jeden ekonomický region. Měly podobnou měnovou politiku a lehce se integrují. Rizika uvnitř této šestky jsou podobná, a tak se tam stahují mnozí výrobci Právě Nizozemsko se přes svoji relativně malou ekonomiku i populaci může hrdě pasovat do role jednoho z kandidátů na vítězství závodu o nejlepší efekty ze zavedení eura. (V pololetí sice dosáhlo ani ne procentního meziročního růstu HDP, to je ovšem výkyv. Pro celý letošní rok se počítá se čtyřmi procenty.) Mělo vynikající startovní podmínky. V roce 1998 zaznamenalo růst hrubého domácího produktu přes dvě procenta, čímž se vyrovnalo Francii a předstihlo Německo. Oproti zemi galského kohouta však bylo vyzbrojeno dvojnásobnou inflací, a tudíž podstatně nižší reálnou cenou peněz. Samozřejmě nemělo tak velké potíže s rozpočtem jako Němci, Francouzi a Italové. Mnohem podstatnější je však skutečnost, že už dávno spustilo fondový penzijní systém a také relativní výdaje na sociální zabezpečení má nižší než obří východní soused. Stát díky tomu žádá a v budoucnosti bude žádat méně od daňových poplatníků, což přitahuje investory. Na druhou stranu Holanďané rádi expandují. Ač jsou zemí malou, mají obry, jako Philips, ABN Amro či Nationale Neederlanden. Díky mnohasetleté tradici vytváření nadnárodních gigantů disponují dokonalým systémem řízení korporací a jsou považováni za mistry pružnosti. Srovnejme jen lehkost, s jakou expanduje ABN Amro, s tuhostí a krachem plánů na fúze Deutsche Bank. V takové konkurenci potom Německo logicky zaznamenává stále slabší příliv a silnější odliv investic. Přesto zůstává silnou evropskou zemí a Holanďané by se těžko dostávali k ideálnímu postavení na své růstové křivce, kdyby nebyli jeho sousedy. Konkurence vyvezla kapitál. Vznik eura přinesl řadu rizik vyplývajících především z rozdílné makroekonomické situace jednotlivých zemí a zániku národních trhů. Novými konkurenčními parametry prudce nastartovaná koncentrace by ale měla přinést také nižší náklady největších firem kontinentu. Snaha stát se globálními hráči vedla společnosti i k masivním investicím za oceánem. V zásadě ze tří důvodů: 1. aby působily globálně (viz rozhovor na str. 40), 2. aby získaly americké technologie a 3. aby se dostaly na obří americký trh. Odhaduje se, že letos už utratili Evropané v zemi svobody okolo 170 miliard dolarů. Například velká švýcarská banka UBS, největší pojišťovna kontinentu, francouzská Axa či španělská Telefónica. Analytici dva roky opakují, že za pádem eura jsou psychologie a ekonomika USA. Dnes začínají přiznávat, že jedním z důvodů síly zelených bankovek jsou právě masivní investice evropských firem ve Spojených státech amerických, jež vyvolaly obrovskou poptávku po dolarech. Duisenberg bez nástrojů. Vývoz kapitálu spolu s vynikajícími výsledky ekonomiky USA zapříčinil dlouhý pokles společné evropské měny. Evropská centrální banka přitom neměla šanci s tím cokoliv udělat. Normálně se měna podporuje zvyšováním sazeb, stejně jako se tím snižuje inflace. A protože ECB má za úkol držet cenovou hladinu v eurozóně a jelikož klesá měna a stoupá inflace, může se zdát, že ve zvýšení sazeb není problém. Evropská centrální banka skutečně počátkem října zvedla svoji základní sazbu o 25 bodů na 4,75 procenta, ovšem s minimálním efektem. Bohužel, momentálně neurčují kursy posuny spekulativního kapitálu. Zvednutí sazeb může spíš ohrozit očekávání spojené s evropskou ekonomikou. Takže šéf ECB Wim Duisenberg si nemá čím pomoci. Za takové situace mu nezbylo nic jiného než podat euru pomocnou ruku intervencemi. Není až tak nelogické, že našel spojence v šéfovi Fedu Alanu Greenspanovi. Ten totiž moc dobře ví, že dolar je až příliš silný na to, jak vypadá americký export. Horší vývoz v dolarových i euro cenách samozřejmě dále zhoršuje i stav běžného účtu USA. Schodek se zvyšuje a naštěstí pro Ameriku stále přitékají evropské investice. Ovšem nad šéfem Fedu do voleb visí meč, který by spustil, kdyby on dopustil. Slabé euro ovlivňuje negativně i americké firmy. Některé z nich upravily svá očekávání především kvůli exportu. Intel koncem září ztratil dvacet procent z kursu akcií kvůli očekávanému růstu tržeb za druhé čtvrtletí jen o tři až pět procent. Jedním z důvodů byl pokles prodejů v Evropě. Skutečné výsledky byly nakonec lepší a Intel se trochu vzpamatoval, ale mezitím ze stejných důvodů padaly další společnosti. Varování přišlo od Dellu. Poklesla poptávka po hardwaru, ale také pokleslo euro. Na nepříznivý kurs a horší výsledky evropských akvizic se odvolala druhá největší americká dálková telekomunikační společnost WorldCom. Totéž oznámil největší světový výrobce laserových a inkoustových tiskáren Lexmark International Group. Jeho zisk meziročně poklesl o čtrnáct procent. Podle Nejdla měla být společná intervence ECB a centrálních bank USA, Británie, Japonska a Kanady v době pražského zasedání představitelů zemí G7 pobídnutím k tomu, aby si investoři a dealeři všimli fundamentálních čísel o vývoji eurozóny. Míní, že jde o krok, jenž má napomoci hladkému otočení. Na opačném konci názorového spektra bychom s trochou fantazie mohli hledat pochopení dohody o intervencích jako vytvoření onoho dosud chybějícího druhého nástroje, který ECB potřebuje, má–li sledovat dva cíle – inflaci a kurs.

Hotovostní měna
REVOLUCE ZA DVA MĚSÍCE Zatímco běžný občan zemí Evropské unie se dosud o euro příliš nestaral, neboť mu vesměs, pokud nechtěl, nezasahovalo do běžného života, za rok přijde velký psychologický zlom. Zhruba v této době se euro začne týkat každého z nich. Rychlá výměna. Od 1. ledna 2002 bude zahájeno zavádění hotovostního eura. To znamená, že budou emitovány bankovky a mince eura a budou muset být staženy bankovky a mince domácí měny té které země Evropské unie, které přestanou platit. „Období na výměnu starých platidel za nová bude poměrně krátké. Původně mělo být půlroční, ovšem ministři financí a guvernéři centrálních bank zemí Evropské unie konstatovali, že technický úspěch zavádění eura umožňuje zkrátit tuto dobu na nejdéle tři měsíce s tím, že členské státy si mohou stanovit kratší lhůty, uvedl v rozhovoru s týdeníkem EURO expert Komerční banky pro EU a předseda komise pro evropskou integraci Bankovní asociace Michal Tomášek. Výsledkem je, že členské státy si stanovily lhůtu do 28. února 2002, Nizozemsko dokonce do 28. ledna a Irsko do 9. února 2002. To znamená, že i u našich nejbližších sousedů, v Německu či Rakousku, přestane být možné platit markou, respektive šilinkem. „Německo navíc oznámilo, že marka přestává být legálním platidlem k 31. prosinci 2001, upozornil Tomášek. Doporučení k realizaci těchto opatření vydala Evropská komise 11. října 2000. Podle Tomáška jde především o to, že do prvního čtvrtletí příštího roku by měl být dokončen přechod na euro v bezhotovostní oblasti, kupříkladu sociální a daňové systémy vyjadřované v eurech, vykazování základního jmění obchodních společností v euru a stejně tak uvádění cen zboží v maloobchodě. Do komerčních bank, ale i velkoobchodů eurozóny by měly přijít první „balíky s novou měnou již příští rok v říjnu. Pro ty, kdo pozapomněli: zatímco emise bankovek je jednotná, mince budou mít stejnou pouze lícní stranu, rubovou bude mít každá členská země vlastní. Přesto budou samozřejmě platit všechny po celé eurozóně. Peněžní zásoba je v těchto zemích již od ledna 1999 kontrolována Evropskou centrální bankou, takže by v této oblasti neměly nastat potíže. I do Čech. O tom, jaký model bude fungovat v České republice po únoru 2002, se zatím podle Tomáška vede mezi Českou národní bankou a Evropskou centrální bankou diskuse. „Podle našeho názoru by české banky měly být připraveny vyplácet hotovostní euro od 1. ledna 2002. Přičemž bankovky a mince eura by měly být dodány i do českých bank zřejmě v posledních měsících roku 2001. „Velký otazník ale visí nad tím, jak to bude s výměnou peněz, uvedl Tomášek. Bylo by podle něj rozumné zavést u nás stejné limity, jako budou mít naše sousední státy, jež jsou členy EU. Prostě proto, aby si k nám jejich občané po 28. únoru nejezdili vyměňovat svoji měnu za euro. Faktem ovšem je, že euro v té době nebude naší měnou. „Tady by se asi mělo vycházet z režimů, které platí pro cizoměnové účty, soudí Tomášek. Znamená to, že kupříkladu vklad v některé z měn eurozóny na účet klienta v eurech by byl bez poplatku, výběr hotovosti v eurech pak třeba podle příslušných sazebníků za hotovostní výběr. To už je ovšem tenký led obchodní politiky bank, kterou si musí zvážit. Zavedením hotovostního eura samozřejmě přijdou peněžní ústavy o současné směnárenské poplatky mezi měnami eurozóny. „V polovině listopadu budu o těchto záležitostech hovořit ve Frankfurtu s představiteli Evropské centrální banky, uvedl. Informační problém. Transformace makrosféry v procesu zavádění nové měny již proběhla na přelomu let 1998 a 1999, teď půjde o mikrosféru, jak tvrdí Tomášek. Proto v současné době za mnohem důležitější považuje takzvaný informační problém. „Před dvěma lety, kdy se zavádělo euro jako měna, bylo zapotřebí informovat především banky, podnikatele se zahraničním partnerem a exportní firmy. Teď ale musíme informovat občany, prohlásil. Lze si představit, že titulky typu „marka jako platidlo zaniká by mohly způsobit chaos a paniku. „Lidé informace o euru příliš nesledují, dodal. Pro ilustraci: když ve Francii k lednu 1999 začaly podniky zveřejňovat dividendy v euru, tak se řada lidí zděsila, že jsou pětkrát nižší než dosud, přestože se jednalo o tutéž hodnotu vyjádřenou v jiné měně. Tomášek potvrzuje, že nadšení pro euro není ve všech členských zemích stejné. V Německu je pro nahrazení marky eurem pouze zhruba 40 procent občanů. „Ale i Německo samo je poměrně heterogenní. Ve východních spolkových zemích je zapálení pro euro ještě nižší než v západních, kde například v Severním Porýní Vestfálsku, Bádensku–Würtembersku, ale i Bavorsku podporuje euro více občanů než celoněmecký průměr. V zemích jako Itálie, Řecko, Španělsko, Portugalsko je nadšení pro euro veliké, tvrdí. Názor na euro se ovšem podle Tomáška radikálně změní právě zavedením hotovostní euroměny. Lidé totiž zatím mají o euru většinou jen minimum informací. „To je vlastně i problém dánského referenda – lidé hlasovali o něčem, co neznali. Euro je stále jakási virtuální měna, jež se obchoduje na burzách a finančních trzích, ale nikdo ji neviděl v hotovosti, dodává. Tomášek se domnívá, že lidé totiž teprve poté, co dostanou svůj plat v eurech, pochopí, že touto měnou mohou platit stejně tak doma jako v dalších státech EU a nemusí chodit do směnáren. Na poměrně zajímavý problém upozorňují švýcarští experti. V této zemi nebudou mít euro, ovšem okolní státy je zavedou. To znamená, že i ve Švýcarsku se tato měna v zájmu udržení cestovního ruchu bude přijímat v obchodech jako legální platidlo vedle franku. Obdobnou situaci předpovídá Tomášek i u nás. Další zajímavý vedlejší efekt může přinést hotovostní euro Německu. Jak známo, zhruba čtyřicet procent německé hotovostní měny obíhá mimo její území. Její majitelé ji budou muset vyměnit za euro, což pomůže identifikovat skutečný objem peněžní zásoby za hranicemi Spolkové republiky. Mohlo by to ovšem napomoci i odhalit špinavé peníze. A to samozřejmě nejen v Německu, ale v celé eurozóně, což ostatně považuje Tomášek za jeden ze skrytých záměrů ECB. Zavedení hotovostního eura, jehož bankovky lidé na počátku nebudou dobře znát, může dočasně zvýšit počet padělků nových bankovek. Z druhé strany může být dalším katalyzátorem používání platebních karet na úkor hotovosti.

(ina, rop)