S provozovateli vleků je to jako se zemědělci. Jednou je sucho, potom zase moc mokro, jednou sněží moc, pak zase málo. Letošní končící zima je ale pro většinu vlekařů rekordní. Že by se kola lanovek točila čtyři měsíce v kuse, to už tu pár zim nebylo. Ke všemu je zájem o české hory nebývale vysoký a zejména víkendové lyžaře Alpy kvůli pěti hodinám za volantem tam a možná ještě déle zpátky moc nelákají.
Z hlediska ekonomie je vlekařina neméně zajímavá. Živí ji touha po individualitě, podnikaní s lanovkami je však navýsost sázka na sportující masy, kde jedince pohledat. Na svahu chce být každý sám za sebe (někteří si přitom ledacos sami sobě dokazují), poté, co dojede k dolní stanici lanovky, ale najednou prozře a uvědomí si, že jemu podobných jsou tu stovky.
Při pohledu na plná parkoviště, kde se mezi nadupanými auty proplétají topornou chůzí sjezdaři v drahých kombinézách, aby se během pár minut přesunuli do tepla chalup a penzionů, nelze nevzpomenout na doby, kdy české hory ještě znamenaly pokorný zápas s přírodou.
Zrovna včera tomu bylo sto let, co se jel VII. Mezinárodní lyžecký distanční závod na 50 km, při němž se strhla pravá krkonošská „čina“, v níž zahynuli lyžařští borci Bohumil Hanč a Václav Vrbata. Dnes už je nepředstavitelné, že třeba Hanč ráno doma v Hrabačově zatopil, hodil ski na nohy a za dvě, tři hodinky už startoval na Hřebenech Krkonoš. Tehdejší lyžci byli opravdovými freeridery, kteří se na jedněch „prkénkách“ dokázali pohybovat po celých horách.
Jestli by dnešní vlekaři mohli někomu poděkovat za bezva zimu, tak nejen pánům hor za pěkné počasí, ale i lidem jako byl Hanč s Vrbatou. Prvním sportsmenům, díky nimž v sobě většina Čechů periodicky objevuje skryté horaly. Horaly, kteří sice hrozí exodem do ciziny, nakonec jsou ale českým horám tak věrní, že mohou vlekaři úlevně zvolat: „A přeci se točí!“
Další komentáře Blahoslava Hrušky: