A přece se točí, korupce v ČKA

Podnikatel převážel Čechy za železnou oponu

Jugoslávští policisté ho zadrželi a předvedli ho k soudci. Na své soukromé jachtě převážel Čechy přes Jadran do Itálie. Je polovina osmdesátých let a soudce mu vyhrožuje minimálně dvěma měsíci vyšetřovací vazby. „Tehdy jsem byl ještě tvrdej, tak jsem mu řekl jen: ´Uvidíme zítra´,“ vzpomíná byznysmen Alexandr Seidl na své prázdninové dobrodružství.
Střih a je říjen 2003 a Seidl se dostal do ostré roztržky s Českou konsolidační agenturou (ČKA). Prohlásil totiž v České televizi: „Jsem o tom přesvědčenej, že tam tečou peníze bokem některým lidem ze strany ČKA, kteří se podílejí na prodeji těchto pohledávek.“ Agentura na něj podala za toto televizní vystoupení žalobu na ochranu dobré pověsti právnické osoby, kde se domáhá zveřejnění omluvy a finanční satisfakce ve výši jednoho milionu korun. Žalobu však podala k věcně nepříslušnému soudu. Mluvčí agentury Jiří Pekárek přiznal, že to bylo její administrativní pochybení. K projednání žaloby, která od obvodního soudu přes vrchní soud putovala k městskému, zatím nedošlo.

Galileo neodvolá.

Seidl se směje a tvrdí, že se na spor těší: „Za přesvědčení se odsuzovalo za inkvizice, za nacismu a za komunismu, teď mě za mé přesvědčení odsoudit nemohou. Navíc věřím v Boha a jeho soudu se bojím víc. Proto pokud bych byl nakonec i odsouzen, radši bych zaplatil ten milion korun, než bych odvolal své přesvědčení o korupci v České konsolidační agentuře.“
Jádrem sporu byla pohledávka ve výši čtrnácti milionů korun za jeho společností Česká správa nemovitostí, kterou ČKA v rámci jednoho balíku převedla na společnost EC Group. Pohledávka pochází ze socialistických časů – šlo o takzvané TOZ (trvale obracející se zásoby) úvěr - a přešla do ČKA z Komerční banky již v roce 1991. Tyto pohledávky Seidl zpochybnil a řekl, že Česká správa nemovitostí je splatí až po rozhodnutí soudu. V červnu 2002 nabídl agentuře smír. Navrhl, že za pohledávku zaplatí necelých sedm milionů korun, jistinu bez naběhlých úroků. ČKA nesouhlasila a podle vyjádření jejího tiskového mluvčího Jiřího Pekárka ani souhlasit nesměla. Seidl tak nakonec musel zaplatit novému nabyvateli sto procent včetně úroků, takže skoro patnáct milionů korun.

V květnu se všichni budou divit.

Žádná z firem, ve kterých má Alexandr Seidl nějaký podíl, již sice nic konsolidační agentuře nedluží, ale přestřelka ještě neskončila. „Něco vám ukážu,“ zvedá se k tlustému šanonu, který se nevešel mezi ostatní papíry a dokumenty na pracovní stůl a leží na skříňce u zdi. Vytahuje úřední dopis, ke kterému má přilepenou obálku, v níž došel. „Z nizozemského ministerstva financí mi sdělují, že prověří tamní společnost Frenn Trading, která od českého společnosti EC Group koupila balík pohledávek, včetně té za Českou správou nemovitostí. Prvního května se tady všichni budou divit. Vstup do Evropské unie také znamená, že například nizozemská finanční policie bude moci vést své vyšetřování i v České republice.“
Nemůže být pochyb, že Alexandr Seidl umí po tomto světě chodit a své zájmy ostře a houževnatě hájit. Kromě Frenn Tradingu se rozhodl vrátit vše i s úroky agentuře. Podal žalobu na společnost Economia za článek v Hospodářských novinách, kde byl popsán jako problematický dlužník, a jako svědka navrhl předsedu představenstva ČKA Pavla Řežábka. A až tímto dosáhne jeho soudní výpovědi, hodlá podat žalobu i přímo na něj či na ČKA. „Kdybych to žaloval zároveň, mohl by odmítnout výpověď, takhle bude muset přijít,“ říká Seidl.

Z dětského domova na poušť.

Alexandra Seidla (51) připravilo na pestrý život už dětství. Narodil se do židovské německé rodiny. Jeho matka byla Němka a válku přečkala v Sudetech ve vesnici Bílý potok. Jeho otec slovenský Žid přežil Osvětim, když utekl z pochodu smrti. „Prchal ještě s nějakým malým chlapcem, který se ho držel za ruku a prosil, ať ho vezme s sebou. Cestou však narazili na stahující se německou jednotku. Vojáci wehrmachtu ho předvedli k důstojníkovi, který si ho dlouho prohlížel: „Nejste vy náhodou Filip Seidl z Bratislavy, co šil uniformy? Kupoval jsem si ji před lety od vás. Moc dobrá. Tak běžte.“ Druhé vojsko, na které Filip Seidl s chlapcem natrefili, už byli Rusové. Dali mu koně a vůz a vybavili ho „bumažkou“, aby mohl projet z Polska až na jih Slovenska. Před Bratislavou mu jiní rudoarmějci koně a vůz zabavili, ale to už byl skoro doma.
Otec po válce začal vyvážet bižuterii do Turecka a v Československu zastupoval několik švýcarských firem. V padesátých letech však oba rodiče skončili v komunistických kriminálech. „Byli odsouzeni z politických důvodů, formálně za spekulace. Bylo mi tehdy pět let a společně s mladší sestrou jsme skončili v dětském domově. Otcův bratr si nás chtěl vzít, ale komunisti to zakázali. Za války byl v anglické armádě, a nebyly tak prý záruky, že by nás strýc vychovával v socialistickém duchu.“ V dětském domově žil pět let. „Vypilovalo mě to k tvrdosti.“ Otec emigroval v roce 1966 do Německa a zařídil pro jeho matku inscenovaný sňatek s jakýmsi Holanďanem. Matka s dětmi tak mohla legálně vycestovat v roce 1967. Po krátkém německém období byly obě děti poslány do Izraele. „Žil jsem dva roky v kibucu, naučil jsem se tam hebrejsky a prodělal předarmádní výcvik. Jsem proškolen, jak se pohybovat na poušti bez vody nebo jak stavět stany z dek. Tehdy Izrael válčil s Egyptem a já si pamatuji, jak jsme u Sinajské pouště předjížděli snad desetikilometrovou vojenskou kolonu. Byla plná nových nákladních Tater, ještě s nápisem Tatra Kopřivnice. Izraelská armáda je zabavila Egypťanům.“

Byznys s pézetkami.

Vrátil se do Německa, kde vystudoval obchod na vysoké škole. Přitom pracoval na letišti pro izraelské aerolinie jako bezpečnostní agent. „Byl jsem zaměstnancem aerolinií, ale moji mzdu refundovalo izraelské ministerstvo obrany.“ Po škole začal podnikat. Dovážel a vyvážel spotřební zboží. Od roku 1986 obchodoval i s komunistickým Československem. „Byly to bártry s pézetkami – s Centrotexem, Transaktou a Strojimportem.“
Po listopadu 1989 se vrátil zpátky do Československu a stal se velkopodnikatelem. Patří mu společnosti La Cygne Sportif Group, Prior ČR, vrchlabská nemocnice, Lázně Libverda, sklárny Severosklo a množství nemovitostí. Zaměstnává celkem půl druhého tisíce lidí. Obrat jeho společností převyšuje jednu miliardu a všechny jsou dle Seidla ziskové. „Téměř všechny mé firmy platí daně a hodně mi vadí, že je pak někdo hází z okna. Nevím o jediném poslanci, který by pracoval pro dobro tohoto národa, každý z nich kouká jen na svůj osobní prospěch. Fakt, že Česká republika je podle Transparency International mimořádně zkorumpovaná země, má přece nějaký důvod.“

Nevěř svému dealerovi!

Sedíme v prostorách jeho firmy v Praze v Nuslích a Alexandr Seidl po celou dobu rozhovoru sleduje v televizi vývoj kursu koruny k dolaru. Z Číny dováží celý sortiment spotřebního zboží. Nakupuje v dolarech a prodává v korunách. „Musím kupovat dolar, když je levný. Tak si to hlídám.“ A to nemá devizového makléře? „Dealeři ničemu nerozumějí. Ti jdou jen podle trhu. Můj známý bankéř v Hongkongu mi říkal: ´Musíš vždy dělat pravý opak toho, co ti řekne tvůj dealer´.“ Říká, že je unaven. Pracuje dvanáct až čtrnáct hodin denně, každý den ho prý v Čechách něco překvapuje. Právo se tu podle něj musí prosazovat silou a bezpráví je tolerováno, korupce je tu všudypřítomná a on neumí uplácet. A proto všechno vážně zvažuje, že se zase přestěhuje do Německa.

A jdeme se vykoupat.

„V Německu jsem se měl moc dobře, měl jsem tam spokojenější život. Vlastnil jsem firmu, vydělával jsem hodně peněz a pracoval jen čtyři až pět hodin denně, protože jsem neviděl šanci pro další růst. Trh byl rozebraný a stabilizovaný. Tak jsem trávil každé léto šest týdnů na jachtě na Jadranu.“
Tenkrát v létě ho jugoslávský soudce druhý den skutečně pustil. Německý velvyslanec v Bělehradě totiž hned ráno intervenoval proti zatčení německého občana. „Soudce řekl, že zavřít mě nemůže a že mám dvacet čtyři hodin na opuštění země. Byl jsem jen sedmdesát kilometrů od hranic a ještě mladý, tak jsem se šel ještě vykoupat do moře. I s policejním doprovodem. Jen do Čech jsem se pak chvíli bál jezdit. Přece jen jsem do Itálie přes železnou oponu převezl více než sto Čechů.“