A teď na oběžnou dráhu dostaňte elektrárnu, pane Allene
Obyvatelé losangeleských předměstí tvrdí, že takovou dopravní zácpu v Mohave nepamatují: na počátku října se do pouště sjely tisíce aut. Startovala tu Space Ship One. Soukromá raketa, jež se pokoušela dvakrát během deseti dnů překročit hranici vesmíru. Proč? Kromě jiného proto, že odměna byla sladká. Takzvaná Ansari X Prize slibovala každému soukromníkovi, kterému se to podaří, deset milionů dolarů.
Dnes všichni víme, že to Space Ship One dokázala. Stroj konstruktéra Burta Rutana, označovaný za kombinaci rakety a kluzáku, dvakrát bezpečně překonal výšku 100 kilometrů. Zatímco dav nadšenců v poušti aplaudoval a kdosi nazval onu chvíli Woodstockem vesmírných nadšenců, v řídicí věži plakal jeden z nejbohatších mužů planety - spoluzakladatel Microsoftu Paul Allen. Muž, který do projektu Space Ship One vložil 20 milionů dolarů, řekl později reportérům , že ho vesmír fascinoval od dětství. „Nikdy jsem to Burtu Rutanovi neprozradil, ale jako malý kluk jsem se pokusil postavit raketu z hliníkové zahradní židle. Pochopitelně – selhala.“
Tak jsem koupil NASA
Cena, kterou vypsala Anousheh Ansariová, Texasanka podnikající v telekomunikacích, ovšem nemohla být hlavním motivem sedmadvaceti týmů z celého světa, které se pokoušely vesmír soukromě „dobýt“. Někteří lidé kolem Burta Rutana tvrdí, že mají duši Charlese Lindbergha (který, pravda, za první přelet Atlantiku získal Orteigovu cenu ve výši 25 tisíc dolarů), jiní mluví o novém „americkém Západu“ a takřka všichni se radují, že právě začala éra kosmonautiky bez monopolu vlád.
Nové kosmické závody, jak příští roky nazývají američtí komentátoři, často podporují svými penězi lidé pocházející z oblasti informačních technologií. Vedle Paula Allena jsou kosmickými nadšenci například Jeff Bezos z Amazonu (investoval do americké společnosti Blue Origin, která má za cíl trvalou přítomnost lidí ve vesmíru), Elon Musk, jenž zbohatl na prodeji PayPal společnosti Ebay (podporuje firmu Space Exploration Technologies, která vyvíjí levné rakety, jež budou schopny návratu na Zemi), John Carmack, autor computerových her Doom a Quake (vede společnost Armadillo Aerospace), či Robert Bigelow, jenž sice vlastní řetězec levných hotelů, ale jeho výdělky stouply s příchodem takzvané dot.com kultury (společnost Bigelow Aerospace, jak jinak, hodlá ve vesmíru postavit hotel).
Většina těchto lidí patří ke generaci, kterou vesmír přitahoval už proto, že v době jejich dětství astronauti Spojených států soutěžili se Sovětským svazem. Tak proč nesoutěžit soukromě? Zvlášť, když si v mladém věku vydělali svým způsobem absurdní sumy peněz a jejich hlavní vášní je hrát si? Paul Allen v rozhovoru pro deník The New York Times řekl, že na podpoře vesmírných projektů není nic divného: v dětství četl knihy o cestách vesmírem, a teď si své dávné sny prostě naplňuje. Jinými slovy - jak ironicky poznamenal komentátor listu Christian Science Monitor - „Rád si hraju s raketami, tak jsem koupil NASA.“
Bylo by ale nespravedlivé posmívat se bohatým za to, že ve svém IT byznysu ztratili pojem rozdílu mezi realitou a virtuální realitou, jak činí nemálo komentátorů. Je nepochybné, že každá „hra“ může dosáhnout víc než takzvaná „seriózní práce“, neboť se realitou nenechá rušit.
Až poletí elektrárna
V každém případě od chvíle, kdy Space Ship One dosáhla svého cíle a bezpečně přistála v mohavské poušti, soupeří spolu různé interpretace: Co se vlastně stalo? Začala skutečně nová éra, a pokud ano, tak jaká?
Ačkoli soukromý sektor ve Spojených státech již v kosmických investicích předstihl vládní projekty, kosmičtí experti před přílišným optimismem zatím spíše varují. Jednak upozorňují na to, že přísně řečeno Space Ship One se vesmíru zatím jen dotkla. Dosáhla výšky 112 kilometrů, což sice je 12 kilometrů nad uznávanou hranicí vesmíru, ale k tomu, aby se jakákoli raketa dostala na oběžnou dráhu, je třeba dosáhnout 350 kilometrů, a to rychlostí 18 tisíc mil za hodinu; nejvyšší rychlost, které dosáhla Rutanova raketa, činila 2100 mil za hodinu, a před tím, než začala volný pád zpět do pouště, se v nejvýše dosaženém bodě v podstatě zastavila. „Mluvit o nové éře je zatím předčasné,“ prohlásil například britský konstruktér raket Alan Bond. „K tomu, aby se dostala na oběžnou dráhu, musela by Space Ship One vyvinout desetkrát více energie, než se jí zatím podařilo. Mluvíme tady o energii, kterou vytvoří celá jedna dvougigawattová elektrárna.“
A pak, je možné v tuto chvíli hovořit o levném projektu? Odborníci upozorňují, že je sice hezké, že projekt Space Ship One stál pouze tolik, co pět procent nákladů na jedinou misi raketoplánu, ale dosažení oběžné dráhy prý raketu výrazně, doslova astronomicky prodraží: Space Ship One zatím nepotřebovala technologicky náročné nehořlavé obložení.
Vizionáři typu Burta Rutana a Paula Allena ovšem tyto argumenty považují za „tradiční“ propagandu. Podle nich je výsledek mise Space Ship One zjevný: dobývání vesmíru soukromým sektorem začalo. Kosmický byznys je reálně tady. Lidová představa o tom, že „vesmír“ je synonymem pro „vládní politiku“, mizí.
Adrenalin
Představu o novém začátku dobývání vesmíru bez vládní kontroly se krátce po úspěchu Space Ship One pokusil podpořit i další ze známých kosmických snílků: Charles Branson. Jeho společnost Virgin Galactic prý v roce 2007 uskuteční první komerční turistickou výpravu do stavu beztíže. Práce na první lodi Virgin Space Ship začnou na konci tohoto roku: stroj, který za 60 milionů liber postaví Burt Rutan, pojme pilota a pět pasažérů, uložených ve speciálním plochém sedadle. Cena jedné letenky se odhaduje na 115 tisíc liber a Charles Branson tvrdí, že jeho společnost již teď zaregistrovala šest tisíc rezervací, přičemž téměř polovina z těchto zájemců je prý ochotna zaplatit okamžitě předem.
Jak vypadá současná realistická představa o vesmírné turistice? „Dovolená“, jíž by předcházel několikadenní trénink, by trvala tři hodiny, přičemž hrátky ve stavu beztíže by turisté museli omezit na několik krátkých minut.
A právě tyto vize poněkud zpochybňují srovnávání éry, již údajně otevřela Space Ship One, s dobýváním amerického Západu a s pojmem americké hranice. Zatímco dobrodruzi, podnikatelé či nadějeplné rodiny kdysi odcházeli na Západ s představou o novém životě, ve spojení se soukromým „dobýváním“ vesmíru se zatím hovoří výhradně o zábavě. Takže: komercionalizace vesmíru neznamená totéž, co osídlování neobydlených území chudými; mnohem spíše to znamená založení nového druhu adrenalinového sportu pro již zbohatlé.
Tohoto rysu si pochopitelně všimli například ekologové. Ti upozorňují, že tento druh zábavy bude stát Zemi příliš: již tak přetížená atmosféra se kvůli novému druhu turistiky stane mnohem znečištěnější. Ještě podstatnější jsou ale otázky filozofické: jestliže bude hlavním mottem člověka pohybujícího se ve vesmíru zábava, nepovede to k opomenutí základních odpovědností, které člověk vůči své planetě a jejímu okolí má? Nenastanou třeba situace, které naleznou paralelu s dobýváním obou Amerik a s vyhlazováním tamních původních obyvatel, byť se ve vesmíru nemusí mluvit o živých bytostech? Zkrátka: vědí kosmičtí snílci, co zakládají, vědí, co bavícího se člověka ve vesmíru čeká?
Zabijí se po desítkách
Je ovšem zřejmé, že podobné otázky kosmický byznys nezastaví. Podle odhadů by již v roce 2020 mohlo vesmír „navštívit“ 12 tisíc platících turistů ročně; v roce 2026 by mohl být otevřen první vesmírný hotel a v roce 2050 první hotel na Měsíci. Zdá se, že zbrzdit soukromý kosmický byznys mohou především dvě okolnosti: finance a nehody.
Někteří ekonomové si totiž myslí, že - s přihlédnutím k cenám a k riziku – nemusí existovat pro lety do vesmíru dostatečně velký trh a bohatí sponzoři nemusejí zůstat nadšení dlouho. Druhá překážka se zdá být ještě závažnější. Space Ship One měla zatím štěstí, ale statistiky jsou neúprosné: 112 vesmírných letů z tisíce je spojeno s menší či větší nehodou. (Ostatně, červnový let Space Ship One byl také spojen s vážnou technickou závadou a pilot Michael W. Melville přiznal, že v jednu chvíli již rezignoval: „Myslel jsem, že z téhle situace už není návratu.“)
Již zde citovaný Alan Bond se domnívá, že příliš velký spěch se může ukázat jako sebedestruktivní: „Stačí jedna nehoda, při níž zahynou první turisté, a soukromé projekty se zastaví na celé roky.“ A navíc, tvrdí Bond, utrpí tím i projekty vládní: „Až se tihle soukromníci zabijí, a oni se nepochybně zabijí po desítkách, společnosti s vládní podporou to odskáčou jakbysmet.“
Propaganda, anebo realistické hodnocení?
