Tlustého návrh je reálnou alternativou
Vlastimil Tlustý se svou myšlenkou na rovnou sociální dávku narazil. Pod stůl smetli myšlenku politici, komentátoři i analytici stejně jako velká část manažerů. To je ale chyba. Ten nápad totiž stojí přinejmenším za podrobnou diskusi. Nejde rozhodně o produkt přílišného horka, jak se nechali někteří slyšet, ani o ekonomický nesmysl, jak tvrdili druzí. Nejde ani o řešení zásadně dražší, jak se lze přesvědčit nahlédnutím do přehledu výdajů státního rozpočtu. Jde nepochybně o alternativu - byť originální a nevyzkoušenou - k existujícím sociálním systémům, které jsou vesměs zasaženy hlubokou krizí, jsou v nich skryty obrovské deficity a prodělávají dílčí, málo efektivní reformy. Tlustý se nebál a vrátil se zpátky až před Bismarcka, který svým důchodovým systémem založil tradici opravdové státní sociální politiky. Nyní je na čase podívat se, zda těch 150 let fungování průběžného financování důchodů, na něž se postupně navěsil celý systém dalších sociálních podpor, nemůže být postupně nahrazen něčím efektivnějším.
Solidarita žije.
Projekt rovné sociální dávky je založený na negativní dani. O nic jiného fakticky nejde. Člověk, který vydělává sto tisíc měsíčně zaplatí na základě návrhů ODS na rovné dani z příjmu patnáct tisíc korun a stát mu čtyři tisíce vrátí. Pořád zůstává čistým přispěvatelem v rozsahu jedenácti tisíc. Ten, kdo si vydělá deset tisíc, odvede patnáct stovek a od státu dostane také čtyři tisíce, takže je čistým příjemcem. Systém je tedy stále velmi solidární a zcela nepochybně přesunuje peníze od úspěšnějších k méně úspěšným a přitom zachovává velkou míru motivace k ekonomické aktivitě.
V této souvislosti je pozoruhodné, že zrovna lidé, kteří se označují za liberály, napadli Tlustého za to, že jeho dávka je plošná, a tudíž socialistická. Byla to totiž kupodivu právě ODS, která prosadila princip adresnosti sociálních dávek, který je v zásadě levicovou koncepcí, protože podstatně zvyšuje míru přerozdělování, a Špidla se svými plošnými přídavky na děti je v zásadě liberál, protože příkrost přerozdělování zmírňuje. Navíc i dnes existuje státní podpora, na kterou dosáhnou fakticky pouze majetní. Například ten, kdo maximálně využije podporu penzijního připojištění a životního pojištění, opět prosazenou socialisty, získá na daňových úlevách a přímé státní dotaci částku, která by v Tlustého systému stačila na tři měsíční dávky. Další podpory ze stavebního spoření a hypoték jsou ještě velkorysejší. V takto převrácené optice jsou potom i voliči pravice logicky šokováni nápady stínového ministra financí.
Pracovat je normální.
Ale vraťme se k fungování systému rovné dávky. Další výhradou je, že uvrhne široké vrstvy dosud státem podporovaného obyvatelstva do zoufalé chudoby a důchodcům klesne průměrný důchod o tři tisíce korun. Také tito kritici příliš nepřemýšleli o svých výhradách, protože jinak by museli dospět k závěru, že opak je pravdou. Lidé, kteří by po většinu svého života pracovali - a pracovat je zatím ještě pořád normální - by mohli při spoření této dávky investovat do různých forem spoření a pojištění. Není pochyb, že tento sociální systém by stimuloval mohutné inovace pojistných i spořicích produktů. Takto akumulovaný dlouhodobý kapitál by potom významně přispíval k tomu, že by lidé měli kde pracovat, protože správci úspor by se museli snažit o jejich zhodnocení ve výnosných dlouhodobých investicích.
Bacha na bráchu.
Lidé by tak s velkou pravděpodobností nakonec v předvídaných i nepředvídaných situacích byli zajištěni mnohem lépe, než to umožňuje současná sociální politika. S připomínkami, že by masově nemysleli na zadní kolečka a státní podporu projedli, propili a prohráli v automatech, se ani nechce polemizovat. Společnost, která zbaví své členy i té nejzákladnější odpovědnosti za jejich chování, může těžko přežít. Kromě toho by stát mohl existenční jistoty podpořit například zřízením institutu vyživovací povinnosti mezi příbuznými, podobně jak to funguje mezi rodiči a nedospělými dětmi. I tak by vznikal tlak na racionální chování jednotlivců, protože každý by si dal pozor, zda brácha myslí na zadní kolečka, aby mu nezůstal na stará kolena na krku. V této souvislosti stojí za zhodnocení i širší společenské dopady, které by podobná změna sociální politiky vyvolala. V rodinách by vznikaly poměrně značné úspory, a to by zvýrazňovalo i rodinné vztahy. Patrně by nastal i zlom v demografickém vývoji, protože větší rodina by lépe odolávala nepřízni osudu.
Konec populismu.
V neposlední řadě by se dostavil i zásadní dopad na politickou scénu. Voličům by nešlo slibovat přídavky na penály pro děti školou povinné a podobné nesmysly, ale musela by se věrohodně slibovat kompetence ve správě věcí veřejných a ve vytváření příznivých podmínek pro podnikání, protože od těch by se odvíjelo zhodnocování rodinných úspor. Volič by netrpěl deficitní financování, protože ohrožuje stabilitu ekonomiky a zhoršuje podnikatelské prostředí. Zkrátka pravděpodobnost, že se k moci dostanou strany plné nekompetentních diletantů, by se podstatě snížila. Možná proto o podobných myšlenkách většina politiků nechce ani slyšet a Tlustý způsobil zděšení i ve vlastní ODS.
