Další vojenský útok by byl hrubou chybou
Američtí neokonzervativci by na Írán zaútočili už dávno. „Bojácní“ Evropané vedli s Teheránem zdlouhavá jednání a v minulých dnech se zdálo, že tyto rozhovory krachují. Írán se nemíní vzdát svého práva na jaderný program a tvrdí, že ho hodlá využívat výhradně k mírovým účelům. Podmínky Evropanů, kteří chtějí dostat íránská nukleární zařízení pod větší mezinárodní kontrolu, považuje Teherán za nepřijatelné vměšování do vnitřních záležitostí. Evropané spolu s Američany se však obávají toho, že Írán směřuje k vyvinutí jaderné zbraně.
Měli tedy neokonzervativci pravdu? Rozhodně ne. Byla to právě vláda prezidenta George Bushe, která nakonec evropský přístup podpořila, byť sama se jakýmkoliv jednáním s Íránem „nepošpinila“. Je totiž jasné, že další vojenský útok v oblasti - po Afghánistánu a Iráku - by byl příliš velkým dobrodružstvím. Irák nadále váže velkou část amerických ozbrojených sil, navíc se ukazuje, že dodnes Američané ani nové vlády v Iráku a Afghánistánu situaci v těchto zemích zcela nekontrolují. Otevírání dalšího bojiště v Íránu, třeba i jen leteckými útoky, by nadělalo víc škody než užitku. Nepřátel Ameriky a Západu vůbec v islámském světě by zase výrazně přibylo.
I kdyby jednání evropské trojky (Británie, Francie, Německo) s Íránem zkrachovala, měla smysl. Íránský jaderný program se během těchto rozhovorů zpomalil, Teherán totiž dočasně pozastavil obohacování uranu. A pokud by ve světě převládl názor, že za krach negociací nese vinu právě Írán, snáze by se prosazovaly sankce vůči této zemi na půdě OSN. Takové sankce by však měly být až krajním řešením. Dokud existuje šance se s Íránem dohodnout, měla by mít taková alternativa přednost.
Jde nejen o jaderné zbraně. Zvláště Američanům velmi záleží na tom, aby Teherán nebortil jejich úsilí v Iráku. Přitom právě americký vojenský zásah v Iráku paradoxně íránský vliv posílil, vzhledem k Američany podporovanému demokratizačnímu úsilí se v Iráku dostávají k moci většinoví šíité. Ti jsou svým vyznáním spřízněni s íránskými náboženskými vůdci. Teherán a Bagdád se sbližují. Přirozeně se nabízí otázka, zda s takovým vývojem strůjci amerického útoku na Irák počítali.
Právě tichá podpora evropskému úsilí ve vztahu k Íránu naznačuje, že poměry ve Washingtonu se přece jen změnily. Zahraniční politiku nyní neurčují neokonzervativci a výrazně vzrostl vliv Condoleezzy Riceové, dnes ministryně zahraničí. V amerických oficiálních kruzích už se tolik nemluví o „válce proti terorismu“ jako spíše o „boji proti násilnému extremismu“. Za ten první termín bylo možné schovat leccos. Zdá se, že od Riceové můžeme očekávat promyšlenější a srozumitelnější kroky. Evropané a Američané se nyní lépe shodnou v tom, že kromě hrozby bičem je Íráncům nutné nabídnout také cukr.
Bude záležet na Teheránu, zda lákadlo ve formě užších ekonomických vztahů, rozvoje obchodu, technologické výměny či podpory přijetí země do Světové obchodní organizace přijmou. Zatím se jim ten cukr nezdál dostatečně sladký, neboť je doprovázen řadou podmínek v oblasti jaderného programu. Američané navíc požadují, aby Írán přestal s podporou hnutí bojujících proti Izraeli. Nástup nového íránského prezidenta Mahmúda Ahmadínedžáda, označovaného za konzervativce, naznačuje, že domluva s Teheránem bude složitější. Ale nemusí to tak nutně být. S novým prezidentem zřejmě přijde do vlády skupina vzdělaných technokratů, kteří jsou velmi loajální vůči islámskému režimu, ale také chtějí vyjít vstříc očekávání Ahmadínedžádových voličů. Jejich cílem bude snižování nezaměstnanosti, inflace, boj proti korupci a zřejmě se nevyhnou ani privatizaci. Mohou si tedy dobře uvědomovat potřebu silných hospodářských vazeb s Evropou. Na druhé straně je však nutné počítat s tím, že Írán bude hledat nové ekonomické příležitosti ve vztazích s Indií, Čínou či Ruskem a že dohlížející klerikové nebudou chtít žádnou velkou vstřícnost vůči Západu dopustit.
Ať tak či onak, Západ by se měl vyvarovat opakování chyb. Írán není to samé co al-Káida, stejně jako tím nebyl Saddámův Irák. Šíité jsou častým terčem al-Káidy. Za určitých okolností si lze dokonce představit, že by se Írán stal důležitým spojencem v boji proti této teroristické síti. Rozhodně by nebylo rozumné tuto možnost předem vylučovat.
