Rakušané, Nizozemci a teď i Francouzi ukázali, že ještě nejsou zralí na psychiatra a fenomény Brexit a Trump jsou možná jen náhodné výstřely v ruské ruletě. Ale jestli se z Macrona vyklube užvaněný profesor, v další komoře revolveru může být kulka.
Zatímco první kolo voleb ve Francii je taková variace na Člověče nezlob se, ve druhém kole dali Francouzi zřetelně najevo, že hazardu neholdují. Při opačném výsledku bychom snad hovořili o katastrofě, ale ruku na srdce – rok 2022 by vítězství vlastenců skutečnou pohromou možná ani nenazval. Marie Le Penová by skoro určitě nesestavila svou vládu, upadla by do klinče s opozicí zvaného „kohabitace“, tahala by v ní za výrazně kratší konec špagátu, a po pěti letech neúspěšných referend a odporných tahanic by byla zralá na odpis.
Emmanuelu Macronovi hrozí podobný osud, jen k němu vedou jiné stezky. Vezmete-li si za příklad trajektorie jeho předchůdců Chiraka, Sarkozyho a Hollanda, vsadili byste na jeho neúspěch klidně tisíc franků. Tedy budoucích franků. Proti novému prezidentovi bude v prvních letech pracovat tříhlavý drak. První jeho hlavou je zmrtvělý hospodářský růst, druhou skomírající průmysl v „rezavém pásu“ na východě a třetí katastrofální nezaměstnanost mládeže ve výši 25 procent.
Bude Macron evropským Obamou? Přečtěte si více
Vlastenecký recept – postavíme na hranice celníky, zabráníme globalizaci, aby odstěhovala do Polska fabriky typu Whirlpool (co jiného však americkou firmu do Francie přivedlo, ne-li globalizace?) a budeme doufat, že roboti si nás při svém tažení světem nebudou všímat – je samozřejmě jen variací na rozbíjení tkalcovských stavů v 19. století. Jenže socialistický recept Francoise Hollanda – zkrotíme banky, zdaníme byznys, pak si to rozmyslíme a budeme kultivovaně čekat, až recesi zažene Godot –očividně taky nefunguje.
Pravicový algoritmus na ježka v kleci – přepíšeme pracovní právo, rozbijeme odbory, vyházíme byrokraty a nezaměstnanou mládež donutíme pracovat za odměny těsně nad minimální mzdou – byl napsán už před 20 lety, ale nikdo se jej dosud neodvážil realizovat. Když se v roce 2002 zavádělo euro, Francie i Německo měly podobné HDP na obyvatele, podobnou nezaměstnanost kolem osmi procent a podobné mzdy. Dnes má Francie o pětinu nižší HDP, nezaměstnanost okolo 10 procent – a ovšem podobné mzdy jako Německo.
Důvod? Zatímco socialista Gerhard Schröder v Německu škrtal v sociálním systému a přepisoval pracovní zákony, Francie měla v posledních dekádách ve skutečnosti jen jednoho prezidenta – stávkující odbory a rozbouřené bulváry.
Jeho život píše Exupéry
Francouzský bulvár je poněkud odlišný od toho českého (nemluvíme o barvotisku), vzteklé štěkání se na něm moc dobře nevyjímá, takže přízeň dělného lidu si zde umí vydobýt i šarmantní profesoři. Filozofující rétor v zemi galského kohouta je cosi jako národní poklad – a Emmanuel Macron je svým vzděláním (filozofie), almou mater (elitní škola ENA), pracovními zkušenostmi (investiční bankéř u Rothschildů) a členstvím v různých spolcích (Bilderberg) úplný Voltaire.
Jestliže se země z filozofických důvodů odmítla střelit Národní frontou do nohy v roce 2002, 2007, 2012 i 2017 – kde je záruka, že to neudělá ani v roce 2022? Předvolební zaklínání Le Penové, že Macron vůbec není člověkem z lidu, jak předstírá, nýbrž tajnou zbraní finanční elity, bylo sice trapně nevkusné, ovšem v jádru opodstatněné. Macron udělal nejrychlejším finanční kariéru v dějinách (bez ekonomického vzdělání se za dva roky stal u Rothschildů partnerem) jen díky tomu, že jeho pověstný šarm a empatie přiměla i firmu Nestlé koupit divizi dětské výživy od Pfizeru (za což inkasoval 2,9 milionu eur). Za dva roky už mu bylo finančnictví těsné a tak se přesunul do čela ministerstva hospodářství socialistické vlády.
Přečtěte si další komentáře autora:
Džihádisté, ve Francii prohráváte
Google zná vzorec štěstí. Je to rovnice o třech proměnných
Trump vzlétl jako chromý kačer
Životopis Macrona jako by psal Saint-Exupéry. Při skákání z planety na planetu očividně používá nějaká kouzla, nikde nevydrží déle než dva roky a pokaždé přistane v ještě větší galaxii. Takže jeho hnutí „Pochodem v chod“ založené před rokem dnes čítá stovky tisíc příznivců a má solidní šanci uspět i v červnových volbách do Národního shromáždění.
A to je též jediná šance Francie: že to nádherné vúdú zafunguje i při sestavování vládní koalice, v níž budou ekonomický program (v něm má větší slovo premiér než prezident) psát pravicové strany.
Nakonec nejlepší vizitkou Macronova působení v Elysejském paláci by mohlo být, kdyby se mu jednou mohlo říkat Schröder č.2.
O francouzských prezidentských volbách dále čtěte:
