Všechny rozhovory poskytujete v kavárně Kaaba v Praze na Vinohradech, která má interiér ze šedesátých let. Co vás dodnes tak oslovuje na šedesátých letech?
Asi to, že šedesátá léta a jejich vizualita byl první výtvarný počin, který jsem vnímal. Je to také tím, že tatínek byl architekt a touto dobou byl okouzlen. Nábytek nám potřel různými trojúhelníky a zkosenými plochami a většina poliček a skříněk, ba i sedaček u nás nestála na zemi, ale visela na konzolách ze zdi. Tak se to do člověka zapsalo. Třeba kulturní dům Dobeška, který otec vyprojektoval v Akci Z, byl rovněž v pastelových tónech a fasády původně byly jako námořní vlajky.
A dnes, v roce 2007, vnímáte šedesátá léta jak?
Nevím, jestli to je osobní deviace, ale šedesátých let se nemohu zbavit. Je to vidět i na tom, že dodnes navrhuji domy v pastelových barvách. Rozhodně nemám černobílé vidění světa. Asi si také člověk z mládí nejvíce pamatuje, protože jeho vnímání je velice zjitřené a silné. Zřejmě v člověku z té doby zůstává nejvíce podnětů a pak jen vyplouvají na povrch. Možná všechny tvary, tóny a valéry jsou ve mně z této doby, stejně i chutě a atmosféry. Je to také tím, že v šedesátých letech jsem je nasával poprvé. Jistě jsem později získal jedinečné vjemy i v zahraničí, ale v Čechách není pro mne od šedesátých let už nic není až tak překvapivé. Les dnes nevoní moc jinak než v mém mládí.
Když zůstaneme u architektury a pokusíme se šedesátá léta zařadit za kubismus, purismus a konstruktivismus, jak vám v tomto kontextu vychází šestá dekáda minulého století?
Když to chceme zařadit, musíme mezi konstruktivismus a šedesátá léta ještě přiřadit sorelu (socialistický realismus - pozn. autora), což byl ideologický diktát v architektuře. Po něm nastal pád stalinismu a propukla jistá relativní svoboda. Lze hovořit o tom, že šedesátá léta představují svobodu v užších mantinelech. A ta svoboda reaguje na nové technologie a Expo v Bruselu. Gagarin tehdy létal ve vesmíru. Svět vypadal tak, že v roce 2000 se bude normálně chodit po Měsíci. Byla to možná poslední doba, která měla celkově pozitivní tón.
Také by se dalo říci, že šlo o poslední dobu velkých iluzí. Vy jste ročník 1957, já 1941 a musím se přiznat, že my jsme se už v šedesátých letech, a zvláště v roce 1968, na vývoj dívali dost pesimisticky. Za každým rohem byla mrtvola či někdo před nedávnem vycházel z vězení, výkony politiků byly amatérské a čekali jsme, kdy přijde ještě větší pogrom. A on skutečně přišel!
Ano. To byla poslední doba, v níž se dalo omluvit, že někdo může být komunista. Dnes je to téměř neomluvitelné.
Co je to dle vás architektura? Někteří odborníci hovoří o organizaci prostoru. Souhlasíte s touto definicí?
Architektura, pokud k ní připočteme i design, nás obklopuje od rána do večera.
Teď položím otázku já vám: Co je to první architektura?
Asi první pokus zorganizovat život v jeskyni.
Přesně. Já když náhodně přednáším, tak někdy začínám jeskyní.
Kdy vás poprvé napadlo, že budete architektem?
Asi už ve čtyřech letech jsem viděl tatínka, jak sedí u stolu a kreslí, a řekl jsem si, že budu architektem. Já mám tyhle věci v životě dané hrozně jednoduše. Od čtyř let vím, čím budu, celý život bydlím ve stejném domě a mám ty samé kamarády.
Spolupracoval jste s otcem později na něčem jako architekt?
Otec byl sice pro mě učitel, ale spolupráce nebyla možná. Osobně jsme se nehádali, ale názory na architekturu jsme měli jiné. Otec ctil jinou architekturu, než jsme ctili my, moje generace. Nás v sedmesátých letech fascinovala paní Alena Šrámková a její dům v Praze Na Můstku, což byl pro nás příklad razantní architektury, zatímco většina architektů té doby uvízla v rozlámaných plochách. Rozhodně se nechtěli vyjadřovat lapidárním čtvercem. Spolupráce s otcem, i když mně ji i nabídl, nebyla možná. Byl o třicet let starší, ročník 1927. Myslím, že bych mohl říci, že naše možná spolupráce se pozitivně rozplynula.
Studoval jste architekturu na ČVUT i na AVU a díky televiznímu pořadu Šumná města jste byl nucen se nad ní zamyslet ještě znovu z jiného, řekněme didaktického, úhlu. Na co jste při této práci přišel? Co jste si znovu a jinak byl nucen uvědomit?
Musím říci, že republiku jsem hodně projezdil na kole a naše města jsem dost dobře znal i před tímto pořadem, i když ne tak podrobně. Ten cyklus vznikl náhodně. Původně Radek Lipus chtěl dělat jen Šumné město jako jeden díl o Ostravě a nikdo z nás netušil, že se to takhle rozroste. Na samém počátku neexistovala ambice zmapovat republiku. Ale abych se vrátil k vaší otázce, že by se u mne v padesáti změnil názor na architekturu díky této práci, to říci nemohu. Jen toho vím o trochu víc, to je asi tak vše.
Obecně se říká, že Čechy a Morava mají nejcennější gotiku a baroko. Souhlasil byste s tím?
Většina našich měst vznikla v baroku na gotické struktuře. Renesance, která je mi blízká určitým vyabstrahováním, máme bohužel málo, ale pak máme ještě silný historicismus druhé půlky XIX. století, který popsal města stejně jako baroko. To se stalo zbouráním hradeb a zasypáním příkopů. Středověká města se změnila v města novodobá. Tato doba je u nás dost patrná, ale nevím, jestli je vždy tak šťastná jako zástavba barokní. Tehdy totiž vznikaly první disproporce. Některé školy a radnice jsou zcela z měřítka a města poprvé proporčně utrpěla. Stavby jsou dobré, ale v krajině již trochu skřípou. Šlo o zvýraznění významu vzdělanosti a později symbolů nového českého státu, a proto to člověk tak moc nekritizuje. Ve stejné době ale začaly růst továrny a cpaly se do středů měst. Dnes nám to přijde docela dobré, protože jde o cihlové stavby s krásnými komíny, ale tehdy to byl brutální zásah do struktury města.
Jaké další zásahy do struktury měst lze považovat za masivní?
Asi dobu první republiky, kdy vznikaly na náměstích radnice, spořitelny a domy, které původně byly kubistické, později národně-kubistické a nakonec funkcionalistické. Tyto stavby zase posunovaly měřítka náměstí výš. Byl to symbol toho, že města měla větší kulturní, obchodní i společenské ambice.
Válka u nás města moc nezdevastovala a ani sorela se tolik do měst nevepsala, protože byla z cihel a dodržovala danou strukturu. Poznáme, co je hlavní ulice, co je vedlejší ulice, co je náměstí a co je průchod. Domy měly vybavenost. Existovaly v nich obchody a restaurace, cukrárny. Stavby dodržovaly městotvorné proporce, ač na nich byly nestravitelné hvězdy. Když už dnes hvězdy nevládnou a nejsou symbolem krutého útlaku, je toto město docela dobře zorganizované. Nejbrutálnější zásah do městské struktury představují panelové domy sedmdesátých a osmdesátých let, které dokumentují duchovní úpadek doby, kultury a morálky až do dnešních dnů. Jde mnohdy o zcela bezduché stavby, náhodné objemy poházené po zelených loukách a ještě navíc prodchnuté pýchou vytvořit protiváhu duchovním stavbám z minulosti. Snaha postavit prodejnu se smíšeným zbožím schválně proti kostelu, ač bylo evidentní, že sakrální stavbu nemůže ohlušit, přebít, je jen zoufalý projev arogance moci. Jde o výraz totálně zmatené doby. Naštěstí bolševik neměl nikdy moc peněz, a proto ty stavby nejsou až tak radikální, přestože jsou většinou odpudivé.
A co architektura po roce 1989?
Hlavní rozdíl je v tom, že kapitalista má prachy. Město, které začalo být poškozené bolševikem, doničí podnikatel obchodními domy, sklady a satelitními městečky, kde jsou popletená měřítka. Skoro nikde už není dodržená dominanta, od které vše k okraji klesá. Člověk dnes za městem na louce potká dům větší než celé náměstí.
Další velký problém představuje strašlivé plýtvání s půdou. Takhle malá země s velkou hustotou obyvatelstva by si nikdy neměla dovolit vydláždit druhořadými domky tak obrovské plochy zemědělské půdy. Nehledě na to, že se přestalo i dnes uvažovat o tom, jak lidé v těchto satelitech budou žít. Je to zase důsledek arogance investorů, kteří vynakládají minimální náklady na veřejné komunikace a veřejné plochy. Jde o snahu maximálně vydojit terén na malé parcely s velkými domy. Naštěstí jsme občas (v našem malém ateliéru) vyzváni i k opačnému postupu. Plánujeme větší plochy na veřejnou zeleň než na zamýšlenou výstavbu. Jde o to vyjít vstříc potřebám lidí a nenechat bloudit opuštěné matky s kočárky po jedné ulici, aby se pak ze zoufalství a nudy opíjely ve svých zlatých klecích. Problém je, že za deset let už v tom nikdo nebude chtít bydlet, ale tyto soukromé pozemky už těžko někdo vyvlastní. Je třeba už dnes uvažovat o tom, že lidé, kteří tam bydlí, by tam měli mít možnost pracovat, pro děti by tam měly být různé aktivity, aby je nemusely matky vozit třicet či padesát kilometrů jinam. Jde o to vytvořit soběstačné malé celky a postavit je tak, aby se jednotlivé skupiny obyvatelstva navzájem nerušily.
Popisujete něco, co by se dalo nazvat prostorovým chaosem. Existuje nějaká naděje vrátit tomuto chaosu řád?
Není! Jak? Země, které si své zeleně váží, tuším, že je to třeba Norsko, ctí pravidlo, že se smí postavit nový dům jen na půdorysu bývalého domu. To by byla cesta, aby ještě alespoň někde existoval nerušený výhled, který není svázán dráty a pohledy na další města. Je třeba se vrátit k pokoře k přírodnímu kontextu. Spolupracujeme na ideji, kde v rámci nové výstavby se snažíme obnovit zaniklé rybníky, kterými protéká potok, a tím do lokality vrátit kus přírody, který dá budoucí zástavbě nějakou páteř, systém. Vlastně děláme to, co dělali naši předci, když zastavovali místa podél cest, řek či brodů. Snažíme se, aby jednotlivé malé celky dělali různí architekti, i když mají přesně předepsané stavební linie, uliční čáry, výšky. Podobně vznikla IBA v Berlíně před dvaceti lety, mnohdy pomlouvaná. Nedávno jsme ji procházeli a zdá se, že ty prostory docela dobře fungují. Je to dáno také tím, že IBA má dobře vymyšlené členění soukromého, polosoukromého a veřejného prostoru. Vzorem nám mohou být i africká sídliště, kde lidé žijí ve vzájemnosti, aniž se ruší.
Existuje ještě něco, co by mohlo pomoci českým městům?
Velké štěstí pro města jsou školy. Tam, kde je alespoň gymnázium, se město úplně promění. A kde jsou alespoň dvě střední školy, je město úplně jiné a poznáte to skoro na každé ulici v centru. Díky školám města rozkvétají. A tam, kde jsou vysoké školy, v Liberci, Budějovicích, Plzni, dostanou města úplně jinou vůni a živost. Nebo si vemte Litomyšl, kde se město proměnilo i díky restaurátorské škole. Ta tam přinesla nové podněty, ducha i atmosféru. Najednou v kavárnách nesedají jen úředníci, pořádají se ve městě jiné koncerty, potkáte tam zajímavé instalace a studenti mají možnost si vyzkoušet trpělivost jiných generací a staré generace se zase stávají tolerantnější. Litomyšl má ještě štěstí, že jako město nebyla poškozena ani za bolševika, ani v devadesátých letech, protože tam byl osvícený starosta pan Brýdl. Něco podobného přinesl starosta Ulrich Hradci Králové. Měl by tam mít úžasnou sochu, ale ač vyhrála soutěž, nechtějí ji realizovat. Jde o pohled na vizionáře, na kterého je třeba se dívat vizionářsky: dalekohledem.
Která další města mají podle vás osvícené starosty?
Je jich více, co si tak z odstupu doby vybavuji, třeba Benešov a Horažďovice. Ale architektura se neprojeví ve městech hned, a tak ne každý osvícený starosta dostihne vytyčených cílů.
A co Praha?
Ta představuje moc městských částí a moc zájmů dohromady.
Jak je to s patosem v české architektuře? Česká literatura minulého století jím moc neoplývá a ani čeština, jak si stěžoval už třeba Arne Novák nepoužívá patetické označení Čechové, ale jen Češi…
Podívejte se jen na Stalinův pomník, jak byl patetický. A v každé z period minulého století, o které jsme se zmiňovali, najdeme těžký patos. Najdeme ho u Plečnika, pak třeba v historickém monumentalismu, kam patří i vodárna v Podolí, různá ministerstva včetně České národní banky. To jsou všechno silně patetické stavby. Sorela je rovněž monumentální a brutalismus sedmdesátých let je taktéž monumentální. Všechny sklobetonové stavby v Praze, třeba Intercontinental nebo Centrotex, jsou monumentální, a tedy jaksi patetické stavby. Poněkud jiný okouzlující patos pro mě má i dostavba galerie v Lounech. I průchod Jelením příkopem od Josefa Pleskota, což je de facto jednoduchá křivka, a přesto působí silně a současně velkolepě a pokorně.
Zastavme se chvíli u pražských dominant.
Panorama Hradčan je nedostavěné a ani se o tom neuvažovalo, což je myslím škoda. To je úkol pro budoucnost.
A co Johny Eisler a jeho mrakodrapy na Pankráci, jako druhá dominanta Prahy?
Já si myslím, že Pankrác se má dostavět. Když už jednou tam výškové stavby jsou, a nikdo je nezboří, tak je to místo, kde jich klidně může být víc.A v jistých pohledech, třeba z Novodvorské, mají tyto mrakodrapy moc hezké proporce. Všechny ty výškové budovy jsou od sebe skoro stejně vzdálené. Díky tomu působí velice svěžím dojmem, i když tento pohled - zadní - není až tak známý. Trochu to připomíná Hradec Králové, kde jsou šťastně osazené výškové paneláky, které s Gočárovým urbanismem tvoří sice pofiderní, ale jednotný celek. Když už jednou Praha věže má, včetně té Žižkovské a skoromrakodrapů na Pankráci, tak by se, podle mě, mohlo na Pankráci stavět dál.
Vám se televizní věž na Žižkově líbí?
Můj vztah k ní prošel vývojem. V roce 1986 či 1987 jsme její model z protestu polili borovičkou, zapálili a nechali shořet, protože pan architekt Borovička byl tehdy hlavní architekt Prahy. Bylo to dáno i tím, že sloužila jako rušička pro celou Prahu a navíc fungovala jako anténa pro elektronické sledování osob a aut. To teď snad padlo a stala se pro mne velice sympatickou stavbou. S lezoucími dětmi se mi zdá být dokonce krásná. Až ufouni budou chtít někdy někde přistát, přistanou tam. Organický tvar věže je mi najednou milý. Architekt Kaplický, guru řady současných architektů, se někdy v roce 1985 zúčastnil soutěže v Londýně na budovu na Trafalgaru, která vzdáleně může připomínat bramboru. Tehdy jsem si poprvé uvědomil, že domy mohou takhle nějak působit a že mají své místo ve struktuře města. To platí i o Žižkovské věži. A nový dům plný skleněných čoček v Birminghamu mi to jen potvrdil.
Jaké jsou výhody takového domu?
Je dokonale ekologický, má výborné větrání, plášť odráží teplo a v zimě ho naopak drží, uprostřed je atrium, člověk tam má pocit důvěrnějšího prostoru, a jelikož nemá rohy, slunce kolem něj pluje harmonicky. Navíc zdůrazňuje přímky staré okolní architektury, protože je člověk vnímá na pozadí oblé hroudy. Mnohem víc mně vadí, když se proti nějakému kostelu vytrčí pravoúhlý beton, než když je tam křivka.
A co jste pak říkal dostavbě Národního divadla?
To je složitější. Tento projekt dostal architekt Prager, když byl ze dvou třetin hotový a investor mu povolil vyřezat jen jednu třetinu ocelové konstrukce. Vyřešil to obalem ze skleněných tvárnic. Měl ale hotovou hmotu, byl v opačné situaci než Kaplický v Londýně. Ten si mohl určit hmotu sám. U Kaplického jde o harmonii, v Praze je to trochu disharmonie. Je to sice silný dům, který mi však není moc blízký. Je vidět, že vznikl ex post. Prager byl ale vždy silný. Skoro každá jeho stavba představuje gesto, které si zaslouží úctu, protože je jasné a rázné. Možná i někdy chybné, ale kdo ví.
Na Smíchov navrhl hyperkonstrukci. Tam měly stát obrovské věžové objekty ve výšce navzájem propojené, kam se měli odstěhovat lidé, a pak by se dole, hluboko pod nimi, zbořily domy a na jejich místech by vznikly parky. To se málem v osmdesátých letech začalo stavět.
Když jsme u českých architektů druhé půlky minulého století, co pan architekt Hubáček a jeho Ještěd?
Hubáček je rovněž guru. Věž na Ještědu je nejlepší stavba té doby, což si myslí jak veřejnost, tak odborníci. Ještěd vyhrál i nejkrásnější stavbu XX. století v České republice. Porazil Kotěru s Gočárem i neomezené možnosti devadesátých let. Je to velice básnivá a současně technická stavba. K určitým detailům dospěl Hubáček až kutilskou metodou. Střední část pláště (svou křivkou dovršuje tvar kopce) skrývá vysílače či antény, a proto nesmí být kovová. Hubáček hledal hmotu, která by kopírovala tvar a nebyla by z kovu. Když o tom přemýšlel, uviděl rybáře a všiml si, jak se jeho prut ohýbá. A měl to. Přemluvil výrobnu prutů a část této konstrukce je de facto z rybářských prutů, které jsou pokryté laminátem. Podobně do detailu jsou vymyšlené i interiéry a oblečení personálu. Za bolševika bylo málo staveb tak dokonale promyšlených jako Ještěd, který navazuje na nejlepší tradice první republiky. Hubáček založil i takzvanou architektonickou školku, kterou prošla řada moderních architektů současnosti.
Liberec je další město, které mělo veliké štěstí. To je téměř jediné studentské město, které se po válce stalo harmonicky českým městem, ač mělo původně převážnou část německého obyvatelstva. Proč tomu tak bylo, nevím. Most bylo taky silné gotické město a zatopilo se s ním v kamnech. Liberec dopadl opačně a vznikla tam velice inspirativní škola, která dokázala s tehdejšími materiály udělat dobré domy. Pánové Hubáček, Masák a Suchomel v Sialu nechali zaznít v prostotě i banální materiál, a v tom je jejich síla. Možná i díky tomu tam vznikla v devadesátých letech katedra architektury na Liberecké univerzitě.
Vy a vaši přátelé, jakožto výrazní představitelé střední generace, nemáte v úmyslu si založit něco podobného, nějakou podobnou školku?
To nejde plánovat. Školu nebo školku vždy může založit jen průnik několika osobností a správná politická a společenská situace, která v Liberci v šedesátých letech byla. Pak hrají roli i jiné okolnosti. Liberec stejně jako Litomyšl měl štěstí třeba i v tom, že to bylo politicky uchopitelné, malé město, kde nebylo víc zájmových skupin. Litomyšl může ještě uhlídat jeden člověk. Praze třeba dosti chybí nezpochybnitelná strategie rozvoje. Díky tomu, možná, právě teď sedíme na Vinohradech někde na hranici snesitelného a nesnesitelného města. Střed je pro mne téměř nestravitelné turistické ghetto. A Žižkov, Vinohrady, Michle, Nusle, Smíchov, Karlín jsou centra, v kterých se dá žít. Kde se mísí současně něco pokleslého a pyšného a zároveň normálního.
Zkusme popsat strukturu Prahy. Ta se skládá ze starobylého centra, pyšných bývalých vesnic, které jste vyjmenoval a mezi něž ještě jistě patří i Dejvice, Břevnov a tak dále, pak máme vilové čtvrti, jako Střešovice, Spořilov, Podolí, které se dostávají do centra, a následuje val paneláků. Za nimi začínají nová ghetta podnikatelských domků.
Kdybyste byl hlavní architekt, co byste udělal, abychom si Prahu a další města úplně nezničili?
Některá místa bych nechal už dnes památkově chránit, a to platí i o panelácích třeba v Praze mezi stanicemi metra Pankrác a Pražského povstání stejně jako v Brně v Lesné. I občanská vybavenost je tam dobrá. Panelák je jednoduché sociální bydlení, ale tím představuje i jistý typ čisté formy.
Obraťme list. Jak by měl, podle vás přemýšlet člověk, který uvažuje o tom, že by si postavil svůj první rodinný domek?
Rozhodně by neměl udělat to, že si někde najde hotový projekt a nechá si ho postavit jen proto, aby ušetřil za architekta. Na tom každý stavebník vždy prodělá, protože si postaví dům, který mu nevyhovuje. Lidé nejsou univerzální. Tak se dá stavět pouze sociální výstavba.
Připusťme, že někdo se již rozhodl, že opustí myšlenku si koupit typový projekt. Jak si má vybrat architekta?
Musí se začít o architekturu trochu zajímat, například chodit na výstavy, kupovat si knihy a časopisy, i když to je vždycky problematické, protože se stavby fotografují většinou na efekt. Důležitější by asi bylo, kdyby si mohl prohlédnout nějaké stavby, které fungují, jsou ověřené provozem, a pobavit se s lidmi, kteří v nich žijí. Nebo ať se jde podívat do osmdesát let staré vily Müller, aby viděl, jak se navrhoval dům s rozmyslem. Tam lze pochopit, že každá věc v domě má nějaký účel a že každý požadavek se dá zpracovat výtvarně, nebo naopak nezpracovat a nechat jen tak. V suterénu mohou zůstat betonové mazaniny, ve vstupu může být kámen a v ložnici mají být třeba parkety. Jde o to, aby lidé přišli na to, že každé místo v domě má mít svůj účel a svůj výraz. Když budoucí stavebník tohle jednou pochopí, začne i o svém domě uvažovat jinak. Dojde mu, že může mít dům, který mu bude přinášet denně radost. I když připouštím, že někdo může prožít šťastný život i v paneláku. Štěstí a architektonický prostor nejsou na sobě závislé. Znám dokonce spousty rodin, které se právě kvůli stavbě domu rozpadly.
Co má vědět člověk, který si už vybral architekta, když s ním jde na první schůzku?
Měl by vědět, co v tom domě bude dělat a kolik tam asi bude bydlet lidí a kolik má na to peněz. Měl by myslet hodně dopředu, zda tam jednou bude bydlet babička nebo dítě s rodinou a tak dále. Pak by měl vědět, jestli tam chce pracovat, jestli chce mít místnost na sport, zahradní domek, dílnu, jak velkou garáž. Stavebník diktuje a architekt jen slouží. Snaží se naplnit stavebníkovu představu a vtělit ji do hmoty v souladu s terénem a místem.
Kolik by měl mít člověk, který se rozhodne stavět, k dispozici peněz, nebudeme-li hovořit o pozemku?
Spodní hranice pro dvoučlennou rodinu je asi jeden milion, má-li člověk pozemek. Horní hranice je neomezená. Dnes se dá stavět i z hlíny, která je o třetinu levnější než cihla. Jsou určitá místa, která nepatří mezi záplavová území, kde je tento druh staveb velice výhodný, i když cihlářská lobby to nerada slyší. Podobně levně se dá stavět z prken nebo i ze slámy.
Kdyby chtěl někdo dům od vás, jaké stavby by si měl prohlédnout?
To se těžko říká a záleží to na mnoha věcech. Někdy je dům povedený proto, že stavebník hodně naslouchá, někdy naopak proto, že naslouchá architekt a majitel projekt dobře doladí. Náš ateliér, v němž pracují Kateřina Vajčnerová, Robert Daněk, Martin Rössler a já, postavil několik domů, ale nejraději máme takové, které jsou komplikované, protože znamenají velkou výzvu. Například to byl dům v Praze-Hodkovičkách, na jižním svahu, kde jsme nemohli postavit hmotu, která by zastiňovala vedlejší dům, a museli jsme kopírovat svah: co patro, to polovina půdorysu. Stavba připomíná loď. Nebo teď jsme navrhli dům, který je celý zakopaný a dívá se dvěma očima do krajiny. Bude, doufejme, stát proti Bezdězu.
V minulém roce jsme také dokončili přestavbu modlitebny Českobratrské církve evangelické v Praze-Modřanech. Naším záměrem společně s panem farářem Zvonimírem Šormem a staršovstvem bylo s pokorou udělat prostor, který má nedořečené symbolické přesahy a jenž je současně pozitivně probarvený. Pokusili jsme se tak částečně naplnit poselství evangelia jako skutečné radostné zvěsti a vést troufalý dialog s představou protestantského stánku, jaká byla na počátku minulého století, kdy byly evangelické kostely záměrně strohé, aby se odlišily od katolické zdobnosti. Tehdy vznikaly estetizované suché harmonické prostory, které však připomínaly více elektrárny nebo vyabstrahované továrny.
Další zvláštní realizací v loňském roce byly novostavba lávky s hranolovou rozhlednou v rámci krajinné výstavy v Chebu. Věž–rozhledna je ozvukem středověké věže nejstarší dominanty Chebského hradu, náš hranol je k ní natočen jednou svou hranou a vlastní lávka je, jak středověký padací most, zavěšena na dvou táhlech. Věž i lávka jsou ocelové a jako obklad i jako mostovka slouží africké dřevo.
Proč v Česku na rozdíl od západních zemí nepatří architekti mezi prominenty a člověk je kromě vás málo vidí třeba v televizi? Přece architektura – jak jste řekl v úvodu – je to, co nás celý den obklopuje a architekti jsou důležitější než politici, na které se člověk musí dívat stále?
Taky bych se na to chtěl zeptat, možná že je to i výraz toho, že člověk věci a především krajinu, která ho obklopuje, bere jako samozřejmost a není za ni vděčný. Neváží si daru souladu barev, domů a přírody.
David Vávra (50)
architekt, herec, výtvarník a básník. Po čtyřech letech na Stavební fakultě Českého vysokého učení technického přestoupil na Akademii výtvarných umění, kde vystudoval architekturu. Autor architektonických návrhů (mimo jiné) rekonstrukcí kostelů v Praze-Braníku a v Modřanech, Švandova divadla na Smíchově, divadla Akropolis na Žižkově či kulturního domu Dobeška v Praze 4. Spoluautor televizního cyklu Šumná města o architektuře českých a moravských měst. V roce 1971 spoluzakládal divadlo Sklep, jehož je členem. Hrál v několika celovečerních filmech i televizních inscenacích a pořadech.
Praporky
- Šedesátá léta byla možná poslední doba, která měla celkově pozitivní tón
- Od čtyř let vím, čím budu, celý život bydlím ve stejném domě a mám ty samé kamarády
- Nejbrutálnější zásah do městské struktury představují panelové domy sedmdesátých a osmdesátých let, které dokumentují duchovní úpadek doby, kultury a morálky až do dnešních dnů
- Město, které začalo být poškozené bolševikem, doničí podnikatel obchodními domy, sklady a satelitními městečky, kde jsou popletená měřítka. Člověk dnes za městem na louce potká dům větší než celé náměstí.
- Takhle malá země s velkou hustotou obyvatelstva by si nikdy neměla dovolit vydláždit druhořadými domky obrovské plochy zemědělské půdy
- Jde o to vyjít vstříc potřebám lidí a nenechat bloudit opuštěné matky s kočárky po jedné ulici, aby se pak ze zoufalství a nudy opíjely ve svých zlatých klecích
- Země, které si své zeleně váží, ctí pravidlo, že se smí postavit nový dům jen na půdorysu bývalého domu
- Vzorem nám mohou být i africká sídliště, kde lidé žijí ve vzájemnosti, aniž se ruší
- Pankrác se má dostavět. Když už jednou tam výškové stavby jsou, a nikdo je nezboří, tak je to místo, kde jich klidně může být víc.
- Mnohem víc mně vadí, když se proti nějakému kostelu vytrčí pravoúhlý beton, než když je tam křivka
- Věž na Ještědu je nejlepší stavba té doby, což si myslí jak veřejnost, tak odborníci
