Plánovanou mez strukturálního deficitu splňuje jenom pár zemí
Pakt fiskální stability zavádí ukazatel strukturálních deficitů ve výši 0,5 procenta a hodlá umožnit jeho vymáhání pod hrozbou finančních sankcí prostřednictvím Evropského soudního dvora. Není proto na škodu podívat se na to, které země, jež se k Paktu přihlásily, tohle kritérium již dnes plní.
Výčet opravdu není dlouhý. Jednoznačným vítězem je Švédsko, které loni podle projekcí Evropské komise sledovaný parametr s rezervou splnilo, neboť by mělo dosáhnout strukturálního přebytku 0,9 procenta a v plusových hodnotách by mělo být i letos a v příštím roce. Obdobně se do limitu s rezervou vešlo Lucembursko s půlprocentním přebytkem a Finsko. Nepatrný strukturální schodek má i jediný zástupce nových členů s tradičně dobrou fiskální disciplínou – Estonsko. Němci, kteří prostřednictvím kancléřky Angely Merkelové na přijetí Paktu finanční stability tlačili nejvíc, teď momentálně paradoxně neplní, byť strukturální deficit očekávaný za loňský rok by měl být jen 1,3 procenta a podle projekcí komise se bude dále snižovat, až by v příštím roce měl klesnout na 0,4 procenta.
Sledování strukturálních schodků má význam, protože podávají obraz o fiskální politice, nezkreslený ani fází ekonomického cyklu, ani mimořádnými příjmy. Kupříkladu Maďarsko „díky“ znárodnění úspor svých občanů spořících ve druhém penzijním pilíři sice za loňský rok vykáže přebytek veřejných rozpočtů 3,6 procenta HDP, Evropská komise mu ale vypočetla, že Budapešť ve skutečnosti hospodařila s vysokým strukturálním schodkem pět procent HDP.
Pokud zůstaneme doma, ani tady pohled do minulosti nesvědčí o skutečně zodpovědném hospodaření: v extrémně dobrém roce 2007, kdy ekonomika rostla o více než šest procent, se deficit veřejných rozpočtů snížil na 0,7 procenta HDP. Jenže v tom samém roce byla ekonomika ve skutečnosti nad svým potenciálním výkonem a přehřívala se, a tak strukturální deficit dosáhl 2,7 procenta.
I pro země, kde je rozpočtová odpovědnost svatá, je pro ministra financí v časech vrcholící konjunktury politicky v podstatě nemožné prosadit dostatečně přebytkový rozpočet. Koneckonců Estonci měli v roce 2007 ještě mnohem přehřátější ekonomiku než Češi, reálné mzdy stouply o 15,8 procenta a stejně astronomický byl i schodek běžného účtu. Přestože země vykázala přebytek veřejných rozpočtů 2,5 procenta, strukturální deficit byl 1,4 procenta. Po vypuknutí finanční krize bylo všechno jinak – bubliny praskly, nezaměstnanost skokově stoupla, HDP v roce 2009 propadl skoro o 14 procent. Strukturální deficit ovšem klesl na pouhých 0,2 procenta. Estonci o fiskální odpovědnosti nejen hovoří, oni skutečně fiskálně odpovědní jsou.
