Můžeme slavit, ale pozor na rohlíky
Jsme tam, kde máme být. Od soboty jsme členem Evropské unie, která vznikla proto, aby spojila národní ekonomiky, a přispěla tak k vytvoření společného zájmu na zachování trvalého míru v Evropě. Z této kolébky civilizace totiž vzešly dvě apokalyptické války, kterým scházel jen kousek do toho, aby civilizaci i pohřbily. Právě střední Evropy se to v obou případech dotýkalo palčivě. V germánsko-slovansko-židovském kotli mezi Krušnými horami a řekou Tisou bylo k výbuchu vždy blízko. Rozšíření Evropské unie o středoevropské země včetně České republiky má tak nepochybně i širší než jen ekonomický rozměr.
Ani tyto souvislosti však nemohou překrýt skutečnost, že Evropská unie je společenstvím zemí, které mají svou historii, své geografické, přírodní, historické a ekonomické podmínky k rozvoji, a tudíž mají i své zájmy a ty je třeba skloubit se zájmy ostatních. Je třeba, aby pravidla, na nichž unie stojí, byla výhodná pro všechny a všem dávala patřičný díl práv a odpovědnosti. Přestože Česko určitě nemůže nijak zvlášť poučovat Evropu v otázkách demokracie a rozvoje tržní ekonomiky, jednu zkušenost však může nabídnout. Je to zkušenost opravdu úspěšného soužití dvou národů na velmi rozdílné ekonomické úrovni v jednom státě. Rozdíl mezi Českem a Slovenskem nebyl v roce 1918 jiný, než je dnes mezi Nizozemím a Litvou. Během pětasedmdesáti let tento rozdíl téměř zmizel a oběma národům soužití skutečně prospívalo. Přesto se nakonec Československo rozpadlo. Více než o pár miliard korun tekoucích penězovodem z Prahy do Bratislavy šlo v tu chvíli o pocit toho menšího, že ten větší ho nebere vážně, že nerespektuje jeho problémy, například s konverzí těžkého zbrojařského průmyslu, že není jeho hlas dost slyšet. Možná by si pánové Schröder a Chirac měli na pár hodin sednout s Klausem a Mečiarem, než vnutí Evropě svou představu evropské ústavy.
S naším vstupem totiž vzrůstá míra rozličnosti a různosti v EU. Co bylo ještě včera konsenzuální, může být dnes předmětem ostrých sporů. Představa, že konfliktnost vztahů lze řešit změnou metody hlasování a odstraněním práva veta je v tomto směru zjevně nebezpečnou iluzí. Zcela jasným českým národním zájmem je v tomto okamžiku spíše zpomalení integračních procesů a široká diskuse o společných politikách. Premiér Špidla se mýlí, když podporuje francouzsko-německou vizi dvourychlostní Evropy.
Českým zájmem v tuto chvíli je, aby všechny dveře v unii byly otevřené pro všechny. Nechceme víc než přístup na trh a rovné zacházení. To je zatím nedostupné. Bariéry pro zaměstnávání občanů z nových zemí a ochrana domácích trhů před drobnými podnikateli jsou škodlivé pro obě strany stejně jako nerovný přístup společné zemědělské politiky EU k českým farmářům. Nicméně se dá pochopit určitý strach obyvatel a je třeba čas na vyvrácení různých populistických a demagogických argumentů a stejně je nutné brát v úvahu omezené finanční zdroje na mimochodem škodlivé dotace.
Jestliže však německý kancléř staví jako prioritní politiku unie zvýšení korporátních daní v nových členských zemích a hrozí, že jinak budou přehodnoceny dotace ze strukturálních fondů do infrastruktury, musí uslyšet hlasité ne. Tento způsob zahraniční politiky totiž známe z doby, kdy se nejdříve házely kytice šeříků osvoboditelům a potom se zkratka RVHP překládala jako komu není Rady, tomu není Vzájemné Hospodářské Pomoci.
Podnikové daně musí zůstat odlišné, protože jejich výše vychází především z celkové ekonomické úrovně země, kapitálové vybavenosti domácích firem a v neposlední řadě i z národního naturelu a historických souvislostí. V české současnosti je naprosto zřejmé, že s úrovní zdanění, kterou stále udržujeme právě na úrovni Německa, nemůžeme dlouhodobě dohánět vyspělou část Evropy. Musíme jít především s podnikovými daněmi a sociálními odvody podstatně dolů. Potřebujeme zvýšit kapitálovou vybavenost firem, aby mohly razantně modernizovat a investovat do vědy a výzkumu. Jinak se staneme jen montovnou především německých, kapitálově silných koncernů. Být v Evropě, která by nám nechtěla dovolit takovouto rozumnou hospodářskou politiku, nejspíše opravdu nemá vůbec žádný smysl, a to nejen pro Českou republiku.
Přes rizika, do nichž už spolu s ostatními evropskými zeměmi vstupujeme, se otevírají i nové šance. Evropa dobře chápe důležitost zdravých veřejných financí, a tak bruselský tlak jistě pomůže překonat nechuť k nepopulárním opatřením. Podobně soudní systém, který se dostane do kontaktu s unijním, bude muset trochu přitlačit na kvalitu a rychlost. S konkursním zákonem se v Evropě nepotýkáme sami, a tak spolupráce a zkušenosti při rekodifikaci této klíčové právní normy také rozhodně nebudou k zahození. Vypočítávat další přínosy vstupu pro zlepšení domácího, nejen podnikatelského, prostředí by vyžadovalo ještě hodně odstavů. O významu odstranění dosud fungujících obchodních bariér snad není nutno mluvit. Zkrátka důvodů k oslavám je dost. Jen se přitom nenechat opít rohlíkem. Z toho totiž bývá ta nejhorší kocovina.
