Na obtížný hmyz platí repelent. Obdobný přípravek, tentokrát však proti některým minoritním vlastníkům, shání většinoví akcionáři mnoha společností.
Zástupy minoritních akcionářů vycvičených událostmi devadesátých let, kdy se proti nevybíravým praktikám majoritních vlastníků marně bránily, se nyní stávají samy hrozbou. Jsou mnohdy obávaným soupeřem majoritních akcionářů, a působí jim často vážné škody. Proč? Pro odpověď na tuto otázku je zapotřebí se podívat poněkud hlouběji do minulosti. V první polovině devadesátých let umožňovala tehdy platná legislativa menšinové vlastníky doslova ožebračovat a beztrestně je krátit na jejich právech. Společnostem, které ve firmách ovládaly většinové balíky akcií, dovoloval Obchodní zákoník a zákon o cenných papírech téměř vše. Minoritní akcionáře, většinou bez znalostí fungování kapitálového trhu, zajímalo jediné: jak rychle dostat peníze za akcie, které získali v kuponové privatizaci. Těm, kterým se to nepovedlo, často zůstaly v rukou jen bezcenné papíry.
Vítr se však obrátil v roce 1996 poté, co vstoupila v platnost novela Obchodního zákoníku, stanovující povinnost odkupu akcií. Poměr sil se vyrovnal definitivně po založení Komise pro cenné papíry v roce 1998. Z řad málo sebevědomých minoritářů se totiž vydělilo pár desítek profesionálních hráčů mávajících novou zbraní, sborníky zákonů. Rychle se učili, a co víc, se slovy „teď to těm tunelářům konečně nandáme“ se na jejich stranu přiklonila dosud mlčící veřejnost.
Agresivní akcionáři s oblibou používají dvě až tři osvědčené taktiky, na kterých se toho v posledních několika letech příliš nezměnilo. Prvním jsou formální výhrady ke konání valné hromady, zda byla svolána správně, či mohou-li vůbec hlasovat ti, kteří hlasovali. Druhou a třetí taktikou jsou povinné odkupy a vyřazování titulů z obchodování. Není problém na jednu společnost získat dvě diametrálně rozdílná ocenění. Vždy proto proti sobě stojí několik tvrzení a ocenění a v zákulisí se svádějí ostré boje.
Metody profesionálních minoritních akcionářů však mnozý velcí nazývají vydíráním. Peníze, které chtějí za své akcie, tedy za to, že se přestanou angažovat, nemají žádnou vazbu k tržní ceně cenných papírů. A jsou mnohonásobkem škody, která jim mohla vzniknout. Je to prostě výpalné. Podniky je bohužel často v tichosti zaplatí. Přitom, má-li se šikanování ze strany minoritářů začít omezovat, není jiné cesty, než jít do soudních sporů, případně spolupracovat s policií. Případné vydírání by přeci bylo regulérním zločinem.
Ale neodsuzujme minoritní akcionáře, právě oni jsou hybatelem kapitálových trhů. Na vině, že si v Česku malí a velcí často nerozumějí, jsou mnohdy i zástupci majoritních akcionářů. Především oni z anglického termínu greenmailer vytvořili za poslední dva roky módní pojem. S heslem, že ze všeho nejhorší jsou trpaslíci, kteří všude vlezou, mnohdy považují za škůdce i ty minoritáře, kteří se „jen“ starají o svoje vložené peníze. K dobré atmosféře nepřispívají ani arogancí, se kterou na jejich dotazy odpovídají. Minoritáři jsou pro ně mnohdy stále jen otravným hmyzem, který se neustále naváží do „jejich“ byznysu. Co na tom, že do firmy vložili v některých případech pár milionů korun, oni ji přece vedou a vytvářejí miliardové hodnoty. Tak ať ten žabař už zmlkne, je přece poledne a všichni už mají hlad.
Pozitivní příklad společnosti Zentiva, jejíž manažeři zbohatli díky tomu, že společnost řídí transparentně, upsali za velmi dobrých podmínek její akcie a vstoupili na burzu, šéfům podniků ukazuje, že domoci se rozsáhlého majetku lze i legálně, netřeba vyvádět peníze přes spřátelená a personálně propojené eseročka a akciovky.
Greenmaileři, to přitom není jen problém České republiky, je celosvětový. Ovšem s jedním podstatným rozdílem, útoky tuzemských nájezdníků jsou pro české firmy mnohdy likvidační. Stačí jen několik dobře mířených žalob, mimo jiné na procesní průběh valné hromady, a navýšení základního jmění firmy nebo fúze se může pozdržet o několik let. Jeden příklad mluví za všechny: nejznámějšímu z českých nájezdníků Aleši Hodinovi se podařilo blokovat fúzi tří největších českých pivovarů po tři roky.
Jak z toho ven? Pravdu má někdejší iniciátor ochranářské legislativy Tomáš Ježek, když říká, že na krádeže v samoobsluze také není speciální zákon. Ochranu akcionářů považuje za vyváženou. Řešení je tedy jen jedno: Majoritní vlastník musí postupovat úzkostlivě korektně, a když to nestačí, musí být k dispozici soudce, který rozhoduje rychle, neutápí se v procesních maličkostech a odděluje podstatné od nepodstatného. Nakonec pokud autor šikanózní žaloby skutečně poškodí svým postupem společnost a její ostatní vlastníky, měl by také tuto škodu uhradit. Kdyby soudy takto rozhodovaly, problém greenmailerů by byl o hodně menší.
