Má to jeden hlavní důvod. Současný český premiér vůbec nerozumí tomu, co je zahraniční politika, a co si žádá, protože zahraniční věci chápe ryze prizmatem malé české politiky. Ne že by jiní politici nevyužívali Evropskou unii jako domácí téma, ale málokde je to tak okaté, až trapné. Instrumentalizace Unie jakožto veřejného nepřítele číslo jedna, kolem něhož se stále silněji vytváří identita českého politického společenství a vůči němuž proto také premiér srdnatě bojuje, dosahuje absurdních rozměrů. Premiérova poslední videa (lidé chtějí show, ne přednášky a výklady), v nichž se snaží obhájit svou neobhajitelnou destruktivní pozici vůči vyjednávanému balíku pomoci pro evropské ekonomiky postižené koronakrizí, se už skoro nedají odlišit od montypythonovské skeče. Úporné snaze vykreslit Evropskou unii jako obludárium nenasytných miliardářů by se dalo zasmát, kdyby to nebylo nebezpečné pro celou republiku, která je životně závislá na společném evropském trhu, na jehož výhodách stojí relativní ekonomický úspěch posledních patnácti let.
Unijní demagogie Andreje Babiše je zjevně mířena na nové voliče, kteří za společného mediálního působení některých levicových i pravicových ekonomů uvěřili tomu, že nás Evropská unie strašlivě okrádá. Jsou to lidé, kteří by v Unii ani nechtěli být, kteří však zatím Babišovo ANO nevolili. Babiš nadbíhá jejich protiunijnímu rozčilení zejména eskamotérskou ekvilibristikou s čísly. Na posledním videu k Unii vysvětluje, že od roku 2004 je ČR sice v plusu v přílivu peněz z EU, a to o 809 miliard korun, za tu dobu ale z Česka odteklo do zahraničí 3 227 miliard na dividendách a s tím se prý nedá nic dělat. Ergo: Unie nás vysává, musíme se bránit, což Andrej Babiš dělá do roztrhání těla.
Jak souvisí odliv dividend soukromého kapitálu s toky peněz ze společného rozpočtu Evropské unie a jeho spravedlivým rozdělováním, sice nikdo úplně nechápe, není však pravda, že s odtokem dividend se nedá nic dělat. Jak premiér Babiš vysvětlí, že Česko má největší podíl outflow dividend v poměru k HDP, a že například jiné země Visegradu jsou na tom daleko lépe. A proč je tento poměr ve starých unijních zemích tak malý? Podle studie České národní banky je to dáno především strukturou investic a daňovou politikou. Obojí má své základy v 90. letech a na přelomu tisíciletí, tedy za vlád Václava Klause a především současného prezidenta Miloše Zemana, který mohutně podporoval přímé zahraniční investice. Proč Babiš kvůli tomu nekritizuje také Klause a jmenovitě Zemana, který přece „tak snadno a za pakatel“ prodal české banky? A co v tomto směru udělal Andrej Babiš za posledních sedm let? Jak se například od chvíle, kdy sedí ve vládě buď jako ministr financí nebo dokonce jako premiér, snažil strukturálně usměrňovat přímé zahraniční investice (FDI), nastavit nově daňové podmínky, podpořit reinvestiční politiku, aby zvýšil motivaci pro setrvání peněz? Neudělal vůbec nic, jen toto téma, když se právě hodí, zneužívá ke své volební propagandě.
Nečinnost dnešního premiéra v této oblasti má ještě
jeden důvod. Sám Babiš ve svém neustále rozšiřovaném podnikání maximálně využíval
výhody společného evropské trhu, podnikal v Německu či na Slovensku. Přesně
před rokem přiznal v Otázkách Václava Moravce, že z Německa a
Slovenska odvedl jeho bývalý Agrofert na dividendách pro sebe a své firmy zpět
do Čech 23 miliard korun! Miliardář Babiš tedy dělal totéž, co nyní vyčítá zahraničním
firmám a označuje to za „vysávání České republiky“. Vysávání německé a
slovenské ekonomiky českým podnikatelem je ale něco jiného, zřejmě něco jako vlastenecký
čin. Když ho na tuto vážnou souvislost a dvojí morální metr moderátor
upozornil, Babiš vůbec nechápal, co tím myslí, zjevně proto, že vyvádění
dividend domů považuje za přirozenou samozřejmost a nikoli za perfidní
podnikatelskou strategii mířící proti zájmům cizí země.
Rád bych věřil premiérovi Babišovi, že ze všech sil brání české národní zájmy, a udělal bych to radostně a s nadšením. To by ale musel vážně a systematicky pracovat hlavně na tom, jak se Česká republika bude podílet na společném evropském prostředí, podnikatelském, kulturním i sociálním. Českým národním zájmem není jen dobře si spočítat peníze, to dnes zvládne žák páté třídy, zájmem Česka je především kultivace společného prostoru, z něhož ekonomicky i kulturně žije. A na to už se musí strategicky přemýšlet, kupecké počty prostého miliardáře a logika má dáti/dal stačit nebudou.
