Praha musí najít způsob, jak upravit zákony, aby vyšla Bruselu vstříc
Česká republika prohrála v polovině ledna spor s Evropskou komisí (EK). Podstata sporu se týkala toho, zda musíme přepsat do českého právního systému nařízení, které však v sobě obsahuje prvky, jež náš první řád zakazuje.
Podle rozhodnutí Evropského soudního dvora (ESD) Česko nesplnilo povinnosti vyplývající ze směrnice o činnostech institucí zaměstnaneckého penzijního pojištění a dohledu nad nimi. „Přestože na území České republiky žádná taková instituce neexistuje, neznamená to, že členské státy EU nemusejí převést směrnici do svého práva,“ uvádí se v rozsudku. Praha má navíc povinnost uhradit náklady řízení.
Martin Smolek, vládní zmocněnec pro zastupování České republiky před Evropským soudním dvorem, ukazuje absurditu na příkladu směrnice o ochraně moří. Ta se týká především přímořských státu. Pro vnitrozemské země zde platí geografická výjimka, která říká, že tyto státy nemusejí transponovat normu chránící například mořské korýše.
Ze Smolkova vyjádření vyplývá, že sankce uhradit náklady řízení v praxi nic neznamená. S Evropskou komisí totiž existuje dohoda, že si vzájemně nebudeme nárokovat náhrady na řízení. „Stejně se jedná pouze o cestovní náklady zaměstnanců. Ti jsou úředníky komise nebo českého státu a jsou za svou práci normálně honorováni,“ uvedl pro týdeník EURO Smolek.
Zaplevelování právního řádu
Inkriminovaná unijní směrnice 2003/41 z roku 2003 o zaměstnaneckém penzijním pojištění má vytvořit jednotná pravidla pro instituce zajišťující důchodové pojištění zaměstnanců a dozor nad jejich fungováním. Jinými slovy, EU si v rámci působnosti na vnitřním trhu chtěla ohlídat, že poskytovatelé penzijních finančních služeb budou splňovat minimální standardy. U nás však podobné instituce nejsou, a proto se česká strana logicky hájí a tvrdí, že jde o zbytečné „zaplevelování“ českého právního řádu. „Odporuje to také komisí deklarovanému principu lepší regulace (Better regulation),“ říká vládní zmocněnec Smolek.
Česko mělo povinnost přetavit unijní předpis do zákonů země do 23. září 2005. Odmítlo ale zároveň upravit pasáže týkající se zaměstnaneckých fondů. Tyto fondy by u nás narazily na jiné normy a jejich činnost by mohla být kvalifikována například jako nepovolené podnikání. K zavedení zaměstnaneckého penzijního pojištění chybí podle české strany politická vůle a ekonomický potenciál. Podle názoru experta ministerstva průmyslu a sociálních věcí, který si nepřál být jmenován, českým zaměstnavatelům vyhovuje současná úprava pojištění.
Tři, nebo dva pilíře důchodů?
Organizace důchodového zabezpečení se rozlišuje na tři základní pilíře. První pilíř tvoří zákonné důchodové pojištění. Druhý pilíř, o němž se ve směrnici hovoří, je organizován zaměstnavateli. Ti přispívají zaměstnanci do zvláštního fondu finanční částku, aby jim byla v budoucnu poskytována penze. Tento doplňkový pilíř však v ČR neexistuje. Třetí možností je penzijní připojištění se státním příspěvkem, který dle odhadů využívá přes tři miliony zaměstnanců. Pojištěnec uzavírá smlouvu s penzijním fondem, jenž nemusí mít vztah k zaměstnání pojištěnce. Celý spor je o to složitější, že členské země mohou rozhodovat o základech systému sociálního zabezpečení nehledě na Brusel. Návrh zákona, který by zaváděl principy směrnice do praxe, neúspěšně projednávala Poslanecká sněmovna již v roce 2001. Ze současného rozhodnutí ESD pak de facto vyplývá, že se poslanci budou muset úpravou legislativy opět zabývat.
Hrozí přeci jen sankce?
Nejedná se zdaleka o první prohraný spor České republiky v Lucemburku. Nikdy však řízení zatím nedošlo tak daleko, aby český stát musel platit pokutu. Ty se vyměřují obvykle jen ve výjimečných případech a po druhém rozsudku. Evropská komise se nicméně může za nějaký čas dotázat, jestli Praha učinila kroky k nápravě a směrnici plně aplikovala. Pokud by se nic nestalo, mohla by EK přikročit k druhé žalobě. Soudní spory se obvykle táhnu několik let, po nichž by teoreticky zazněl druhý rozsudek, jenž by v sobě mohl obsahovat finanční sankci.
