Zkušený německý novinář tvrdě odsuzuje současnou praxi novin i televizí
Bývalý korespondent německé veřejnoprávní televize ARD ve Washingtonu a Paříži a donedávna šéfredaktor zpravodajství této stanice Ulrich Wickert napsal knihu s přitažlivým názvem Gaunera musíme nazývat gaunerem. Text letos 65letého autora s podtitulem O touze po spolehlivých hodnotách vydalo renomované nakladatelství Piper se sídlem v Mnichově a Curychu.
Kniha se kromě tradičních německých témat, jakými jsou identita a minulost, zabývá i otázkami mnohem obecněji platnými, například vzrůstající touhou po orientaci, snaží se pojmenovat tabu naší civilizace a upozorňuje na to, že všechno vždy začíná u přesného jazyka, i když jenom u něj to nesmí nikdy skončit. Ale přesto tvrdí: Nazývat věci pravými jmény, to znamená čestně myslet, to je to hlavní, o co v dnešní společnosti jde.
Wickert připomíná, jak se staré humanistické heslo „Už nikdy válku“ během času přetransformovalo na heslo „Už nikdy Osvětim“, protože první varianta Němce silně oslabovala. Každá společnost musí být odhodlaná své hodnoty bránit, a to v krajním případě i ve válce. Už jen z této drobné poznámky bychom si mohli vzít poučení a rovněž se pokusit přetransformovat heslo „Už nikdy komunismus“ v přesnější slogan „Už nikdy žádná ideologie, ale jenom ideje“. Důvod je prostý, každá ideologie je založena na nějaké víře, zatímco idea na procesu. Vztah k ní se vyvíjí a vždy je nakonec překonána.
Zaměřuji se jen na pasáže, které kolega Wickert věnoval médiím a hodnotám, protože právě média obviňuje z toho, že se do značné míry podílela na ztrátě hodnotové orientace ve společnosti. Uvádí, že média bohužel občas populisticky neexistenci hodnot pranýřují, ale sama – ač se nazývají ráda velmocí – se dle hodnotové orientace neřídí. Autor doslova píše: „Bláznovská touha po zveřejňování skandálů a zpráv o katastrofách zaplavuje a dráždí čtenáře a diváky. Privátní sféra už není svatá a detaily ze soukromí jsou nesmyslně zveřejňovány. Už se nestydí na takovémto počínání podílet ani seriózní tiskové orgány a televizní stanice.“
Wickert říká, že tomuto šílenství propadla i kritika, a dokládá to následujícím příkladem. V roce 2005 dostal prestižní cenu takzvaných Válečných slepců za rozhlasovou hru pan Stefan Weigl se zdůvodněním, že v rytmicky-muzikální sedmačtyřicetiminutové satirické hře rozbil poslední člověčí tabu, a sice výpisy ze svého privátního bankovního konta. Autor dodává, že s podobným zdůvodněním by mohl být příště oceněn i ten, kdo popíše a zdokumentuje svou cestu a činnost na záchodě.
Skandály a katastrofy se dobře prodávají a způsobují vysokou sledovanost. Tvrdé konkurenční podmínky, které se stále zostřují, snižují úroveň zpravodajství. Už se skoro nikdo za nic nestydí. Ti, kteří médiím šéfují, hodnotí jako nejvyšší kvalitu rychlost, s níž to které médium jako první přinese informaci o nějakém neštěstí, politické krizi či přírodní katastrofě. „Být prvním je nejvyšší novinářská meta. Je-li vše přesně tak, jak jsme napsali, jaké má událost pozadí, aby se čtenář mohl ve věci orientovat, už nehraje prakticky vůbec žádnou roli. A protože denně je 'nějaké prase hnáno po návsi' není třeba se k události vracet a něco dovysvětlovat. Tento stav má za následek, že se uvnitř redakce všichni starají jen o to, aby také u další katastrofy byli jako první, případně aby o události napsali co nejúplněji, což ale ve skutečnosti znamená ji prodat co nejvíce alarmujícím způsobem a nic víc“.
Autor uvádí případ, kdy se do Evropy rozšířila pověstná epidemie BSE, a suše konstatuje, že způsob zpravodajství vyvolával dojem, že na epidemii již zemřely tucty lidí. Z hovězího masa se na čas stal neprodejný artikl a nikde v restauracích v Německu se neservírovalo. A protože v té době pan Wickert ještě šéfredaktoroval, dodnes si prý pamatuje, jak těžko brzdil redaktory. Podobně tomu bylo s ptačí chřipkou a jinými strašáky. Autor ironicky poznamenává, kdyby bylo všechno pravda, co se o epidemiích napsalo a vysílalo, nemohli bychom už existovat, neboť bychom dávno vymřeli.
Jaké má ale skutečné důsledky tento alarm-žurnalismus, dokládá autor na následující příhodě. Jeden jeho redaktor, který se snažil vždy být jako první u každé katastrofy, absolvoval svatební cestu na Bali, a když tam přijel, zjistil, že na tento překrásný ostrov už skoro žádní turisté nejezdí. Televizní a novinové zpravodajství o teroristických útocích na tamní diskotéky, které krátce předtím plnilo média, turisty z Bali vyhnalo. A tento chlapík si na místě činu uvědomil, co i on způsobil, a jak na tento způsob neadekvátního a voyerského zpravodajství těžce doplácí místní chudé obyvatelstvo.
„Všechny titulky hlásající klimatické katastrofy, vyhubení lidstva, stále vzrůstající kriminalitu, působí, jako kdyby šlo o kritickou žurnalistiku. Ve skutečnosti se ale vydavatelé a šéfové médií jen navzájem mezi sebou utvrzují v tom, o čem píší, aniž se ohlížejí na to, zda zprávy přinášejí skutečně nová fakta, nebo jestli jen rozšiřují omyly,“ píše Wickert. Američané tomuto efektu říkají „conventional wisdom“ – předávané moudrosti, které nikdo nepřezkoumává, i když právě rešeršování je královskou disciplínou žurnalistiky.
„Bez zpráv o konci světa to nejde,“ říká Anna Engelkeová z Nord Deutsche Rundfunk, „jedno vzrušení následuje za druhým: požáry na Floridě nebo hurikány, ¨dětské vraždy nebo stoupající ceny benzinu.“ Renate Rolfová z hlavního berlínského studia ARD tvrdí, že má pocit, že jde „o nakažlivou chorobu“: „Dříve se říkalo, že se to a to stalo, dnes se musí hovořit o ohrožení nebo o skandálu, i když ani jedno, ani druhé neexistuje.“ A Wickert dodává: „Kdo se dnes dívá na zprávy místo, aby se dozvěděl, co se děje ve světě, vidí, jen kde padají bomby, kde jsou atentáty a mrtví. To ve skutečnosti nemá s tím, co se doopravdy děje, nic společného a de facto se to většinou týká jen velice málo lidí. Hlavní věc je, že to zní dramaticky.“
Hlavním úkolem kritického novináře je ale informovat a v informacích politiků odkrývat faleš a lež. Taková zadání samozřejmě média, která pracují tak, jak popisuje pan Wickert a jak to známe ještě ve větší míře v Česku, plnit nemohou. Katastrofické obrazy zastíní ještě mnohem krutější, ale občanům skrytější realitu, odvedou jejich pozornost jinam. Vydavatelům i politikům tento stav vyhovuje. Důvod, proč jsme se do tohoto stadia dostali, dle autora nejvýstižněji vystihuje kreslený vtip ze Süddeutsche Zeitung, na němž jedna postavička říká druhé: Jako profesionální politik jsem tvrdě pro striktní oddělení výkonu úřadu a cti.
Wickert uvádí, že vtip vypovídá o tom, co si myslí většina občanů, tedy že politika a morálka jsou neslučitelné. Hannah Arendtová dokonce napsala: „Lhaní se zdá být základním nástrojem politiků, a ne jenom demagogů, ale dokonce všech politiků a dokonce i státníků.“
Bohužel – konstatuje autor – události v Iráku toto transparentně a neoddiskutovatelně potvrdily. Prezident George W. Bush a Tony Blair svým voličům lhali jen proto, aby docílili svého. Wickert píše, že k tomu měli tři důvody: Za prvé chtěli oslabit moc Iráku, který ohrožoval Izrael, za druhé chtěli v jedné arabské zemi nastolit demokracii a za třetí chtěli mít druhý zdroj nafty, aby nebyli závislí jen na Saúdské Arábii. Velice důvěryhodný Colin Powell jejich lži potvrdil, a jak později sám veřejně přiznal, je to velký černý flek na jeho životní kariéře. Média zklamala. Lži nebyla schopná odhalit. Dvoje nejdůležitější noviny The New York Times (NYT) a The Washington Post se po dlouhé době za tato svá selhání svým čtenářům omluvily. Vydavatel NYT pan Sulzberger tak učinil v obsáhlém editorialu až 26. května 2004. Následkem rozšiřovaných lží o Iráku nejen ztratila důvěru americká média (ve Spojených státech se zvýšila sledovanost BBC), ale neexistující odpor médií zapříčinil i deset tisíc mrtvých a stále trvající občanskou válku v Iráku.
Ulrich Wickert se domnívá, že politik by neměl být populistický a jít s každou módou, ale měl by se spíše snažit nešířit strach a nezneužívat politiku k šíření strachu. Naopak proti všem strachům by měl bojovat, protože strach snižuje schopnost myslet.
Jádro skutečné morálky spočívá v tom, že politické sliby musejí sloužit nejprve celému společenství, aby dosáhlo nějakého toužebného uspokojení, a teprve přes toto uspokojení většiny se má naplnit osobní uspokojení politika. Problém je však v tom, že morálka nemá žádnou moc, podotýká autor.
Bohužel lživá jsou politická jednání i ve zdánlivě mnohem méně významných věcech, se kterými se setkáváme každý den a o nichž média rovněž nehovoří, jako je například kouření. Státy nechají polepit krabičky výstražnými nápisy, ale to je tak všechno, co dělají. Ve skutečnosti jen v roce 2005 v Evropě na podporu tabákového průmyslu investovaly jednu miliardu eur, aby mohly kasírovat na daních z prodeje tabákových výrobků čtrnáct miliard eur.
Takových příkladů, které ale ve většině případů novináři rovněž ignorují, uvádí Ulrich Wickert hodně. Přidám už jen jeden. V jednom rozhovoru pro nejmenovaný velký zpravodajský časopis jeden nejmenovaný ministerský předseda řekl: „Z osmdesáti milionů Němců přispívá do rozpočtu 25 milionů a 26 milionů je na nějakém druhu podpory.“ Při autorizaci tato slova škrtl, jelikož se bál veřejně napadnout sociální stát, neboť by se to jistě odrazilo na jeho oblibě. Zmíněný magazín tuto příhodu nezveřejnil.
Autor vzpomíná na konferenci, kterou před časem pořádali teologové a filozofové, s názvem V našem podniku je slovo etika zakázané. A George Soros, známý filantrop, jednou řekl: „Trhy jsou už ve svém principu nemorální, lidé, kteří mají nějaké skrupule, nemohou mít v tomto prostředí vůbec šanci na úspěch.“ „Toto je příklad skutečné arogance, která připomíná aroganci mafie, jejíž členové také nevidí žádný rozdíl mezi tím, zda vydělávají peníze na drogách, na obchodu s dětmi či ženami, nebo na prodeji aut či bot,“ komentuje to Wickert.
Že je hospodářství čím dál důležitější, nikdo nezpochybňuje, ale nesmí potlačit obecně platné morální standardy. Musí se vždy podřídit zvyklostem, hodnotám a ctnostem, které ve společnosti platí. Homo economicus, o kterém ale hovořil pan Soros, zná jen jeden cíl - maximalizování zisků. Wickert píše, že jen ve firmě Siemens prošlo mimo účetnictví 400 milionů černých eur. Pléduje zato, aby všichni lháři a manažeři bez morálky byli nazýváni gaunery, neboť ani nevědí, že gaunery jsou, a proto je třeba jim to připomínat.
Také bychom mohli říci, že autor selhání médií vidí v tom, že zakrývají skutečnost, občany ukolébávají, přivádějí je do umělého spánku, a tím jim berou civilní kuráž, s níž by měli proti narušené morálce v politice a byznysu každý den bojovat.
Praporky: - Bláznovská touha po zveřejňování skandálů a zpráv o katastrofách zaplavuje a dráždí čtenáře a diváky. Už se nestydí na takovémto počínání podílet ani seriózní tiskové orgány a televizní stanice.
- Že je hospodářství čím dál důležitější, nikdo nezpochybňuje, ale nesmí potlačit obecně platné morální standardy. Musí se vždy podřídit zvyklostem, hodnotám a ctnostem, které ve společnosti platí.
