Aby se sloni neučili tancovat

Rovná daň nemotivuje k jejímu obcházení

Vítěz českých voleb si nedokáže představit koalici, která by nepodporovala rovnou daň. Druhá nejsilnější politická strana naopak nepodpoří vládu, která by rovnou daň zavedla. Na Slovensku má vítěz voleb v programu zrušení rovné daně. V Německu se potichu hovoří o jejím zavedení. Rovná daň se stává významným politickým tématem.
Politici a novináři používají rovnou daň jako obecný, a proto každému zcela srozumitelný termín. Nicméně diskuse s podnikateli a daňovými poradci naznačuje, že si pod tímto pojmem každý představuje něco jiného a někdo vůbec nic.
Skutečně „rovnou“ by byla daň pouze tehdy, pokud by všichni, kdo využívají služby státu ve stejném rozsahu, státu platili stejnou částku. Moderní společnost je však založena na určité míře solidarity mezi jejími členy. Na provoz státu proto přispíváme v závislosti na svých majetkových poměrech. Bohatí platí více než chudí, i když chudí dostávají od státu více než bohatí. Obecně panuje shoda, že i v Čechách budeme daň platit v závislosti na výši příjmů.

Daňová progrese.

Jádrem diskuse o rovné dani se bohužel stala pouze otázka daňové progrese. Máme platit z prvních sto tisíc daň deset procent, z druhých sto tisíc daň dvacet procent atd., nebo máme platit stejné (rovné) procento daně bez ohledu na výši příjmů? Odstranění daňové progrese automaticky neznamená nižší daňové zatížení. Rovná daň by mohla snadno fungovat i při sazbě daně 90 procent. Všechny země, které zavedly rovnou daň nebo o jejím zavedení uvažují, však měly zároveň za cíl radikálně snížit daňové zatížení. Spor o rovnou daň je především sporem mezi daní nízkou a daní vysokou.
Skutečnou výhodou rovné daně je stejné zdanění fyzických a právnických osob. Z tohoto pohledu je výhoda rovné daně nepochybná. Nelze totiž rozumně ekonomicky vysvětlit, proč by měl pan Hospoda provozující hospodu platit v konečném důsledku jinou daň z příjmů než pan Opatrný, který vlastní s. r. o. provozující stejnou hospodu.
Mezi přímými a nepřímými daněmi však žádná logická vazba týkající se sazby daně neexistuje. Je tedy úplně jedno, zda je rovná sazba daně z příjmů patnáct procent a sazba daně z přidané hodnoty devatenáct procent, nebo naopak. Stejná sazba daně z příjmů právnických osob a daně z přidané hodnoty má pouze symbolický význam (asi jako kdyby bylo sjednoceno barevné provedení pražských tramvají a vozů pražského metra).

Zjednodušení systému.

Ideální daňový systém však obsahuje jenom jednu sazbu daně z přidané hodnoty. Existence několika sazeb DPH je vysvětlitelná politicky (dětské pleny musí být levné). Z hlediska neutrality daně a jednoduchosti uplatnění a správy daně jsou dvě sazby nesmyslné, neboť deformují ceny srovnatelného zboží a služeb.
Klíčovým principem rovné daně je celkové zjednodušení daňového systému. Daňový systém může být jednoduchý, pouze pokud stát připustí, že smyslem daňového práva není nic jiného, než vybrat dostatek prostředků na financování státu. Řada vyspělých zemí, a Česká republika není výjimkou, spatřuje v daňovém právu nástroj, který vede neviditelnou ruku trhu správným směrem. Od daně proto za odměnu odčítáme (nebo za trest přičítáme) v závislosti na tom, zda byt financujeme úvěrem od banky, nebo půjčkou od dědečka, zda spoříme na stáří nákupem nemovitosti, nebo prostřednictvím penzijního fondu, zda máme auto s mřížkou, nebo bez mřížky, zda poskytujeme obchodním partnerům hodně malých, nebo málo velkých dárků … ¨
V konečném důsledku snižují jakékoliv výjimky právní jistotu daňových poplatníků i daňové správy a v řadě případů podporují nestandardní (a tedy neefektivní) ekonomické chování. Pokud má dnes reklama umístěná v pražské zoologické zahradě výhodnější daňový režim než reklama umístěná v sousední botanické zahradě, začne časem botanická zahrada uvažovat o koupi slona, jehož hlavním úkolem bude snížit daňové zatížení. Typickým legislativním řešením tohoto problému bývá novela zákona zařazující náklady na slony mezi daňově neuznatelné. Taková úprava však těžce zasáhne cirkusy. V další novele proto bude zavedena definice cirkusového slona, na kterého se omezení daňové uznatelnosti vztahovat nebude. Nová úprava dá šanci botanické zahradě a její slon se bude učit tancovat…

Jednoduchá a neutrální.

Specifikou českého daňového systému jsou daně, jejichž správa stojí více, než činí výběr daně. Náklady na vystavení a doručení platebního výměru a zaplacení daně z nemovitostí jsou často vyšší než zaplacená daň. Transakční náklady, které musí kupující a prodávající vynaložit v souvislosti s daní z převodu nemovitostí, nejsou úměrné výnosu daně. To samé platí o dědické dani ve výši 0,5 procenta. Stovky vzdělaných a pracovitých lidí věnují čas a energii diskuzím o daňovém režimu tak zásadních položek, jako jsou poukázky na oběd, aby nakonec upravili základ daně o desetiny procenta.
Jednoduchost daňového systému se postupně stává důležitým faktorem při posuzování atraktivnosti jednotlivých zemí pro investice. Snížení současné sazby daně z příjmů samo o sobě v konkurenčním boji nepostačí. Některé nové členské státy Evropské unie se totiž nezalekly nespokojeného mručení starých zemí a provedly dramatické daňové reformy. Naopak strach z konkurence mají staré členské státy. Po daňové reformě v Rakousku přicházejí na řadu Velká Británie, Nizozemsko, a dokonce Německo. Ostatně i Rusko pochopilo, že snížení daňové sazby je jediný způsob, jak donutit oligarchy daň platit. Ruská daňová správa má vzhledem ke geografickým podmínkám země unikátní možnost posílat neplatiče daní na nehostinná místa. Přesto dnes patří ruská daň z příjmů fyzických osob k nejnižším na světě. Rovná daň je nízká, jednoduchá a neutrální. V prostředí rovné daně nemá daňový poplatník velkou motivaci ji obcházet, umí ji spočítat, a soustředí se proto na ekonomické transakce vytvářející hodnotu. Správce daně má na starosti méně potenciálních delikventů, umí daň doměřit a zaměří se na skutečné daňové úniky.